Od Vánoc jsem prakticky uklizená doma, aniž bych se od té doby stýkala s kýmkoliv jiným než s rodinou. I když mám teď kupu volného času, prakticky jsem toho ani moc nestihla a spíše ho nechávám jen tak plynout. Vše se podřídilo jakési touze po regeneraci z ukončeného vztahu. Vše sice proběhlo klidně, ale člověk beztak pociťuje lítost a další hromadu nepříjemných emocí. Možná tím spíš, že jsme se rozešli v dobrém. Stále je tu hromada prostoru pro otázku "Proč vlastně?". Není tu žádný důvod k nenávisti, k vymezování se a dalším porozchodovým rituálům, které tento akt zřejmě o něco usnadňují. Stále spolu hodně komunikujeme, ale samozřejmě ne na úrovni jako dřív. Po večerech často vzpomínám na všechny ty pěkné okamžiky a jen těžko se smiřuji s tím, že už opravdu nebudu ničí "koťátek". Jsou to právě tyhle drobnosti, co činí vztah dvou lidí naprosto unikátním. Je těžké se s tím smířit, ale život jde přeci dál. Navíc jsme možná už oba znovuobjevili tu jiskru, našli si někoho, kdo nám teď může být oporou. Beztak mám ale obavy vrátit se do Prahy a najít tam ten obrovský pokoj prázdný. I přes to všechno je zatím příliš brzo na nějaké osobní setkání, tak si oba dáváme dostatek prostoru pro sebe. Pro urovnání věcí. Pro mě to mim jiné znamená, že přijdu i o pana Činčila. Může to znít směšně, ale právě jeho ztráta je pro mě opravdu bolestivou ranou. Ale je fér, já mám místo, kde bydlet a on kocoura, jemuž se po celou dobu úžasně věnoval a dokáže mu zajistit tu nejlepší péči. Sedím tedy doma a snažím se nějak žít.
Trochu se mi vrátila má typická fobie z lidí. Z části vytvořená mylným dojmem, že jsou snad v mém okolí jen samí blbci (tedy přesněji na andoru a týkalo se to několika jedinců, kteří mi ale bůhvíproč nějak hnuli žlučí) a co hůř, jsou vlastně mnohem spokojenější a šťastnější. Přitom jsem si za poslední rok byla schopná se opravdu srovnat, posílit už tak celkem stabilní jádro a zvládat díky tomu všechny ty nemilé stavy. Jenže co funguje dobře uvnitř, nemusí navenek. Člověk by řekl, že naše působení na okolí je opravdu odrazem toho, co je v nitru, ale není tomu tak. A není ani pravdou, že lze chováním maskovat jen nedostatky. Může to být i naopak, což je svým způsobem můj případ. Nemám důvod se bát lidí a mít tak mrzké sebevědomí, ale stejně tomu tak je. Dostat vše na nějakou žádoucí úroveň bude dost obtížné, zvlášť, když mě někteří z mých nejbližších teď tak zklamali. Spousta volného času nutí člověka přemýšlet a hloubat nad věcmi, které by možná ani neměli spatřit světlo světa.
Zkusila jsem věnovat alespoň trochu více času své rodině; nakonec to byla právě ona, kdo mi poskytl největší oporu. Nikdy jsem toho nechtěla (a ani bych z vlastního přesvědčení nemohla) zneužívat, ale právě zde jsem nalezla tu jistotu, o kterou jsem před několika týdny přišla. A nějaký odrazový můstek. Bod, od kterého se mohu posouvat dál po klikatící se cestě života. Za tu krátkou dobu jsme si tu zvykly na spoustu rituálů, které bude asi také velmi těžké opouštět. Ale s tím jsem už naštěstí smířená a stále věřím, že bude lépe - a to opravdu nejsem náturou moc velký optimista. A když mi před pár dny zavolala první personalistka, že ji můj profil na jobs zaujal, připadala jsem si hnedle o něco méně ztracenější. Zatím jsem nevyvinula žádnou energii při hledání práce a zjevně mám možnost nastoupit i na nějakou jinou pozici než do měkáče :) Jsou to sice drobnosti, ale z těch jsem se vždycky dovedla radovat a vím, že opravdový průser nastává právě ve chvíli, kdy tuto schopnost ztrácím.
Dokoukali jsme s mamkou seriál Carnivale, díky kterému jsem ji snad přesvědčila o tom, že nesleduji jen samé kreslené kraviny. Škoda, že jej HBO nedokázalo dokončit a poslední díl druhé série působí pořád jako takový nedodělek. Spousta linek zůstane nedokončená a člověk by dal vše za pokračování. Dnes tu budu pro změnu promítat Rush a budu doufat, že krom strýčka dorazí i babička, aby tu bylo o něco živěji. A jako fanoušek motorsportu si takový film nemohu nechat ujít (vlastně se dost stydím za to, že jsem na něm nebyla v kině). V rodinném hnízdečku je mi opravdu dobře. Ještě tu pomáhám s úklidem a péčí o naše hosty, takže si aspoň chvilkama přijdu i trochu užitečně.
Když už jsem tedy u těch pozitivnějších věcí, ještě bych mohla připomenout další zářez do mého anime listu. Konečně jsem zhlédla celý Silver Spoon, aneb příběh z hnojárny, který mi svou poetikou připomněl podobně laděný Moyashimon (který to má dokonce u nás jako ofiko název, jak jsem teď zjistila O_o). Vedle mých loňských top, jakými jsou Shinsekai Yori, Psycho-Pass, Zetsuen no Tempest a Shingeki no Kyojin můžu i tohle dílko s klidem doporučit. Jde výhradně o odpočinkové anime, ale velmi dobře zpracované a zábavné. Ideální na zkouškové období :)
Kromě sledování tv jsem si udělala čas i na můj další velký koníček, kterým je hudba. Podařilo se mi najít hnedle několik novinek hodných zařazení do pravidelného playlistu. Sice jsem tím hojně spamovala svůj facebook, ale trocha toho opáčka nikdy neuškodí a je dobré mít i tyto věci pohromadě. Ještě to pro vás zúžím na prosincovou nej pětici.
1. Spiritual Front - Black Hearts In Black Suits (ukázka)
- tohle neofolkové uskupení asi není příliš třeba představovat, pro milovníka žánru je možná i jednou z ikon :) já sama poslouchala spíše jejich tvorbu spojenou s ORE a jinak si vystačila s albem Armageddon Gigolo, ze kterého pochází supr skladba Jesus died in Las Vegas. O to překvapenější jsem byla z jejich nejnovějšího počinu, který je zase o kus jinde a neuvěřitelně dobře se poslouchá.
2. Corde Oblique - Per le strade ripetute (ukázka)
- a v Itálii ještě na chvilku zůstaneme, právě odsud pochází můj nový ethereal folk objev zlepšující mi neustále náladu. Pokaždé, když si tohle album pustím, je mi hnedka lépe a krásně se mi při poslechu relaxuje. Možná to na první pohled úplně nezapadá do mého typického hudebního profilu, ale nikdy není od věci si ho trochu rozšířit ;)
3. Trigg & Gusset - Legacy of the Witty (ukázka)
- přesuneme se k sousedům do Polska, odkud pochází tohle zajímavé dark jazzové uskupení (opět jsem si rozšířila slovník obskurních žánrů), které též patří k tomu zajímavějšímu, co se mi povedlo na těch internetech vyhrabat a rozhodně je více přístupnější i posluchači klasiky :)
4. Verdiana Raw - Metaxý (ukázka)
- a pak tu mám interprety, kteří mají na last.fm nějakých 54 posluchačů :) tohle konkrétně podezírám z nějaké spřízněnosti s uskupení Ataraxia, což patří asi mezi to "divnější", co poslouchám. Ale trocha toho neofolku/neoclassical přeci nikoho nezabije ;)
5. Ego Likeness - The Order of the Reptile (ukázka)
- na závěr pak trochu nostalgií okořeněné gothic electro :) Jo, tohle jsem zamlada taky poslouchala a překvapivě mě to chvilkama i teď baví. Tihle mají něco do sebe a taky se u toho překvapivě dobře píše.
A tím jsme se dostali k závěru. Výčtů bylo už asi dost a podařilo se mi ulevit si mé "bolavé dušičce", naplnila jsem nutnou kvótu příspěvků pro tento měsíc, takže si zase budu moci užívat volna, dokud se tu neobjeví něco hodného zaznamenání. V příštích dnech se chystám za svým (uh, jak to nazvat) už_skoro_přítelem do Brna a snad ze svého checklistu pro tento rok vyškrtnu položku "dát si dohromady osobní život". A když se budu jó nudit, napíšu třeba ze svého šaomi rejžáka ;)
P.S. - je pěkné takhle těsně před zveřejněním článku pozorovat, jak se postupně navyšuje četnost smajlíků v textu :) A Dragu, varuju tě! Jsou skoro 4 hodiny ráno, opovaž se v textu hledat nějaký chyby :D
Žádné komentáře:
Okomentovat