úterý 15. října 2013

30 Day D&D Challenge: Day 30 - Who is your Favorite Dungeon Master?

    Tak jsem se konečně propsala až k samotnému závěru :) vzhledem k obsahu některých otázek se opravdu divím, že jsem to nakonec zvládla a doufám, že jsem většinu svých čtenářů neunudila k smrti. Kdybych bývala měsíc počkala, mohla jsem se zapojit do obdobné challenge, kterou mají na svědomí tentokráte němečtí RPG blogeři, 31 Tage-Quest je mnohem zajímavější a otázky v něm o dost inteligentnější. Ale co už, nějakou tu srandu jsem si tu přeci jen užila.


Day 30 - Who is your Favorite Dungeon Master?


    Áh, člověk chce začít psát a do klína mu skočí kočkoun, uvelebí se s hlavičkou rozkošně opřenou o má prsa, začne vehementně drapkat a dožaduje se pozornosti! Nutno podotknout, že je to poměrně vzácný úkaz, pan Činčil už nám pěkně vyrostl a tak svou náklonnost nedává najevo tak často - musím si ji zřejmě zasloužit. Odmítnout tak miloučkaté stvoření by byl hrozný hřích :) Vím, že jsem jím tak trochu posedlá, ale nemohu si pomoct. Vždy budu věčným obdivovatelem rozmanitosti kočičích povah. Bez mých kočkounů by byl svět o dost smutnějším místem. A ať si kdo chce říká co chce, kočky tu lásku dovedou vycítit a opětovat.

Tak, kocour už seskočil a já snad budu schopná dát zase dohromady nějakou kloudnou větu (doteď jsem zůstávala jen u kníkání a rozněžňováním se nad roztomilostí pana Činčila). Ještě se trochu vrátím k tomu, co jsem zmiňovala v úvodníku. Ač nejsem zrovna skálopevně přesvědčená o tom, že měla tahle Challenge nějaký zvláštní význam pro čtenáře, mně rozhodně donutila si sesumírovat celou řadu věcí. Některé z otázek byly v tomto směru opravdu přínosné, jinde byl alespoň prostor pro nějaké srandičky. Případně jakým způsobem je možné si některé zkazky vyložit. Až mám skoro chuť si dohledat nějaké mé starší zápisy z internetových diskuzních fór, kde jsem se vyjadřovala k podobným věcem a porovnat to s tím, co tvrdím teď. Vím, že v některých ohledech jsem více tolerantní a jinde mám naopak mnohem vyšší nároky. Člověk se může nalézt a následně zlepšovat v téměř jakékoliv oblasti. Dokud budu vědět, že mě tato činnost nějakým způsobem obohacuje, jen tak se jí nevzdám, to mi věřte :)

Za svůj již poměrně dlouhý RPGčkářský život jsem toho zažila poměrně dost. Vyzkoušela si celou řadu rolí, poznávala různé typy hráčů a vypravěčů a pomalu si z toho všeho poskládala obraz toho, jak by taková "ideální" hra měla vypadat. Ale jak už to tak s ideály bývá, straší ve vaší hlavě a krutá realita se k nim přiblíží opravdu jen zřídka. Zvlášť na poli kolektivní zábavy, kde se šíří celá řada (kolikrát i protichůdných) zájmů. Utvořit z této směsice nějaký polotovar, který bude každému alespoň z části vyhovovat, opravdu není jednoduché. Na internetu se válí celá řada článků o tom, jakým způsobem rozdělovat hráče podle všemožných kritérií a následně s nimi pracovat, jenže ve výsledku se opravdu nelze zavděčit všem. Je to svým způsobem tak trochu demotivující, a rozhodně ne jen pro vypravěče. Hra klade samozřejmě i dost požadavků na samotné hráče - tedy pokud si zrovna nezvolíte čistě pasivní, pozorovatelskou roli. O které poslední dobou zjišťuji, že za určitých okolností vůbec nemusí být špatná. Dnes bych se ale měla zaměřit čistě na druhou stranu bariéry. 



Začnu zeširoka. Tím, jaký by podle mě měl dobrý vypravěč být. V prvé řadě by to měla být osoba, která dokáže porozumět druhým. Jde tu o týmovou hru a vypravěč je obvykle tím, kdo je v jejím středu a přebírá roli leadera. Je tedy zásadní, aby dovedl se zbytkem vhodně pracovat, aktivně jim naslouchal a poznatky z tohoto pozorování přenášel do hry. Tohle samozřejmě platí i pro samotné hráče, zvláště pak ty, co se v příběhu ujímají hlavní role - příběh si pak neměl řídit podle jejich představ, ale být opět jakýmsi kompromisem. Protože to, že se někdo mermomocí netlačí dopředu, by nemělo být trestáno. Bohužel celkem často vídávám, jak se některé příběhy skutečně točí jen kolem těch "nejsilnějších" hráčů a stále víc se mi podobný způsob nelíbí. Vypravěč, pokud skutečně chce, má obvykle vždy nějaké prostředky, jak v tomto případě zasáhnout. Tedy samozřejmě v případě, že to doopravdy tvoří nějaký problém - může se i stát, že se skutečně najde skupina, které podobné nastavení vyhovuje. Tohle je však vždycky nutné nějak vypozorovat.

Dále by měl vypravěč disponovat větší než průměrnou mírou představivosti. Z větší části je to právě on, kdo podává hráčům informace o světě a úkolech, jaké si pro ně připravil, což lze provádět několika možnými způsoby. Inspiraci lze pak čerpat takřka kdekoliv, jen musí být člověk otevřený - není nic horšího než ustrnout na jednom místě a myslet si, že si s tím málem, co jsem nasbíral za pár desítek let života, prostě vystačím. Stále je čemu se učit a co objevovat. Sama to vidím i při druhém čtení Malazské knihy padlých - ta nekonečná spousta detailů, zajímavých myšlenek a způsobů. jak je podávat. Ale samozřejmě nemůžeme zůstávat jen u jednoho zdroje - i ty je třeba volit dostatečně rozsáhlé, aby mohl člověk kombinací všech dostupných informací začít vyvozovat nějaké závěry. Mám za sebou taky rozsáhlejší čtenářskou kariéru, k tomu mohu připočítat celou řadu filmů a seriálů ze všech možných okruhů, které mi ukazují, jaké věci fungují a jaké nikoliv. Abych tedy tento odstavec shrnula; vypravěč by měl být osobou, která je vnějšku otevřená a stále na sobě pracuje. 

Ovšem ani to, že máme vhled do lidí, úžasnou fantazii, kterou neustále rozvíjíme, nám nezaručí, že budeme dobrými vypravěči. Poslední, ale rozhodně i nic méně zásadní složkou, je schopnost tohle předávat dál. Umět si z lidí vytvořit posluchače. Dokázat je zaujmout a reagovat na ně - je například spousta přednášejících, kteří publikum vtáhnou, ale hovoří si spíše pro sebe, neboť se jen rádi poslouchají a sklízejí ovace. Reagovat dovedou jen slovy a ještě to využívají především proto, aby se nadále mohli "předvádět". Tvoří pak hru spíše sami pro sebe, podle vlastních pravidel, což může vést k nechvalně proslulému railroadu (osobně styl hry, který zas až tak neodsuzuji a mám pro něj pochopení). Přitom je to obrovská škoda, protože by stačilo opravdu málo a hraní by se dalo pozvednout na mnohem vyšší úroveň. 

Když už tu máme osobu splňující do nějaké obstojné míry všechny zmíněné předpoklady, ještě ji musíme obrnit nekonečnou trpělivostí a vůlí dotahovat věci do konce. Bez toho se totiž nikdy nedočkáme příběhů se závěrem, jaký hne našim srdíčkem i dušičkou, ale naše kroky skončí v první hospodě, kde si každý zaleze do svého temného koutu. 

Na závěr musím říct, že obdivuji každou osobu, která je ve vypravěčském umění dobrá, neboť vím, že já sama bych to nedokázala. Některé z těch složek prostě chybí, nebo jsou zastoupeny v opravdu minimální míře a ačkoliv věřím, že by se na nich dalo nějakým způsobem zapracovat, rozhodla jsem se jít jinou cestou. Zvlášť, když bych si tu nedokázala najít dostatečný počet posluchačů, kteří by se mnou byli ochotni spolupracovat tak, jak bych vyžadovala. Aspoň budu moci ze všech těch nápadů třeba za nějakých 15 let sepsat knihu, nebo je alespoň nějak předat svým ratolestem. Vyprávění příběhů a pohádek na dobrou noc se totiž rozhodně nevzdám. Taková věc nesmí vymřít :)


P.S. - Vím, že jsem na položenou otázku neodpověděla, ale stejně bych se nedokázala rozhodnout. Každý z vypravěčů, kterého jsem potkala, měl něco do sebe. Někomu z těch složek chybělo více, jinému méně. Zatím mě ale každá hra nějakým způsobem obohatila a byl by nesmysl nějakou z nich stavět na pomyslný piedestal. Na to je navíc ještě příliš brzy :)
 

Žádné komentáře:

Okomentovat