úterý 26. března 2013

Ze života Maery - část XL.


Nákaza

    Tak je tu po měsíci konečně další pokračování. Tedy, takovou prodlevu jsem ještě vážně neměla. Ale dělám, co mohu. Uklidňuje mě snad jen fakt, že události z několika posledních sezení snadno shrnu do jednoho příspěvku, protože se hraje dost pozvolně a navíc si každý vypráví svou část. Kolikrát jsem ráda, že se vůbec dostanu ke slovu :) No, snad jsem z toho psaní úplně nevypadla...


    Překulila jsem se na bok a loktem se snažila zapřít o chladnou zem ve snaze se zvednout. Byly to ale až bratrovy ruce, které mi pomohly se znovu postavit na nohy. Ostatní si mě jen podezřívavě měřili a dlouho nikdo z nich nepromluvil. Ilana už byla pryč a mně se postupně začaly navracet všechny vzpomínky. S nimi i útržkovité obrazy minulosti patřící osobě uvězněné v portálu bolesti. Bratrova mysl nebyla jediná, kdo obýval jeho tělo. Vše se začalo pomalu slévat dohromady a já měla potíže rozlišit, co ke komu patřilo. Rozbolela mě hlava. Houstnoucí atmosféra v místnosti mi s tím rozhodně nepomáhala. Sotva se mi podařilo pod tím náporem znovu otevřít oči, vyšel mi vstříc Garvig. Okamžitě mě začal zasypávat otázkami na mou minulost, aby si ověřil, že před ním stojím skutečně já. Bylo až děsivé, do jaké míry byl obeznámen se všemi podrobnostmi, ačkoliv se to od něj dalo čekat. I když jsem dokázala vše zodpovědět, nebyl spokojen. Naprosto nečekaně jsem ucítila tlak na spáncích a příval tupé bolesti mě donutil udělat několik kroků vzad. Snažila jsem se jeho prudké útoky odrazit, ale marně. Musela jsem přijít o vědomí. Když jsem opět začala vnímat, ucítila jsem pod sebou tvrdé lůžko. Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, byl velmi skromně zařízen, nebylo těžké si domyslet, že jde spíš o celu. Dveře neměly zevnitř kliku. Zabouchala jsem na ně a čekala na odpověď zvenčí. Než jsem zaslechla přibližující se kroky, musela jsem opět čelit pohledu na své pozměněné tělo. Ruce, jež prve rozechvěly pórovité dřevo a poté vyškubly několik pramínků černých vlasů, mi nepatřily. Bolest se však zdála jako má vlastní. Jediná skutečná věc na tomto světě. Dolehla ke mně dvojice hlasů, patřily příslušníkům řádu Bílého plamene. Chtěla jsem vidět své společníky, ale prohlídka prý stále nebyla u konce. Čekala mě další schůzka s Garvigem.

Nebyl naladěn o moc lépe než v době našeho posledního setkání. Vlastně jsem ani netušila, kolik mohlo od té doby uběhnout času. Mág rozhodně nebyl sdílný; po celou dobu si jen užíval mého zbídačeného stavu a kdykoliv měl možnost, dal mi jasně najevo své opovržení. Nevzpomínala jsem si, kdy bych ho viděla podobně jednat. Možná tím byl ale jen stejně otřesen a tohle byl jeho způsob obrany. Znovu se probíral mými vzpomínkami a nechával vyplavat na povrch ty nejvíce traumatizující okamžiky mládí. Jen proto, aby mi mohl připomenout, jak zkurvenej život mám. Bez něj bych na to určitě nepřišla. Když jsme společně opustili místnost a úzkou chodbou zamířili k dalším pokojům, nechala jsem jeho bodavá slova volně proklouzávat kolem své mysli. Bylo na čase se opět soustředit. Díky mému neplánovanému odpočinku se mi v hlavě konečně utřídila většina vzpomínek. Už nebylo pochyb o tom, že na tomto světě skutečně zůstal kousek bratrovy duše a opět to byla Ilana, kdo se postaral o její odchod. Aniž bych mu stačila říct své sbohem. A ta samá osoba už nejspíš teď zjišťovala vše o nějakém komplexu na severu, odkud se měla šířit víra kultu Ničitelky Ilany. Krom toho tu byla ještě ta záležitost s neprobádanou chodbou v podzemním chrámu města, odkud jsme si vyzvedli Ewana. Moji nadřízení se museli o tom všem co nejrychleji dozvědět. Nejdřív jsem se ale musela ujistit, že jsou moji spojenci v pořádku. Bratra jsem našla hned v prvním pokoji obydlené části sídla. Nakonec jsem to byla já, kdo byl nucen toho druhého přesvědčovat, že je vše v pořádku. Krátce jsem si promluvila i s Exaiem a pak požádala místní hostitele, aby mi umožnili spojit se s velením. Osvětlila jsem jim celou situaci a na jejich žádost nahrála své vzpomínky do jednoho z magických krystalů. Obratem přišel další rozkaz o prozkoumání situace na západě.

Ilana se vydala do podzemního chrámu na vlastní pěst a opět chtěla vzít celou situaci do svých rukou. Ač jsem měla ještě značné problémy s kontrolou mé nové tělesné schránky, rozhodla jsem se opustit současné útočiště. Na místě byl už i Tajwun, který byl za celý ten poprask zodpovědný a než jsem se stačila byť jen nadechnout, začal se vymlouvat na Ilaninu neodbytnost. Od té doby, co před pár dny vstoupila do útrob chrámu, nebyla v okolí zaznamenána jakákoliv magická aktivita. Ani z fronty nepřicházely žádné zprávy, jako by se snad všechno zastavilo. Což jen umocňovalo moji nervozitu. Mohla jsem jen čekat, jak se celá situace nakonec vyvrbí. Naštěstí mi Tajwun připomněl, že se tu stále nachází Corwen a já jej mohla jít navštívit. Ovšem obraz, který se mi naskytl, jsem opravdu nečekala;  drahnou chvíli po mém zaklepání se dveře váhavě pootevřely a vykoukla z nich naprosto zbídačená postava jen vzdáleně připomínající našeho spojence. Kruhy pod očima a propadlé tváře prozrazovaly dlouhodobý nedostatek spánku. Po ujištění, že se skutečně jedná o mou osobu, jsem opatrně vklouzla dovnitř. Zpětně jsem si uvědomila, že Tajwun byl od toho incidentu zatím jediný, kdo se nad mým novým vzezřením nijak nepozastavoval.  Všude jinde jsem musela čelit nepříjemným dotazům a podezíravým pohledům.

V pokoji byl strašný nepořádek a dlouho tu už nikdo nevětral. Všude se válely nedbale pohozené hromádky papírů. Moji pozornost však upoutal jeden konkrétní; byl na něm vyobrazen znak nově vznikajícího kultu a text ve starém dialektu Zářících. Opatrně jsem jej přeložila a schovala za opasek. Všimla jsem si, že se tento motiv velmi často opakoval, jen doprovodný text chyběl.  O kousek dál byla ještě vyznačena mapa nějaké neznámé svatyně. Během toho, co jsem se snažila předstírat zájem o úklid místnosti, jsem se vyptávala Corwena na jeho zdraví. Bylo vidět, že mi stále nedůvěřuje a po chvilce začal vykazovat až nepřirozenou dávku nejistoty. Pořád jsem měla pocit, že tu něco nehraje, ale nedokázala jsem si všechny indicie spojit dohromady. Řešení bylo nasnadě; ač bylo putování zrovna jeho myslí obvykle velmi obtížné, byl to nakonec celku dobrý zatěžkávací test a zkouška mých schopností. Naštěstí jsem o ně nepřišla. Přes prvotní odpor jsem se prolámala skrze jeho bariéry a hned z kraje čelila stravujícímu strachu. Sotva jsem se z útoku vzpamatovala, měla jsem před sebou obraz draka přinášejícího zkázu na tento svět. To ale nebylo možné. O této vizi neměl Corwen vědět. A už vůbec ne o tom, že v tom všem můžeme s Ilanou sehrát velmi nepříjemnou roli. Ačkoliv jsem byla zajatcem jeho vzpomínek, cítila jsem, jak jsem se začala třást. Znovu jsem čelila všem následkům, jaké by měla má smrt. Šokovaným tvářím mých blízkých zanechaných jen svému osudu, a tím jisté smrti. Setřást je bylo stále dost obtížné. I když jsem se nakonec dokázala vymanit, věděla jsem, že se při nejbližší příležitosti opět ozvou. Nejlépe ve chvíli, kdy to nebudu vůbec čekat.

Vize konce světa nebyla však to jediné, co Corwena naplňovalo strachem; jeho mysl se utápěla v nekonečných pochybách o pravosti jeho víry v Ilanu. Začínal se domnívat, že krvavé oběti byly možná opravdu tím, co od něj požadovala. I když mu zdravý rozum velel, že tohle není ta správná cesta. Současně mi dával za vinu smrt všech těch nevinných duší padnuvších během obřadu. To jsem nemohla popřít, jejich krev byla skutečně na mých rukou a ať už by se tomu masakru snažil jakkoliv zabránit, nepovolila bych to. Zdržel se jednání na základě mého rozkazu. I zpětně jsem si musela přiznat, že bych na něm nic neměnila. Když už se mi nedařilo vyhmátnout z jeho mysli cokoliv podstatného, přišla na řadu slova. Snažila jsem se zjistit, v čem tkví podstata jeho pochyb. Jistě, mohla jsem pátrat hlouběji a možná se pokusit tohle všechno z jeho hlavy odstranit, ale chtěla jsem, aby na to přišel sám, přirozenou cestou. Bohužel jeho odpovědi nebyly ani v nejmenším uspokojivé; po celou dobu jsem měla jen pocit, že se snaží stát v defenzivě a nehledá skutečné důvody. Nebo v tom měl prostě jen zmatek. Nechala jsem ho na pospas vlastním myšlenkám a vrátila se za Tajwunem.

Místo toho, abychom se zabývaly alespoň jedním ze závažných případů, se rozhodl, že je na čase otestovat moji přirozenou odolnost vůči magii. Stále dokola mě vystavoval sérii velmi nepříjemných útoků jen proto, aby posléze došel k závěru, že ani změna těla s touto vlastností nic neudělala. Ale zkoušet na mého bratra mentální útoky jsem razantně odmítla. Překvapilo mě, že vůbec o něco podobného žádal. Nejspíš to bylo ale jen součástí dalšího z testů. Než jsem se s ním stačila rozloučit a vydat se směrem k mému pokoji, rozrazila dveře do místnosti Ilana. Na sobě měla zbroj Zářících a v rukou třímala obouruční meč. Bylo to opravdu dlouho, co jsem ji viděla naposled takto po zuby ozbrojenou. Z toho se dalo usuzovat jediné; bytost ukrytá pod zemí skýtala mnohem větší nebezpečí, než jsme si prve mysleli. Zářící tu ale stála před námi a přinášela zprávy o úspěchu. Bohužel to nebyla jediná událost, jež se dala v posledních dnech do běhu. Různě po světě došlo k dalším masakrům ve jménu Ničitelky Ilany a tato podivná nákaza zasáhla i naše řady. Nepodlehl ji nikdo jiný než sám Garvig. Záhy byla tato zpráva potvrzena a já před sebou měla nový úkol zahrnující buď jeho zadržení, nebo likvidaci. Když jsem generálům potvrzovala přijetí rozkazu, začaly mi postupně docházet všechny souvislosti. Musel s tím bojovat už opravdu dlouho; to, co jsem předtím mylně považovala za jeho nerudnost a nenávist k mé osobě, bylo ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Kdybych nebyla tak sobecká, mohla jsem to zarazit už v počátku. Navíc to byly sotva dva dny, kdy mi důkladně procházel myslí a já pak veškeré své vzpomínky poslala přímo do rukou těm nejvyšším. Neexistoval snad snazší způsob k jejich eliminaci. Ihned jsem musela zkoumání krystalu pozastavit a všechny upozornit na možné nebezpečí. I tak mělo zadržení mága přednost a dokonce jsem dostala k dispozici i věštecké kolečko, které mi mělo napovědět něco víc o jeho současném působišti. Nakonec ale ani nebylo díky Ilanině přítomnosti potřeba. Nabídla se mi, že mi s jeho zadržením pomůže.

Vyrazit jsme musely téměř okamžitě, nebyl ani čas vymýšlet nějaké složité plány. Ilana jej měla zabavit a já se pomocí své neviditelnosti, ve které jsem byla téměř pro všechny mágy nedetekovatelná, dostat do jeho blízkosti. Od místních felčarů jsem si vyžádala několik paralyzacích jedů, jež mi měly celou věc usnadnit. Zakrátko se ve vzduchu začal postupně vykreslovat zářící oblouk, nejprve vstoupila Ilana a já se držela v jejím těsném závěsu. Vkročili jsme přímo do jednoho ze soukromých sálů Tajwunova hlavního sídla. Garvig něčí příchod zřejmě očekával a nechal se Ilanou přesvědčit k hovoru. Počkala jsem na příhodný okamžik, rozptýlila v místě, kde stál magii, a zaútočila. Otrávená šipka se zasekla v jedné z polic knihovny, jak proletěla právě se rozpadající iluzí. Mělo mě napadnout, že bude ke komunikaci používat jen své obrazy. Teď se mohl nacházet skutečně kdekoliv. Další chyba, která mohla ohrozit průběh celé akce. Znovu se objevil u protější stěny. Věděl, že jsem na místě a vyzval mě, ať se odmaskuju a připojím se k jejich konverzaci. Nemělo smysl i nadále zůstávat skrytá. Posadila jsem se na jedno z měkkých křesel a snažila se se zapojením všech smyslů vypátrat jeho skutečné umístění. V jednu chvíli jsem měla pocit, jako by mi stál přímo za zády, ale ten velmi rychle odezněl. Místo toho začaly podobné odezvy přicházet z mnoha dalších míst. Vše nakonec přehlušil až Ilanin hlas. Samotné jí docházel čas a prý se mu podařilo ovládnout mi smysly. Jistě, v tomto byl opravdu mistr. Potřebovala jsem něco rychle vymyslet.

Zvedla jsem se z křesla a přistoupila k jedné z polic naplněné desítkami svazků předstírajíc zájem o jejich obsah. Rozhodla jsem se jeho zbraň využít proti němu, pokud mě skutečně ovládal, měla jsem být schopná určit směr, ze kterého ono působení přicházelo. A opravdu. Slaboučká linka vedla přímo do pokoje umístěného za stěnou knihovny. Navrhla jsem, že pro zpříjemnění konverzace přinesu láhev nějakého vína z Tajwunovy soukromé sbírky. Tentokrát jsem byla vděčná za to, že jsem se v jeho sídle opravdu vyznala. Doufala jsem, že se mi podaří odlákat Garviga z jeho současné pozice a budu mít možnost stanout mu tváří v tvář. Pokračovala jsem chodbou až ke schodům vedoucím do kuchyně. Cestou jsem musela obejít dvojici Tajwunových služebných; leželi na zemi s vytřeštěnýma očima a z pusy oběma vytékaly pramínky slin. Nebylo jim pomoci. Znala jsem je oba; byli to právě oni, kdo se tolikrát starali o mé pohodlí, když jsem u mága hledala útočiště. To vše už teď zřejmě patřilo dávno ztracené minulosti. V jejich mysli bylo prázdno. Musela to být Garvigova práce, ačkoliv jsem netušila, jak se tak rychle naučil někomu vymazat veškeré vzpomínky. Otevřela jsem jednu ze skříněk a vytáhla zaprášenou láhev. Do druhé ruky jsem vzala tři skleničky. Pomalu jsem se vydávala zpět. Ani ne v půli cesty jsem zaznamenala jeho další pokus o manipulaci. Nejspíš se nacházel opravdu blízko. Využila jsem toho krátkého momentu, abych vazbu mezi námi posílila ve snaze obrátit tohle všechno proti němu. Byl ale silnější. Ztratila jsem půdu pod nohama a jen jakoby z dálky ke mně dolehl zvuk tříštícího se skla. A pocit vlhka pode mnou. Rudá tekutina si našla cestičku mezi dřevěnými trámy na podlaze. Jestli to bylo víno, či snad vlastní krev jsem netušila. Neviděla jsem a necítila, nedoléhaly ke mně žádné zvuky a ani jiné odezvy z vlastního těla. Jako by mi opět nepatřilo.

Byla tu jen dvě vědomí zápasící o nadvládu. Možná mi nakonec i pomohlo, že jsem se nemusela zabývat nepohodlím, v jakém se má tělesná schránka v tu chvíli nejspíše nacházela a plně se soustředila na svého protivníka. Podařilo se mi prodrat se skrz a na kratičký okamžik si vypůjčit jeho vnímání. Okamžik, který stačil k tomu, abych přišla na způsob, jakým mě ovládal. Vytvořil si v mé mysli zadní vrátka, na která stačilo jednoduše zaklepat a pak už jen jednoduše vstoupit. Umístil je opravdu chytře; mezi všechny ty bolestivé vzpomínky z mého mládí. Procházet jimi vyžadovalo jejich opětovné připomenutí. A to pochopitelně nebylo všechno. Hned za vrátky byla schována kouzla mající za úkol mi postupně likvidovat mysl. Opatrně jsem se jim vyhnula a snažila se Garvigovi znemožnit sesílání čehokoliv dalšího. Měl jich připraveno opravdu požehnaně. Díky takto těsnému spojení se mi podařilo obnovit si alespoň sluch. Jak jsem se postupně stahovala z jeho mysli, dolehly ke mně ještě útržky jeho hovoru s Ilanou. Cosi o taktické magii a podivení nad tím, jak je schopná spolupracovat se zrádci a těmi, co nevěří v její vlastní cíle. Nevypadalo to, že by si čehokoliv všiml, musel se domnívat, že mě dokonale uvěznil. To pro mě byla ta nejvhodnější doba k útoku. Jeho vědomí přede mnou zůstávalo zcela odhalené, stačilo mu prostě jen způsobit takový šok, aby upadl do bezvědomí. Poslala jsem jeho směrem dostatek této ničivé energie…

A jeho mysl se roztříštila na tisíce kousků. Proběhlo to tak neskutečně rychle. Neměla jsem možnost to zastavit. Jednoduše se rozpadla. Jako když sklenička dopadne na tvrdou zem. Všechny smysly se mi okamžitě vrátily a po chvíli jsem už byla schopná i pohybu. Ležela jsem v přijímacím sálu zejícím prázdnotou. Jen z vedlejšího pokoje vycházely nějaké zvuky. Tušila jsem, co tam najdu. Ilana se skláněla nad jeho tělem a obrátila se ke mně s výčitkami v očích. Věděla jsem, že jakákoliv slova lítosti nijak nepomohou, ale přesto mi vycházela z úst a já se bezděčně přisunula k jeho tělu. Takhle neměl skončit. Zvlášť, když jsem byla téměř jediná, kdo měl možnost přivést ho zpět. Místo toho nalezl v mých rukách jen smrt. I přes naše předchozí neshody jsem byla hrdá na to, že mohu být jeho žačkou. A stále jsem se chtěla dozvědět víc. Ale bylo po všem. Fyzicky stále jevil známky života, ale byl to jen klam. Naopak mi pohled na jeho hruď zvedající se v pravidelných nádeších v kontrastu s prázdným výrazem jeho očí naháněl strach. Předtím jsem neměla nikdy možnost zkoumat, jak dopadli oběti mých mentálních útoků. Tohle nebylo správné. Řekla jsem Ilaně, ať se zkusí podívat na Tajwunovy služebníky. Musela jsem tuhle noční můru ukončit. Jedním pohybem ruky jsem mu nejprve zavřela víčka a pak si má dýka našla jeho srdce. Veškerý pohyb rázem přestal.

Zůstala jsem na místě. Po nějaké době se ukázala Ilana v doprovodu Tajwuna a dalších tří lidí. Musela mluvit za mě, neměla jsem sílu k tomu cokoliv dodat. Poté bylo Garvigovo tělo spáleno. Nezbylo po něm nic. Vrátili jsme se zpět na západ. Ilana si ještě chtěla promluvit s Corwenem, stále mu vyčítala spoluúčast na masakru během rituálu, ačkoliv jsem ji znovu připomněla, že rozkaz jsem vydala jen já a neměl jinou možnost, než uposlechnout. Nevěnovala mi však příliš pozornosti a místo toho začala něco odříkat, slovům jsem nerozuměla, ale náhle mě zachvátila panika. Veškeré mé obavy z možného selhání byly zpět. Nechala jsem ji odejít a sama hledala oporu v chladných stěnách budovy. Krom toho jsem si uvědomila, že to nebylo tak dávno, co jsem spolupracovala s dalšími mentalisty z Akademie a nechala je zkoumat mou mysl. Ihned jsem vyslala nadřízeným další zprávu, ať vyčkají na můj návrat. V sázce bylo opět mnohem víc, než jsem dokázala zvládnout. Dopotácela jsem se až do bratrova pokoje. Byl tím jediným, komu jsem mohla bez okolků svěřit své obavy a najít v jeho stále milující náruči útěchu… 

Žádné komentáře:

Okomentovat