Vězení těla
Tak jsem snad opět zpět. Ve skutečnosti tedy nemám tak velkou prodlevu, protože jsem naposled psala události z posledního hraní, které jsem ovšem neumisťovala na blog, abych tím zbytečně nemátla své věrné čtenáře. Teď už bych ale měla pokračovat opět chronologicky. Dnešní zápis se nese v duchu pořekadla "na každého jednou dojde". Bohužel teď někdo ukázal prstem na mě. No, příjemné počtení. Zpětnou vazbu (kterou stále nedostávám) samozřejmě uvítám :)
Pocit viny se dostavil hned z rána,
když jsem se vedle bratra probouzela. Radost v jeho očích a letmé úsměvy mi
ve skutečnosti nepatřily. Jen stínu té, kterou jsem možná kdysi byla. Spěšně
jsem si ze stolu sebrala své zbraně a pod záminkou nutného pokračování v našem
vyšetřování místnost opustila. Všechno se bortilo; ačkoliv mě tentokrát nikdo
nevytáhl z postele v půli noci, necítila jsem se nijak odpočatá. Dalo
mi mnohem větší práci se soustředit, ale nemohla jsem si dovolit ztrácet čas.
Na mé výsledky čekala celá řada osob a mnoho dalších bylo stále v ohrožení.
Připadala jsem si pod stále větším tlakem a neustálé obavy z neúspěchu mě
strašily i za bílého dne. Snažila jsem
se ty nepříjemné myšlenky nějak vyhnat, ale bylo to pokaždé složitější. Cestou
jsem míjela několik členů místní posádky, za jejich pevnými pohledy, když mě
zdravili, byl cítit akorát strach. Garvig už byl dávno vzhůru a jen čekal na
můj příchod. Stejně jako já nebyl zrovna moc dobře naladěn a dával mi to jasně
najevo. Snažila jsem se ho ignorovat, ale i přes to ve mně začínal narůstat
hněv. Byla jsem ráda, když jsem se konečně dostala ke dveřím cely, kde už na nás
měl čekat první z vyslýchaných. Hned, jak nás stráž vpustila dovnitř, na
mě udeřil pach krve. Byla všude po stěnách. Sám vězeň se choulil u svého lůžka,
objímal svá holá kolena a něco nesrozumitelně mumlal. V očích měl prázdno
a ruce celé od krve. Znovu jsem se podívala na sotva zaschlé rudé cákance.
Začala jsem v nich poznávat jisté vzory; znaky, jaké se objevovaly v chrámech
Zářících. Jeden z nich představoval Ilanu, v dalších se skrývala slova
jako zkáza a nicota. To mě donutilo zpozornět. Vyzvala jsem Garviga, ať se na
něj znovu podívá. Musela jsem zjistit, co za tím vším vězí, stále tu bylo až
příliš hluchých míst.
Když s ním byl mág hotov, podal
mi další znepokojivé svědectví. Začal mi detailně popisovat scénu se stínovým
drakem, jež má přinést našemu světu zkázu. Vize, jež neměla být zvlášť
rozšířená. Překvapilo mě, jak detailně o tom dokázal hovořit, navíc s takovým
klidem. U mě vyvolala byť jen zmínka o těchto událostech mrazení v zádech.
Ale možná také jen proto, že se mě to osobně dotýkalo.
Garvig to samozřejmě všechno považoval
za nějaký výmysl, bludy muže na pokraji šílenství. Zvlášť, když to dle jeho
slov bylo to jediné, co v jeho mysli zůstalo. Opět jsme se dostali do
sporu, jenž pochopitelně vyústil jen v to, že jsem si celou záležitost
hodlala sama ověřit. Znovu jsem se musela prodírat skrze tuto nepříjemnou
vzpomínku, abych se dostala mnohem hlouběji. Sama jsem se jí musela poddat,
prožít ji až do hořkého konce jen proto, abych zjistila, že jeho mysl byla ovlivněna
takovým způsobem, aby záměrně některé vzpomínky mazala. Ponechány byly pouze
ty, které sloužily nějakému účelu. Dost se to podobalo manipulacím, jaké byly
prováděny v řadách Zlatých zbrojí, ale tady skutečně nezbylo nic. Ani stopa
po nějaké lince, myšlenky schované až na samotné hranici podvědomí. Prostě nic.
Nechápala jsem, jak je něco podobného vůbec možné. Nedovedla jsem si
představit, jak by se dalo něčeho podobného docílit a jak by s tím vůbec
nějaká bytost byla schopná fungovat. Ačkoliv ani v těchto intencích se o
muži přede mnou už v tu chvíli nedalo příliš uvažovat. Zřejmě to bylo
nevratné. Řekla jsem strážím, ať se o něj postarají. Jeho ztráta ovšem opět
padala na mou hlavu. Tím jsem se dostala pod ostrou palbu kritiky ze strany
Garviga. Ačkoliv s oběťmi se v tomto případě prostě muselo počítat. Bylo
na čase se znovu podívat na Corwena. Měla jsem v plánu nechat jej
přesunout na jiné místo, kde by se mohl cítit o něco lépe. Po včerejší
nepříjemné výměně se mi mág držel za zády a zprvu byl jen němým svědkem našeho
rozhovoru. Žádala jsem jeho přítomnost pouze z toho důvodu, že jsem nechtěla,
aby mi unikly byť i nepatrné změny v Corwenově chování. Musela jsem si být
jistá, že šlo skutečně primárně o jeho vlastní krizi víry.
Také teď už vypadal o poznání lépe.
Mágova přítomnost jej sice rozrušovala, ale i přes to byl schopen se se mnou
rozumně bavit. Řekla jsem mu něco o událostech předchozích dnů i mých dalších
plánů. Na jeho žádost jsem pak ale přeci jen vyhnala Garviga za dveře. Přišlo
to vhod, zasloužil si vědět o tom, že jsou Ilana s Exaiem naživu. Čekala
jsem, že z toho bude mít radost a ještě více pookřeje. Místo toho udělal
několik kroků vzad a jeho tvář zahalila hrůza. Začal se nekontrolovatelně
třást. Měl strach, že si pro něj jeho Bohyně přijde a obviní jej z událostí,
jež se odehrály v chrámu pod městem. Nakonec ještě začal pochybovat o tom,
že to byla skutečně ona, kdo se vrátil. Stále měl před sebou obraz bytosti, jež
se nám všem zjevila a Ilaninu původní podobu připomínala skutečně jen vzdáleně.
Znovu jsem se ho snažila uklidnit a slíbila mu, že o něj bude dobře postaráno.
Mezitím ke mně doběhl posel se zprávou od Exaie. Chtěl si se mnou promluvit.
Nechala jsem za ním prozatím poslat svého bratra a ještě nějaký čas zůstala u
Corwena. Když už mi připadal v pořádku, omluvila jsem se mu a společně s Garvigem
vyrazila na plánovanou schůzku.
Zářící před námi stál ve své lidské
podobě a působil zcela civilním dojmem. Byl to trochu nezvyk. Garviga jeho
nevraživost stále nepřešla a už ve dveřích žádal o povolení prozkoumat, zda je
Exai osoba před námi skutečně tím, kým tvrdí. Hned jsem to zamítla a poprosila
Exaie, ať to dovolí mě. Nebylo mi to zvlášť příjemné a nejen z toho důvodu,
že jakýkoliv vstup do mysli Zářícího pro mě znamenal zvýšené nebezpečí. Rozkazy
byly rozkazy a na tvorbě těchto opatření jsem se sama podílela. Naštěstí si
toho byl i sám Exai vědom a nekladl mi žádný odpor. Překvapivě ani jeho mysl.
Nezaznamenala jsem žádnou bariéru, obvykle tak silnou v případě Zářících,
a rovnou vklouzla pod povrch. Ocitla jsem se ve změti myšlenek příliš rychle
plynoucích na to, abych je byla schopna všechny zachytit. Uplívaly na mě jen
jejich útržky, tvoříc tak bizarní mozaiku, ze které se mi po chvilce začalo
dělat až nevolno. Silou vůle jsem ten pocit potlačila a postupovala dál. Scéna
z chrámu byla naopak krystalicky čistá, vybroušená do nejmenších detailů.
Jako bych na jeho místě v té chvíli stála. Dívala jsem se na celou scénu
jeho očima a podrobovala každičký její okamžik přísné analýze. Přesto tu nebylo
vše, od jistého okamžiku se myšlenky začaly větvit do celé myriády možností,
jakým způsobem využít krvavých obětí pro naše účely. Až se mi nechtělo věřit,
že mu může být skutečně takový způsob uvažování vlastní. Byl na hony vzdálený i
mému pragmatismu, jež tu většina považovala za příliš krutý. Raději jsem se od
něj odpoutala, dřív, než by mě to bylo schopné nějak ovlivnit.
Rozhodla jsem se o ničem z toho zatím
nemluvit. Jeho totožnost jsem si ověřila a musela jsem ještě zvážit, jak v takovém
případě postupovat. Rozhodně pro nás mohl znamenat hrozbu, ale nechtěla jsem
jednat příliš unáhleně. Informovala jsem ho o Corwenově stavu a událostech,
které nastaly po jeho údajné smrti. Když došla řeč na svitek, okamžitě vyjádřil
přání k jeho bližšímu zkoumání. Vyhověla jsem mu, jako Zářící nám mohl
nabídnout na celou záležitost zcela ojedinělý pohled. Prozatím jsem se ale
musela věnovat zbytku zadržených. Rozloučili jsme se a já se společně s Garvigem
vydala táhlou chodbou vedoucí až ke vchodu do vězení. Po několika krocích jsem
se ale musela zarazit. Přepadl mě velmi nepříjemný pocit, jako bychom byli
sledování. Vzápětí se před nás prosmýkl stín. Tasila jsem zbraň a chtěla se
postavit před Garviga. Ten byl ale už dávno pryč; na druhém konci cesty a
obalen několika ochrannými kouzly. Už jsem se chystala k útoku, když ke
mně stínová bytost promluvila. Představila se jako Ilana. Zarazila jsem se v půli
pohybu a pomalu svěsila zbraň k bokům. Přinášela zprávy, o kterých mohla
vědět skutečně jen ona. V dalším ze západních měst došlo k tragickému
incidentu; jakýsi muž se zbláznil a rituálně vyvraždil celou rodinu. Souvislost
se zdejšími případy byla více než zřejmá. Slíbila jsem, že se na celou
záležitost podívám a pokusím se najít vodítka nutná k rozlousknutí této
záhady. Sama musela pokračovat ve vyjednávání s elfy. Do vedoucích pozic
si dosazovala své lidi a vypadalo to, že se chce i nadále značně zapojovat do
správy jejich říše. Krom toho jsem jí předala Exaiovu žádost o čtení svitku.
Údajně s ním i během našeho rozhovoru mentálně komunikovala. Vyslovil
podezření, že by za celým kultem mohl stát Naal a jako prostředníka používat
buď mého mladšího bratra či Rowana. Což jsem měla zjistit záhy. Chtěla jsem
veškeré události vyřídit co nejrychleji, abych se k němu mohla konečně
dostat.
Ilana mi prozradila, že v zadrženém
byl skutečně ještě fragment Ewanovy duše; jenže stejně jako předtím, i teď se o
něj sama postarala. Dovolila mu odejít.
V tu chvíli jsem se zmohla jen na nepříliš upřímné vyjádření díků. Po
celou dobu jsem se toho obávala. Skutečnosti, že ještě nebyl mrtev. A stejně
jako předtím, ani teď jsem to nebyla já, kdo s ním byl v tom posledním
okamžiku. Znovu mi byla odepřena možnost smíření, ulevení vlastnímu pocitu viny
nad osudem, který jsem pomohla vybudovat. Krátce poté odešla a nechala mě v zajetí
neradostných myšlenek. Ač jsme spolu hovořili skrze myšlenky, všiml si Cael té
viditelné změny v mém postoji. Nemohla jsem tím ale zatěžovat ještě jeho,
tak jsem si raději celou věc nechala pro sebe. Mimo to jsem potřebovala získat
oprávnění ke spojení s velením. Potřebovali jsme se co nejrychleji dostat
na místo činu; dokud byla stopa ještě čerstvá. Ozval se mi přímo Horon, díky
kterému byly všechny mé požadavky vyřízeny téměř okamžitě. Také jsem se u něj
sehnala povolení pro Exaie a Caela ke zkoumání svitku; ovšem pod podmínkou, že
následně oba muže zkontroluji, zda nedošli k újmě. S Garvigem jsme
pak už jen čekali na příchod teleportačního mága.
Po chvíli za námi přišel postarší muž
v prostém rouchu s odznakem prozrazujícím jeho příslušnost k severním
silám. Působil na mě poněkud roztržitě, ale neměli jsme zrovna moc na vybranou.
Vyžádal si po mně detailní popis místa a upozornil nás na možná nebezpečí, jež
skýtá podobný druh přepravy. Navíc se mohlo stát, že nás na základě pouze
slovního popisu, přenese někam úplně jinam. Což jsme si vlastně vzápětí ověřili.
Naštěstí byl jeho další pokus už úspěšný. Ihned jsme zamířili k domu, kde
se celá tragédie měla odehrát. Našeho nového společníka jsem nechala čekat před
jeho dveřmi a s Garvigem vstoupila dovnitř. Nebylo zamčeno. Vyrazila jsem
po schodech nahoru, do prvního patra. Cestou jsem mága upozornila na to, co ho
bude za dalšími dveřmi čekat. Ani nehnul brvou. Tentokrát už klika kladla
odpor. Zámek byl ale starý a dveře nepříliš pevné, neměla jsem problém je
vyrazit. Pachatel nám hned vyšel vstříc a zaclonil nám výhled do místnosti. Vyzvala
jsem Garviga, ať začne. Muž strnul a civěl na nás prázdným pohledem. Oblečení i
ruce měl celé od krve. Prostor za ním byl zatím zahalen v šeru, jak husté
závěsy bránily slunečním paprskům proniknout do místnosti. Podle nepříjemného
zápachu, mně až příliš důvěrně známého, se dalo tušit, co nás bude čekat.
Přesto jsem počkala na Garviga, než s ním byl hotov. Výsledek svého bádaní
opět shrnul do několika málo slov; zahlédl v něm to samé, co u cechmistra.
Teď byla řada na mně. Požádala jsem Garviga, ať ho nějakým způsobem
zpacifikuje. Sama jsem se vydala k oknu, rozhrnula závěsy a vpustila do
pokoje trochu vzduchu. Samotné mi už z toho začínalo být zle. Naskytl se
mi tak pohled na vrahovo dílo; tělíčka malých dětí doslova rozházená po
místnosti, strnulé masky zachycující poslední zoufalé výkřiky a strašné
množství krve, jež se pomalu vpíjelo do dřevěné podlahy v místech, kde se
odlupoval lak. Svou ženu doslova rozpáral; vnitřnosti se vyvalily na podlahu a
zkrvavené nehty na rukou prozrazovaly, že s ním bojovala až do hořkého
konce. Pohledem jsem zalétla ke Garvigovi, ale ten celou scénu jen chladně
pozoroval a dál se soustředil na udržení poutacího kouzla.
Stoupla jsem si doprostřed místnosti a
snažila se na místě vyvolat ozvěny posledních událostí. Viděla jsem, jak je
zatáhl do místnosti. Dětem vykloubil lokty i kolena, aby mohl nakonec zasadit
devět ran, z nichž jen ta poslední byla smrtelná. Způsob, jakým se teď
obětovalo Ilaně. Pohyboval se mechanicky a za zdánlivě netečnou maskou jsem v jeho
očích zahlédla bytostný strach. Nikde ovšem ani stopy po přítomnosti někoho
dalšího, skutečně to byla jeho práce. Probrala jsem se z toho hrůzného
zážitku, abych si vyslechla další káravá slova od Garviga. Musel své kouzlo
znovu obnovit. Údajně jsem půl hodiny dřepěla na místě a hladila podlahu. A
skutečně, když jsem se zadívala na své ruce, měla jsem na nich zbytky krve i
dalších nečistot. Už tak jsem byla značně rozrušená, ale musela jsem se podívat
i do mužovy mysli. Požádala jsem Garviga, ať to ještě nějakou dobu vydrží a i
přes jeho protesty jsem pokračovala ve vyšetřování. Proniknout přes jeho
bariéru pro mě už nepředstavovalo větší problém, ale sotva jsem byť jen
zavadila o připomínku této události, vyhodilo mě to pryč. Nenechala jsem se
odradit a oklikou to zkusila znovu. Vždycky existovala nějaká cesta. Záhy jsem
s ním začala prožívat okamžiky posledních dnů. Ještě předchozího večera
bylo vše v pořádku, po práci se vrátil k rodině jako milující otec i
manžel; nikde ani náznak po jakémkoliv problému. Jenže ráno se všechno, jako
máchnutím kouzelného proutku, změnilo; z naprosto nepochopitelných důvodů
začal vláčet nejprve své děti a pak i ženu do pokoje. Až do nejmenších detailů
jsem znovu byla svědkem toho děsivého okamžiku; slyšela hysterický křik
postupně přecházející v pláč jeho ženy, viděla bezmeznou hrůzu v očích
jeho dětí a pak to pocítila. Strach. Sahající až do samotného nitra.
Musela jsem pryč. Přervala jsem naše
spojení tak prudce, že mi to sebralo půdu pod nohama. Musela jsem se opřít o
zeď, abych znovu nalezla potřebnou rovnováhu. Po zádech mi stékal chladný pot a
kolena se mi třásla. Něco mě připravilo o dech a strach si pro mě přišel znovu.
Vědomí, jak každým dnem balancuji na hranici života a smrti. Tak samozřejmě,
jako by tu můj život vlastně nic neznamenal, ačkoliv opak byl pravdou. Vždyť,
co by si tu beze mě počali? Nakonec jsem to byla já, kdo jako první odhalil
mezi spojenci dvojníky a posléze i samotného Naala. Co by se tu bez mé
přítomnosti stalo s bratrem, Peliorem, Ilanou a Jižním císařem? Nesla jsem
na svých bedrech a příliš zodpovědnosti, mé přežití bylo zcela zásadní. Kdesi
hluboko jsem cítila, že je tu něco špatně. Tohle přeci nemohly být mé myšlenky.
Každý z nás byl nahraditelný, nemohla jsem si v žádném případě
namlouvat, že bych tu snad znamenala něco víc, byla pro někoho nepostradatelná.
Jenže argumenty hovořící o opaku mě pomalu ubíjely, propadala jsem tomu. Nohy
mi podklesly, nebyla jsem schopná ovládat už ani své tělo. Zprvu jakoby z dálky
ke mně doléhal Garvigův hlas; určitě znovu slova plná záště a obvinění. Stále
mlel něco o tom, ať si vzpomenu na plamen. Ať se znovu najdu. Nedávalo to
smysl. Jak mohl také někdo jako on chápat mou situaci? Před vším se zavíral. To
já byla nucená si za poslední roky prožít stovky životů! Bylo to k neunesení.
Vše se mi vymklo kontrole. Všechny ty
děsivé obrazy z minulosti, kontrakty, které jsem uzavřela, se draly na
povrch a žádaly o připomenutí. Musela jsem to zastavit. Nakonec jsem si sama na
plamen svíce vzpomněla. Věnovala jsem veškerou svou vůli na to, abych vůbec
dokázala ten obraz zhmotnit před očima. A má mysl se postupně uklidňovala.
Cítila jsem, jak mi buší srdce a na rtech jsem pocítila slanou chuť vlastních
slz. Okamžiky tíživého ticha přerušil zvuk rychle se blížících kroků.
Teleportér vyběhl po schodech nahoru a hned u vchodu do místnosti se zarazil,
jak jeho oči spočinuly na scéně masakru. Otočil se na patě a začal dávit.
Poslala jsem ho pryč a sama se snažila znovu vyhrabat na nohy. Garvig mě po
celou dobu propaloval pohledem. Nemohl si nechat ujít jedinou příležitost, aby
mi mohl vyčíst způsob, jakým jsem pracovala. Na kratičký okamžik jsem dosáhla
klidu a rovnováhy, jenže kdesi uvnitř jsem cítila, že jsem v pasti.
Chytilo mě to. Navázalo se to na tak základní a primitivní věc, jakou je strach
ze smrti. Něco, co je vlastní nám všem. Ač jsem to sama po celý život
potlačovala, nikdy to nemohlo zmizet úplně. A o to nebezpečnější to pro mě nakonec
bylo. Abych přerušila další příval bolestivých slov, přikázala jsem Garvigovi,
ať se postará o vyklizení místnosti. Sama jsem se vydala po schodech dolů, za
mágem, jež nás měl odsud odvést. Nemohlo mi uniknout, jak se Slunce začalo
pomalu přibližovat ke konci své dráhy. Museli jsme nahoře strávit opravdu
spoustu času. A nepříjemné pocity mě dostaly znovu. Obrátily proti mně můj
smysl pro zodpovědnost, povinnost i touhu chránit Severního vládce.
Příchod druhého mága jsem skoro
nezaznamenala, stejně tak náš přesun do původního sídla. Procitla jsem až v okamžiku,
kdy jsme došli k zavřeným dveřím, u kterých čekala nastoupená stráž. Všude
okolo se pohybovaly jednotky vlků. Jejich velitel mě ihned informoval, že na
místě došlo k podivné emanaci síly, kterou nikdo z nich nebyl schopen
identifikovat. Ujistila jsem je, že by vše mělo být v pořádku, podle
popisu mi to připomínalo obvyklé projevy přítomnosti Ilany. Sama se toho též
chtěla zúčastnit, ale o její přítomnosti jsem pochopitelně musela mlčet.
Nechala jsem se vpustit dovnitř, abych mohla zjistit víc. Bez zbytečných okolků
jsem přešla rovnou k věci. Ukázalo se, že všichni došli ke stejnému
závěru, navíc se jim podařilo zjistit i něco víc o šíření těchto myšlenek;
skutečně šlo o Naalovu práci, ale síť, jež byla zbudována k jejich přenosu
tu byla dávno před jeho zadržením. On už jen vysílal slabý pulz, kterým ji mohl
aktivovat. O tom všem by měl Ewan, nebo spíše to, co z něj zbylo. V lidech
jejich působení vyvolává obrovský strach ze smrti a nicoty, ve snaze uchránit od tak krutého osudu své blízké se je
raději rozhodnou obětovat a pak sami čekají na konec, zapomnění. Jako trest za
své činy. Se sířením těchto myšlenek jsme toho podle Ilany nemohli už moc
udělat. Navíc s tím vším přibývalo i přívrženců kultu Ilany ničitelky,
který mohl snadno přispět i k jejímu pádu. Já se ale nehodlala vzdát. I
kdyby to mělo stát cokoliv. Naší další zastávkou měla být Zlatá zbroj uvězněná
v útrobách Jihovýchodu. Před tím jsem ale musela zjistit, zda někdo z přítomných
nebyl ovlivněn čtením svitku.
Začala jsem u Caela. Vklouzla jsem do
jeho mysli tak lehce, jako nůž projíždí máslem. Nevyhnula jsem se tak všem těm
povrchovým myšlenkám týkajících se mě. Sílící starosti o můj stav, neutuchající
láska i vědomí, že se můj poslední rozhovor týkal mladšího bratra. Truchlil pro
jeho smrt. Musela jsem se z toho co nejrychleji vymotat. Zachytila jsem i
jeho obavy o Jižního císaře a všechna rizika spojená s tím, kdyby jej
Naalova kletba postihla. Pro bytosti podléhající silným konceptům byla zvlášť
zničující. Hned jsem si vzpomněla na Peliora. Musela jsem ho neprodleně
varovat. Stejně tak v záležitosti Exaie, který se svými plány stále
nehodlal skoncovat. Stačil jen letmý dotek, abych zjistila, co je předmětem
jeho úvah. Pak přišla řada na Garviga, jenže teď to měl být on, kdo se dívá,
aby bylo zajištěné, že si ani já nic neodnesu. Pochybovala jsem o tom, že by
vůbec dokázal něco z toho zachytit. Spíše jsem se bála, aby nějakou
nešťastnou náhodou nenarazil na to klubko hadů v mé hlavě. Musela jsem ho
však nechat dělat jeho práci. Všichni jsme pod jeho drobnohledem obstáli jako
dokonale čistí. Opravdu směšné.
Následoval další přesun na velení, kde
jsem musela získat povolení k výslechu Ewana. Navíc jsem musela podat
hlášení o výsledcích našeho pátrání. Seznámila jsem je se všemi podrobnosti a
vyžádala si okamžité spojení s Peliorem. Místo do komunikační místnosti
jsem byla poslána přímo na frontu, kde jsem jej zastihla v jeho stanu.
Nebyl nadšen, že jsem si dovolila ho opět vyrušovat a když jsem mu vyjádřila
své obavy o jeho bezpečí, netvářil se o mnoho přívětivěji. Odmítal připustit,
že by jej cokoliv mohlo podobným způsobem ovlivnit. Kéž bych sama mohla říct to
samé. Jenže to, v jakém jsem byla stavu, jsem prozradit nemohla. Zvlášť
teď, když stál opět přede mnou. Všechny pocity s ním spojené se začaly
drát na povrch a já měla co dělat, abych je dokázala udržet na uzdě. Cítila
jsem, že mi už mi nezbývá mnoho času. Snažila jsem se vše převést ještě na
Jižního císaře, na jakoukoliv zmínku o něm obvykle reagoval velmi prudce a vždy
byl pro zavedení těch nejvyšších opatření. Jenže tentokrát tato taktika
nevyšla; pohnula s ním až zpráva o Ilaně a její manipulaci s elfy. K poslušnosti
je dohnal až strach z její bytosti.
A představa, že mlže být zlomen celý národ byla děsivá i pro něj. Zarazil se na
místě a viditelně zbledl. Podíval se přímo mým směrem a rozkřičel se na mě, ať
se okamžitě vydám na jihovýchod a celou situaci vyřeším. Kéž bych věděla jak. Překvapená tou náhlou změnou jsem se zmohla
jen na přikývnutí a kvapný odchod. Opět
to bylo vše na mně. Spoléhal se na mé schopnosti a úsudek. Nemohla jsem si
dovolit jej zklamat.
Vrátila jsem se pro zbytek svého týmu
a pro jistotu k němu přiřadila i Garviga, aby mi na místě fungoval jako
záloha. Selhání bylo nepřípustné. Přesun
do sídla, v němž byl Ewan držen, byl zvlášť nepříjemný. Ještě dlouhou dobu
poté jsem cítila zbytky magické energie postupně se odlupujících z mé kůže.
Procházeli jsme ztemnělým sálem, kde byla jediným zvukem ozvěna našich
vlastních kroků. Těch pár slabounkých světel nás zavedlo až k obrovským, zapečetěným
dveřím hlídaným řadou obránců. Bez jakýchkoliv zbytečných slov nás vpustili
dovnitř, kde už čekala Ilana. Muž byl stále v zajetí portálu bolesti,
obklopen masou ochranných kouzel tvořících jednu obrovskou kouli. Postavila
jsem se před něj a pokynula jim, ať bariéry zruší. Když zmizela poslední z nich,
začal se muž pomalu probouzet. Chtěla jsem jej překvapit svým útokem, proto
jsem ani na chvilku nezaváhala. Proklouzla jsem do jeho vědomí a snažila se
objevit linky směřující k Naalovi a síti, jež tu zbudoval. Prosmýkla jsem
se okolo řady neužitečných informací a pak narazila na vlákno, po kterém jsem
celou dobu pátrala. Byla jsem tak blízko svého cíle. Jenže to nebylo dostatečně
rychle. Sama jsem se musela odhalit a přímo jej vybízet, asi by sáhl. A on to
udělal. Lapil mě ve vlastní hlavě. Ba co víc, využil pouta k mému tělu,
aby z něj mou mysl vyhodil. A uzamkl mě v portálu bolesti. Šílená muka a křik vyplňující celý sál. Můj
vlastní křik, ovšem s hlasem patřícím tomu muži. Otevřela jsem oči.
Viděla své tělo, jak se svíjí v křečích na podlaze. Ústa otevřená dokořán,
klouby nepřirozeně zkroucené. Kůže začala praskat a spletence svalů pod ní nabývaly
na objemu. Byla jsem roztrhána na kusy, jen abych se to mohlo z mého masa
znovu zrodit. Bytost přede mnou začínala získávat obrysy. A podobu muže, na
kterého jsem ještě před pár okamžiky hleděla. A křik neustával.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Došlo tu samozřejmě i k řešení Corwenovy krize víry, nebo přesněji k vypořádání se s jejími důsledky:
Corwen: "Pokud se jí (Ilaně) zavděčím hned...." *velmi dramatická pomlka*
Hit: "Tak už se jí nebudeš moct zavděčit později!"
No a nakonec současná podoba mé postavy :)
Žádné komentáře:
Okomentovat