neděle 25. března 2012

Ze života Maery - část IX.

Útok východu

Tak jsem se dnes dozvěděla, že záznamy o událostech mého vlastního života vlastně nikoho nezajímají a skoro dostala vynadáno, že jsem si "dovolila" v posledních dnech postnout dokonce dva příspěvky nesouvisející s našim hraním :)) teda pěkně děkuju :D Asi budu pak pak perličkama z mých všedních dnů zasírat úvodníky. 
Tentokrát je souhrn o něco kratší, je to částečně způsobeno i tím, že se má postava neúčastnila např. rozhovorů s Rowanem apod. Ale aspoň se to psalo poměrně dobře. I když jsem byla vykázána k druhému PC bez netu, mohla jsem si nerušeně vychutnávat jasmínový čaj a místo ambientu jsem si jako hudební podkres zvolila své momentálně velmi oblíbené downtempo/trip hop Sunday Munich. Není divu, že z toho vylezl další emopost :))

    Po předání všech důležitých zpráv jsem se vydala napříč táborem. Byla jsem mimo aktuální dění více než týden, za tu dobu se muselo mnohé změnit. A mě vždy živily informace. Ne vše se ale člověk dozví ve stanu vrchního velitelství, proto jsem se vydala na průzkum. Minimálně od mágů bych mohla zjistit spoustu zajímavých detailů, které by mi doplnily přehled o aktuálním dění. Bohužel jsem jej stále více ztrácela, což mě značně znervózňovalo. Jako by snad můj znovu pozměněný tělesný stav nestačil. Byla jsem ale nemile překvapena, když jsem vykročila směrem k severnímu ležení a zachytila ne zrovna přívětivé pohledy posádky. Směsice podezíravosti, nenávisti a strachu se do mě vpalovala a otevírala staré rány. Začínala jsem i sama pociťovat obavy; pohybovat se tu sama bylo pro mě snad i nebezpečné. Tak málo stačilo, aby se situace zvrtla a já už tu přestala být vítaným hostem. Pochybuji, že je šance, aby se vše navrátilo do původních kolejí. Teď už budu odtržená nadobro. Na území jihovýchodu byl stav ještě mnohem horší a dál už jsem se ani nevydávala. Zamířila jsem zpět do stanu velitelství, tam mou přítomnost alespoň tolerovali.

Chtěla jsem zjistit, co se děje s mými spojenci a pokusila se kontaktovat Ilanu skrze naše mentální spojení. Ocitla jsem se přímo uprostřed bitevní vřavy, vyhnula se několika útokům a instinktivně sáhla po zbrani. Probrala mě až Horonova pěst. Stále jsem se nacházela ve velitelském stanu obklopená jednotkou seveřanů s tasenými meči a připravenými k okamžitému zásahu. Postupně jsem uklidnila svůj dech i sebe a vysvětlila jim svou situaci. Linka, kterou jsem měla s Ilanou byla stále velmi čerstvá a já ji nedokázala plně ovládat. Stále mi činilo potíže rozlišovat, kdo jsem a kde se nacházím. Rozhodně to nebylo příjemné a poslední, co jsem teď potřebovala, bylo na sebe nějak nevhodně upozorňovat. Spojení se mi ale podařilo zachovat a vnímala jsem, jak musí Ilana čelit neuvěřitelně silnému náporu z řad Rowanových sil i templářů. Snažila jsem se ji donutit k ústupu, ale to jako vždy odmítala. Pak mi Sirnu přikázal, ať naše spojení ihned přeruším. Nebyl důvod odporovat.

Záhy se napříč ležením rozezněl poplach. Vyběhla jsem ven, abych byla svědkem očekávaného návratu vyčerpané Ilany. Skutečně se objevila s tělem jednoho z templářů, ale z dálky jsem nedokázala rozpoznat, zda vykazuje nějaké známky života. Chtěla jsem jim vyrazit vstříc, ale zadržely mě jednotky jihovýchodu, které mě odmítaly k Ilaně pustit. Spolkla jsem několik nadávek a pozorovala celou scénu z povzdálí. Pak přišlo nevítané překvapení; templář se začal pohybovat. Rozhodně to nebylo přirozené. Do očí přihlížejících se pomalu začala vkládat hrůza, ale právě dorazivší Zachariáš celé představení ukončil, když nechal ostatky templáře spálit svým Bílým plamenem. Krátce na to přišel i Jižní vládce v doprovodu Loma a Sirnu, spolu se Zachariášem odnesli Ilanu do jižní části tábora. Ani za nimi mi nebylo dovoleno jít, tak jsem se vrátila do přiděleného stanu, který stál v táboře opuštěn ještě od našich předchozích návštěv. Celou cestu k němu jsem však vnímala, že jsem sledována a ani když jsem za sebou zatáhla plachtu, mě nepříjemný pocit neopustil.

Na návrat svých společníků jsem nemusela dlouho čekat. Hned druhý den, krátce po smluveném času pro teleportace jsem je mohla „uvítat“ v mém příbytku. Stroze jsem jim sdělila, co se tu událo a poslala je za Ilanou. Sama jsem neměla chuť opouštět stan; téměř jsem nespala a bylo mi stále hůř. Po chvíli se ale objevila velmi nečekaná návštěva; Jižní císař mě požádal, ať se i já vydám do jižní části tábora a nabídl mi doprovod. Cestou mě ujistil, že jsem na jejich území vždy vítána a mohu plně využívat jejich pohostinnosti. To se mělo týkat i mého bratra. Možná až příliš příkře jsem mu sdělila, že je stále v péči severu, kde se jej snaží dát dohromady. Věděla jsem, že ho drží jen proto, aby na mě mohli v případě nouze zatlačit. Ale mohu snad věřit jihu? Nebo komukoliv jinému? Další zprávy byly však mnohem znepokojivější; magický obojek, který mi nasadili, zřejmě nebyl dostatečnou pojistkou a měla do mě být vpravena nějaká mnohem komplikovanější a účinnější, navázaná přímo na můj duševní otisk. Hovořil se mnou naprosto upřímně, což mě uvrhovalo do mnohem většího zoufalství.

Pravý důvod, proč jsem měla jít s ním, nebyla jen Ilana. Čekala tu na nás návštěva a nebyl to nikdo jiný než náš bývalý společník Elendar. Dlouze se rozprávěl o svém výcviku na jihovýchodu a vyjádřil přání se opět připojit k naší skupince, aby mohl dostát svému slibu. Ujišťoval nás, že jej měsíce strávené na jihovýchodě změnily a již je na něj spoleh. Byla jsem vůči jeho prohlášením značně skeptická, ale nakonec, proč mu v něčem bránit? V lecčem na tom byl stejně jako já, neustále pod drobnohledem a násilně donucen k poslušnosti. Zatím to vypadalo, že ten obrovský tlak zvládá, ale jak je tomu ve skutečnosti, ukáže až čas. Postupně jsme jej zasvětili do situace na frontě a já byla posléze vyzvána, ať se hlásím u velení. Ačkoliv jsem tušila, co mě čeká, bylo těžké zachovat klid. Ve stanu už na mě čekala obvyklá sestava doplněná o neznámého mága. Poté dorazil i generál Lom a celá šaráda mohla začít. Znovu mi zopakovali, co co se chystají provést a že je mou oficiální povinností nechat se nasazovat na sebevražedné mise. A vzhledem k tomu, že si nedovedou představit vězší nebezpečí, než to, které nám hrozí v našich akcích s Ilanou, mám i nadále zůstat po jejím boku. Opravdu směšné. Nikdo tu nehrál fér a já neměla možnost komukoliv z nich nahlédnout do karet. A ty mé byly již dávno rozloženy na stole.

Mlčky a rezignovaně jsem vše přijala a čekala na hřeb dnešního večera; implantaci nové pojistky. Mág, který se doposud skrýval spíše v pozadí, vytáhl zpoza stolu plátnem převázanou krabičku se znepokojivým obsahem. S neskrývaným odporem uchopil zářící jehlici, která se v ní nacházela. Poté přistoupil ke mně a začal nesrozumitelně odříkávat podivná zaklínadla. Vzduch zhoustl a jehlice začala levitovat v úrovni mých prsou, ostrým hrotem namířená přímo proti mně. A pak vyletěla. Ostrá bolest mi málem vyrazila dech a já šla téměř do kolen. Postupně se do mě zabodávala, ale nebylo to jen mé tělo, které párala. Další šrám, co se nikdy nezhojí. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nevykřikla a zachovala si alespoň poslední zbytky hrdosti. To se ale zřejmě generálu Lomovi ani trochu nezamlouvalo. Ihned hodlal hned vyzkoušet první stupeň trestu. Šílená bolest mě srazila k zemi, až mi málem vyhrkly slzy. Lom se s úšklebkem tyčil přímo nade mnou a s ledovým klidem mi sděloval, že při těchto ranách nikdy neomdlím, až třetí stupeň je konečný. Skoro jsem si přála, aby jej raději použil hned. 

Postupně jsem se posbírala ze země a vydala se k teleportačním kruhům, kam jsem byla vyslána. Opět za příjemného doprovodu v podobě generála Loma. Měla jsem se spolu s Ilanou teleportovat na sever, kde jsme se měli setkat s vrchním mágem Tajwunem a zástupkyní draků. Doslechla jsem se, že je mág ve velmi bídném stavu a ani severní léčitelé si s ním už neví rady. Samotný vládce Ilanu požádal, aby se na něj podívala a podělila se s ním o své poznatky. On sám se na svůj post i nadále odmítá vrátit, ačkoliv má stále autoritu, jeho pravomoci jsou značně omezené. Něco mi však říkalo, že jistá nezávislost s tím spojená je přesně to, po čem touží. Jsou to ale jen mé odhady, které si jen stěží mohu v současném stavu podložit. U kruhů předal Lom Ilaně hesla ke všem třem stupňům pojistky a následoval nás na sever. Nepřipojil se akorát Riel, který se rozhodl, že bude raději při ruce léčitelům na frontě. Dnešní večer bude mít opravdu plné ruce práce. Možná jsem mohla požádat o totéž, postavit se do předních linií a padnout pod náporem východu, v tom jsem dokázala alespoň naleznout nějaký smysl.

Konečně jsme se ocitli v severním paláci, kde se od nás Ilana oddělila, aby si mohla promluvit s hlavou rodiny draků. My byli mezitím ubytováni v jednom z křídel pro hosty. Sešli jsme se před našimi pokojia ke mně se okamžitě přitočil Elendar. Svěřil se mi, že je stále v očích elfů vyhnancem a touží získat zpět svoji čest. Stále neochvějně věří tomu, že svět může být hezčím místem, já ale jeho optimismus rozhodně nesdílím. Nechala jsem jej v zajetí jeho naivních představ a raději si šla odpočinout. Poté nás čekala plánovaná schůzka s Tajwunem. Cestou jsme narazili na Ilanu zabranou do hovoru se Severním vládcem. Žádala po něm divinační kolečko; mocný artefakt, který jí byl prve odebrán. Potřebovala jej využít pro záchranu jeho mága; záhy jsme pochopili proč. Když se před námi objevil, jen stěží jsem v něm dokázala vidět autoritativního a mocného muže, jakým byl. Zdravou rukou se toporně opíral o hůl a pahýl té druhé se mu rýsoval pod volnou halenou. Obličej měl znetvořený a jedno oko zešedlé. Byl na něj opravdu smutný pohled. Ilana jej následovala do jeho pokoje a my se vrátili do těch našich. Využila jsem zdejších lázní, abych mohla aspoň na chvíli zapomenout na všechny útrapy. Vůbec to nepomohlo.

Vrátila jsem se a doufala, že mě zachrání spánek. Převalovala jsem se na lůžku a propadala stále větší melancholii. Pokusila jsem se kontaktovat Ilanu, abych si měla alespoň s kým promluvit. K mému překvapení naše spojení nepřerušila. Snad poprvé jsem se donutila svěřit se jí se svými obavami a chtěla po ní ujištění, že až nebudu svou situaci zvládat, má raději použít pojistku a dopřát mi rychlý konec. Snažila se mě přesvědčit, že nic není ztraceno a že se pokusí se za mě přimluvit. Ano, opět ona. Vůbec netušila a ani jsem jí to nemohla mít za zlé, že právě tímhle celou situaci zhoršovala. Dávala mi tím jasně najevo, že já už tu nemám, co dělat. Má slova ani činy nemají žádnou váhu, vše se neustále točí jen okolo ní. Pokud by uznala, že už mě tu nepotřebuje, okamžitě by se mě zbavili. Tomu se jen stěží dalo říkat "nová šance na život". Stále víc jsem si přála, abych mohla být na frontě, v řadách anonymních mužů, kde bych mohla dělat aspoň to, co mi jde nejlépe: zabíjet.*

Náhoda je nevyzpytatelná mrcha a mé přání se alespoň z části splnilo; jelikož byla Ilana těsně svázána s osudovými linkami světa, dolehly k ní obrazy a zvuky z právě probíhající bitevní vřavy. Křik zraněných, poslední výdechy mužů a nářek nad padlými druhy. Naše spojení bylo stále aktivní a já tak měla možnost zakusit, čím vším si musí v takových chvílích procházet. Ještě nikdy ve mně podobné pocity nerezonovaly tak silně. Tisíce mužů a žen právě položily své životy za vidinu lepších zítřků, za náš společný sen. Když začala Ilana pomalu zpívat modlitbu za mrtvé, musela jsem se přidat i svůj hlas, doufaje, že se skrz linku dostane až k duším, jež měly dnešní noci přejít přes okraj. Bylo to opravdu to nejmenší, co jsem teď mohla udělat. Být alespoň takto po jejich boku, dokud se od jejich štítů nezačnou odrážet první paprsky Slunce oznamující příchod dalšího dne...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Tedy alespoň teoreticky by to má postava měla umět, když už je ten vrah :) To by ovšem musela alespoň někdy vyhrát svou nekonečnou válku s kostkama. DM mi opravdu nechce povolit spešl epickou dovednost, která by mi přičítala alespoň pětku k hodu :)) příště budu hrát nějaký vtipný charakter a udělám z toho součást jeho image :D   

Malazské knihy padlých v němčině!

    Jelikož je neděle a já standardně nemám nic na práci, vymýšlím všelijaké šílenosti a brouzdám po internetech. Dnes se mi ale podařilo najít opravdovou perlu: konečně jsem se odhodlala stáhnout si německý překlad mé (zatím) nejoblíbenější knižní série od Stevena Eriksona. Už nějaký čas uvažuji o tom, že si knihu pořídím i v této jazykové mutaci; podle ukázek, co jsem našla na internetu to bude docela výzva. Nedávná písemka z němčiny mi sice opět trochu zvedla sebevědomí, ale číst malazy, jó, to už je jinej level. Tedy nehledě na to, že jsem stále zcela neprokousala skrz pravidla Das Schwarze Auge. (A to bych se ještě strašně ráda dostala k Degenesis, Opus Anima a Heredium) No, snad na to někdy najdu čas.
Ale k věci, dovolila jsem si hodit stažené ebooky na uloz.to, najdete tam díly až po Der goldene Herrscher (což je první část Reaper's Gale, Němcům se knihy zdály asi moc tlusté, tak je rozdělili :)). Vše je ve formátu ePub, ze kterého velmi snadno vytvoříte za pomocí např. této stránky PDFka.
Takže jestli tu mám mezi čtenáři nějaké němčináře, tak jim přeju dobrou zábavu :)) mmch. Die Gärten des Mondes mají krásné barevné mapy a i několik dalších ilustrací v knize ;)

sobota 24. března 2012

Numerologická mřížka

    Každé číslo má v sobě ukrytou určitou energii. Ať už se jedná o číšlo vašeho domu, mobilního telefonu či bankovního účtu. Nejdůležitější pro nás je ale datum narození, to je totiž neměnné a jeho působení budeme vystaveni až do konce života. A o tom, co jednotlivá čísla znamenají a jak se jejich vliv otiskne do naší duše a samotného osudu, si teď ve stručnosti povíme. Pomůže nám k tomu jednoduchý a přesto velmi účinný nástroj - numerologická mřížka.

    Miluju numerologii. Ostatně i spoustu dalších pseudovědeckých a esoterických disciplín přikládajících speciální význam ať už datu narození či chuti holubů z nosu. Kašlete na vliv rodičovské výchovy a sociálního okolí. Vše, co o sobě potřebujete vědět, je ukryto v postavení planet a hvězd ve chvíli, kdy jste se narodili. Skoro si připadám jako idiot, když jsem posledních 20 let strávila zkoumáním svých možností, "kultivováním" svého těla i duše (no dobře, trochu přeháním, ale zní to hezky :)). Ono jen stačilo zabrousit po internetech, někam nacvakat pár čísel a voilà, dostanu své odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec.
A jak to celé tedy funguje? Naprosto jednoduše; do tabulky o rozměrech 3x3, ve které jsou uspořádána čísla od jedné do devítky (vždy řazená odspodu) zaneseme datum našeho narození. Má mřížka vypadá takto (narodila jsem se 5.10.1988):
Jak si můžete všimnout, některá čísla v mřížce chybí a jiná jsou naopak zastoupena ve větším počtu. Obojí má samozřejmě svůj význam. Zde si zkráceně povíme, co by jednotlivé číslice měly reprezentovat :)

0 - duchovno, láska, moudrost, vyšší princip (protože se do mřížky nevypisuje, umocňuje vliv číslice, se kterou souvisí)
1 - slovní vyjadřování citů, inteligence, vnímání svého já (ve velké míře znamená egoismus)
2 - schopnost vcítit se, různorodost, protiklad, cit, srdečnost ( x citová závislost)
3 - duševní schopnost, vůle, představivost, inteligence, tvořivost ( x agresivita)
4 - praktičnost, zručnost, pracovitost, rozvážnost ( x  fanatismus)
5 - vášeň, energičnost, podnikavost, ctižádostivost ( x impulzivnost, roztěkanost)
6 - rovnováha, harmonie, řád, schopnost ocenit krásu a lásku ( x sexuální úchylky)
7 - city, soucítění, pochopení, účast, emotivnost ( x závislost)
8 - rozum, úsudek, plánování, myšlení, odpovědnost, moc ( x dosahování cílů za každou cenu)
9 - analytické schopnosti, duchovno, intuice ( x idealismus až bláznovství)


Čísla, které člověku v mřížce chybí nám sdělují, v jaké oblasti pokulháváme (a jakou bychom tedy měli posilovat a naplňovat) a přítomné číslice vypovídají o našich nejsilnějších stránkách. Ta, která se opakují s sebou pak nesou i jistá negativa. Význam se přikládá i jednotlivým rovinám (v mém případě jde o trojici 1-5-9).
Podle mé numerogolické mřížky bych teda měla být arogantním, až neurotickým jedincem, naprosto do sebe zahleděným a neschopným vyjádřováním svých citů, nedejbože nějaké empatie. také jsem rozeným skeptikem a řídím se pouze rozumem. Vynikám ve schopnosti plánování a vše podřizuji svým vytyčeným cílům, zřejmě půjdu i přes mrtvoly. Skvělé schopnosti komunikace a úsudku ze mě dělají manipulátora a rozeného vůdce. Nádhera :) 
V dnešním souboji numerologie vs. hit musím uznat, že jsem podstoupila drtivou porážku a současné skóre je tedy 1:0. myslím, že se na chvilku schovám do ústraní, kde budu spřádat složité intriky, abych se do dalšího souboje vrhla řádně připravená! A jak jste dopadli vy? :)


P.S. - při dokončování tohoto postu jsem nalezla naprosto geniální stránky, kde vám krom detailně rozpracované numerologické mřížce po naklikání data narození vyplívnou i osobní roční vibrace a podobný nemysly :) tak si to užijte! Krásný je už samotný název stránek.

středa 21. března 2012

Ze života Maery - část VIII.

Rozuzlení

Tak jsem to nakonec přeci jen stihla :) bohužel zjišťuji, že se začínám nějak moc rozepisovat a čas strávený nad celou tvorbou se nepříjemně protahuje. No alespoň jsem si připomněla vynikající stejnojmenné album od Blackfilm. Jednou se možná dostanu i k tomu, abych sepsala nějaký svůj top 10 dark ambientů, u kterých se mi tak dobře píše :)

    Čas se vlekl. Každá další minuta mi připadala jako hodina a já se zuby nehty držela posledních zbytků svého vědomí. Zasetá naděje pomalu vzklíčila a teď už mělo smysl jen bojovat. Musela jsem ještě několikrát odehnat od dveří Einara, který mě stále chodil kontrolovat a pokoušel se se mnou rozmlouvat. Možná díky pravidelnosti jeho marných pokusů se mi podařilo jeho nátlaku úspěšně odolávat. Dokud se pode mnou nezačala třást zem. Stěny se začaly drolit a místností procházely vlny surové magie, narážely do mě ze všech stran a strhávaly poslední obrany mé mysli. Z posledních sil se mi podařilo rozptýlit alespoň magii okolo sebe, když zemětřesení náhle utichlo. Dveře do místnosti se začaly pomalu otevírat. Snažila jsem se vykřiknout, ale nebyla jsem schopná vydat ani hlásku. Viděla jsem, jak se zpoza dveří nejprve objevuje Einarova okovaná bota a pak do místnosti pomalu vplul i zbytek postavy, vše jsem vnímala nepřirozeně zpomaleně. Odplazila jsem se k protější stěně a alespoň gesty jej posílala zpět. Udržet si vlastní vůli bylo stále obtížnější. Nakonec mi jen přisunul stolek s jídlem a vodou a stejně pomalým tempem odešel. Natáhla jsem se pro pohár s vodou, vyprázdnila jeho obsah a s postupující úlevou mě pohltila tma.

Probudil mě až hlas Ilany, která se už vrátila ze své mise. Musela jsem být v bezvědomí několik dní. Ta myšlenka mě velmi znepokojovala, příště bych se nemusela probudit vůbec. Ilanina léčivá kouzla mi zahojila alespoň některé rány a jídlo mi z části dodalo sil. Až teď jsem si všimla hlubokých ran brázdících kamenné stěny; šířkou přesně odpovídající mým pařátům. Byl opravdu div, že jsem byla ještě schopná s Ilanou mluvit. Přišla s plánem na vyřešení mého stavu, měl ale jednu zásadní podmínku; naše spojení se muselo obnovit, a to dobrovolně. Linka, kterou jsem se pokoušela dlouhé měsíce rozplést a obětovala tomu přání u Světla duše, měla být znovu spojena. Stejně tak naše vědomí. Ta představa se mi příčila, nechtěla jsem být znovu vystavena riziku, že mě bude Ilana schopná skrz toto spojení ovládat a nahlížet do mé mysli. Už teď jsem byla loutkou více pánů a měla jsem se nechat svázat ještě důkladněji. Ale nebyla tu jiná možnost, alespoň ne taková, na kterou by Ilana přistoupila a já sama jsem nebyla schopná se s tím vším vypořádat. Skrze linku se pak měla napojit na mou mysl a společně jsme měli oddělit démona uvnitř, nechat jej pomocí dalších složitých magických formulí materializovat a následně jej zničit. Už jednou se jí povedlo něco podobného u Unia, tak jsem souhlasila. Po tom všem už jsem to nemohla vzdát.

V tu chvíli se v místnosti objevila průsvitná postava připomínající zářící. Zamířila přímo k Ilaně, kde poklekla. Bylo zřejmé, že spolu nějakým způsobem komunikovali, ale neslyšela jsem žádná slova a ani z gest se mi nepodařilo nic vyčíst. Pak mi Ilana sdělila, že se musí ještě o něco postarat. Muselo to nějak souviset se zemětřesením, které tu proběhlo. Podivila se, že jsem dokázala přítomnost ducha zachytit, ale protože spěchala, nechala mě na místě bez odpovědí. Prý se vrátí zítra a já si mezitím měla naposledy odpočinout. To však bylo velmi obtížné; stále jsem cítila přítomnost té bytosti. A instinkty mi říkaly, že i z ní bych se mohla nasytit a ulevit tak svému trápení. Snažila jsem se proti tomu bojovat, ale bylo to příliš silné; kůže mi začala opět černat a prsty se prodloužily v pařáty. Vrazila jsem si je do těla, abych si znemožnila pohyb. Bolest mě pomalu navracela zpět, ale zároveň posilovala hlad uvnitř. Tělo se začalo opět pohybovat. Snažila jsem se zarýt pařáty do kamenné podlahy, ale procházely povrchem, jako by to byl jen písek. V posledním záchvěvu zoufalství jsem si je odsekla, abych zjistila, že z ran nevytekla ani kapka krve. Byla jsem naplněná temnotou. A pak jsem přestala věřit; v to, že mi tu ještě někdo bude schopen pomoci. Nakonec je tu každý z nás sám, v životě a především ve smrti. Mohla jsem si alespoň dopřát rychlejší konec s vědomím, že šlo o poslední svobodný akt mé vůle. Z odseknutých končetin mi pomalu začal stoupat dým. Ale místo toho, abych se postupně rozplynula, mi narostly nové, ještě mnohem silnější. A pak to opět převzalo kontrolu.

Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy jsem držela Ilanu pod krkem a snažila se ji zadusit. Ruka okolo jejího krku se mi svírala stále pevněji, snažila jsem se ji odtáhnout, ale stisk se jen upevňoval. Zbývala poslední možnost; ostrým spárem druhé ruky jsem ji v předloktí odsekla. Šílená bolest mě srazila do kolen a já plně nabyla vědomí. Odtrhla jsem kus svých šatů a ránu si převázala, i když z ní opět netekla krev. Nechtěla jsem hledět do temnoty uvnitř sebe. Ilana se mezitím zbavila mé druhé končetiny a začala popadat dech. Přípravy byly u konce, musela už jen shromáždit ostatní. Během několika hodin bych měla být přivedena k místu rituálu. Jen těžko se mi bojovalo s touhou dokončit to, co jsem před ztrátou vědomí začala. Byla jsem tou bytostí prolezlá skrz na skrz, jen těžko šlo uvěřit, že ještě můžeme být rozděleny. Zvlášť poté, co nejspíše pozřela ducha zářícího; po jeho přítomnosti tu nebyly ani stopy a Ilana netušila, kde by se mohl nacházet. Na rozdíl ode mne ale stále věřila. Ani netuším jak, ale když přišla po pár hodinách se zprávou, že je vše připravené, stále jsem byla při vědomí. Předchozí události mě opět nutily přemítat nad tím, co jsem vlastně zač. Vrah, který snad dostal druhou šanci?

Ilana mi pomohla dostat se do místnosti umístěné hned vedle mé cely. Všimla jsem si umně vyvedených magických obrazců, které pokrývaly zem i stěny místnosti. Z lintýru vycházela slabá záře a nasládlá příchuť magie. Zbytek družinky postával u stěny a někteří z nich jen těžko dokázali zakrýt hrůzu v očích, když mě konečně spatřili. Byla jsem ráda, že mezi nimi není můj bratr, nikdy bych si nepřála, aby mě viděl v podobném stavu. I když to znamenalo, že je stále pod dohledem severu a nejspíš se ještě neuzdravil. Hned jsem ale všechny obavy vypustila z hlavy a začala se soustředit. Přesně jsem určila vzdálenost dělící mě od úniku a hned jsem před sebou jasně viděla cestu, kterou se vydat. Ryanor s Exaiem by mi nedokázali klást velký odpor, bylo nutné se vyhnout pouze Einarovi. Z myšlenek na útěk mě však vytrhla opět Ilana; žádala si ode mne slib pečetící obnovení našeho spojení. Snažila jsem se z hlavy vyhnat cizí úmysly ženoucí mé tělo pryč od té odporné magie a s námahou vyslovila ona slova. Ale něco mi říkalo, že to nestačí. Musela jsem být přesvědčená celou svou myslí, která však byla stále rozdělená a v neustálém sváru. Pokusila jsem se s Ilanou promluvit skrze telepatii a složit ji přísahu. Ačkoliv o nějaké dobrovolnosti nemohla být moc řeč; prostě mi nic jiného nezbývalo. Byla jsem připravená na vše, co to přinese a obětovat svou svobodu za cenu zachování mého života. A možnosti ochránit bratra.

Pokus o spojení se podařil. Obrovská místnost se náhle smrskla na prostor mezi mnou a Ilanou. Vpustila jsem ji do svých myšlenek, kde jsem neustále sváděla boj s cizí bytostí. Musela jsem ji od sebe oddělit; vytyčit si přesné hranice svého já. Rozpomenout se na minulost, na to, čím jsem byla, než jsem se nechala postupně měnit a přijímat cizí vlivy za své. Chtěla jsem je všechny potlačit a ovládnout, ale bylo toho na mě příliš. Postupně jsem od sebe odtrhávala cizí bytost a snažila se vymanit z jejího sevření. A pak zaútočila. Během několika úderů srdce byla u Ilany a snažila se ji zadávit. Tím by dala možnost přesně rozeznat naše hranice; konečně jsem se mohla vymanit. Vrhla jsem se na ni, abych dala Ilaně čas na přípravu další fáze. Musela tu bytost nechat materializovat přímo v místnosti, kde se na ni měl vrhnout zbytek mých společníků. Nepřestávala jsem se s ní rvát, dokud jsem nezjistila, že se scéna opět změnila a všichni stojíme v matně osvětlené místnosti. Uprostřed kruhu se trhaně pohybovala podivná olejovitá substance nabývající téměř lidských tvarů. Než jsem proti tomu stačila vyrazit, ucítila jsem okolo pasu pevný stisk; Riel se mě snažil odtáhnout z démonova dosahu. Neměla jsem síly na to, abych mu mohla klást jakýkoliv odpor.

Temná bytost však dlouho neváhala, hned se vrhla na mé společníky, aby se jí do cesty postavil Ryanor se svými šavlemi. Z dálky jsem pozorovala, jak svým tancem vytvořil před bytostí neprostupnou bariéru a dal tak Ilaně možnost připravit se na útok. Démon však blížící se nebezpečí vycítil, stáhl se a několika rychlými kroky se dostal až k Exaiovi, kterého svým pařátem chytil pod krkem. Hlas, kterým promluvil, mě téměř přimrazil na místě. Vyhrožoval Exaiovou smrtí, pokud jej nenecháme odejít. Ilana však jeho slova ignorovala, znovu přešla do ofenzívy a jednou přesně mířenou ranou odťala démonovu hlavu od těla. Chtěla jsem se vydat k nim, ale nohy mě zradily a já se znovu svezla Rielovi do náruče. Byla jsem k smrti vyčerpaná, stěží jsem vnímala, jak se mi snaží pomoci léčivými kouzly. Nakonec mě někam přenesli a já si mohla odpočinout. Ještě jsem zaslechla, jak Ilana hovoří s ostatními o problémech pod palácem, které musí s Einarem vyřešit. My ostatní jsme byli převeleni do jiné místnosti, kde jsem si konečně mohla promluvit se svými druhy. Už když jsem vešla, cítila jsem, že je něco jinak. Vše se seběhlo tak neuvěřitelně rychle, že jsem neměla ani možnost si v hlavě urovnat, co jsem teď vlastně zač; nebo spíš, co ze mě zbylo. Jak jsem si mohla být jistá, že s tou bytostí nezemřela i část mého já? Mé schopnosti, vzpomínky. Osekat něčí duši nebylo nakonec zas až tak složité, mohli mě přetvořit. Byla jsem zmatená a tento pocit ještě zesílil, když jsem zachytila Ryanorův pohled. Ačkoliv to nebylo to správné slovo, doslova na mě civěl s výrazem, jaký jsem u mužů už dlouhý čas neviděla. Jistě, byla jsem téměř bez šatů, ale i tak se mohl ovládat. Jakmile ještě dodal, že jsem krásná, už vůbec jsem nechápala, co se děje.*

Raději jsem si zalezla pod deku, ani ne tak ze studu, ale jakákoliv zvýšená pozornost mi byla nepříjemná. Po chvilce, kdy jsem se dokázala alespoň trochu uklidnit, jsem si nechala zavolat jednoho z nám přidělených mužů, abych se zeptala na Caleana. Udivilo mě, že mě tu nikdo nepoznával a podařilo se mi zjistit jen to, že je uložen stále někde nahoře. Alespoň jsem je požádala, ať mě o jeho stavu informují a vrátila se zpět. Klidný spánek pro mě byl jako dar z nebes. Štěstěna mi však dlouhou dobu nepřála a byla jsem po nějaké době probuzena samotným severním vládcem. Vešel přímo do naší místnosti, s Ilanou v náručí. Jeho přítomnost mě vyděsila; netušila jsem, jak se teď před ním chovat. Po tom všem, co se tu odehrálo, jsem nemohla uvěřit tomu, že mě vůbec nechali naživu. Já sama bych to nedovolila. Ještě k tomu mě požádal o rozhovor. Přepadl mě strach, ale nějak jsem se přinutila k tomu, abych alespoň navenek dokázala působit, jako by se nic nedělo. Následovala jsem jej do vedlejší místnosti a konečně jsem měla alespoň možnost mu sdělit důvody mých předchozích akcí. Nezdálo se, že by však má slova měla nějakou váhu. Vyjádřila jsem i svůj nesouhlas s jeho reakcí, čímž jsem si zřejmě dovolila až příliš. Celou dobu jsem se mylně domnívala, že mezi námi panovala alespoň určitá profesionální důvěra. Po té ledové sprše mi ještě naznačil, že jsem se opravdu změnila a prý vypadám více lidsky. Svým mužům ještě nařídil, ať mi do pokoje přinesou zrcadlo. Tomuto provokativnímu gestu jsem opravdu nerozuměla; už tak jsem byla dost zmatené a navrch ještě zklamaná tím, jaký směr události nabraly. 

Vrátila jsem se na naše stanoviště, abych zjistila, že rozkaz vládce byl už vykonán. Od dveří mě opět doprovázel Ryanorův pohled a jeho typický úšklebek. Postavila jsem se před zrcadlo, aby mi obraz na něm téměř vyrazil dech. Nemohla jsem uvěřit svým očím, skutečně jsem vypadala jinak, jako zcela jiný člověk. Mé vlasy opět dostaly zlatavý nádech, jaký jsem měla v dětství, kůže získala barvu a rysy v obličeji zjemněly. Jako bych nikdy neprošla Přijímáním a shodila ze sebe všechny otisky hrůz, kterých jsem byla svědkem. Nebylo pochyb, že mé tělo bylo opět lidské; prosté všech mutací a změn. Plna údivu jsem se opět schovala v rohu místnosti. Nenechali mě však přemítat dlouho; po několika hodinách si mě žádali generálové – měla jsem být předvedena k dalšímu výslechu, aby si ověřili, nakolik byla Ilanina akce úspěšná. S jistotou jsem jim samozřejmě nemohla říci nic, neměla jsem možnost si cokoliv ověřit. Věděla jsem, že se mnou opět budou nespokojení; ale nakonec mi na tom vlastně ani nezáleželo. Krom výpovědi jsem měla projít dalším testem. Chtěli vědět, zda jsem zničením té bytosti nepřišla o své schopnosti vnořit se lidem do mysli. Byla jsem odvedena do jedné z cel, kde na mě čekala postarší žena.

Posadila jsem se naproti ní a stroze jí sdělila, že si jdu jen promluvit. A pak jsem se pokusila prolomit bariéry její mysli. Překvapilo mě, že to nebylo vůbec složité. Sice ten pocit nebyl stejný, byla jsem mnohem neohrabanější a hrubější, ale nemusela jsem se pídit jen po negativních emocích, ba právě naopak, mohla jsem přesně postupovat po těch myšlenkách a vzpomínkách, které jsem chtěla vidět. Pokud by se mi podařilo prostupovat myslí jemněji, měla bych v ruce ještě mocnější schopnost než předtím. Přivedli přede mne vražedkyni; nahlédla jsem do její minulosti, nechala si vyprávět její příběh a spolu s ní jsem prožívala všechny ty úchvatné okamžiky, kdy rozhodovala nad cizími životy. Vše si až neskutečně užívala, dokonce se jí podařilo obelstít a vyvraždit část jednotky severu. Tuto vzpomínku jsem se jí pokusila vytrhnout a nechala ji pak slintající a vytřeštěnou napospas mužům severu. Generálům jsem sdělila veškeré podrobnosti o celém procesu i informace o tom, kde se nacházejí mrtvoly jejich mužů. Pak mi bylo konečně dovoleno setkat se s bratrem. 

Nalezla jsem jej na jednom z lůžek v místním v lazaretu. Stále byl v bezvědomí. Alespoň krátce jsem s ním promluvila, vzala jeho dlaně do svých a rozloučila se. Už se ke mně donesly zprávy, že se máme přesunout na společné velení za doprovodu vrchního generála s jeho pobočníky. Přivítat nás přišel jako obvykle Jižní vládce; dost mě překvapilo, když se při pohledu na mě na notnou chvíli zarazil a nemohl mě poznat. Stejně tak ostatní členové společného vedení. Jakmile mi sdělil, že se shromáždění zúčastní i Zachariáš, nálada mi výrazně poklesla. Ještě jsem nebyla ve stavu, kdy bych se mu mohla postavit. Trochu jsem spoléhala na to, že mě též nepozná, ale Hagrim, který na nás již čekal ve stanu, mě prozradil. 

Ilana mezitím všem vylíčila události předchozích dnů. Detailně popsala svůj souboj se Saverem, poté požádala jednu z představených řádu Tkalců, aby jí pomohla vytvořit magickou projekci, aby měli všichni zúčastnění naprosto dokonalou představu o tom, co všechno se dělo. Saver nebyl jediným z generálů, který Ilanu konfrontoval. Díky obrazům jsme viděli schopnosti minimálně dalších dvou; Binoka s jeho templáři a nejstaršího z jejich řad, Noruna, který má podobu levitující lebky obklopené zlatavou září. Jeho pozornost se náhle upřela na všechny diváky, pronesl jediné slovo a Tkalkyně se zhroutila k zemi. Jeho moc pro nás byla nepředstavitelná, když i ozvěna jeho útoku dokázala narušit přítomnost. Následovaly zmínky o zničení zlatého konstruktu, který byl prve napájen Ilaninou životní silou, když byla vězněná na východě a zprávy o posílení sil na frontách u obou válčících stran. 

Bylo nutné o nastalé situaci informovat Rowana a zjistit další podrobnosti o plánovaných krocích východu. Dohodli jsme se, že jej ihned po skončení této schůzky navštívíme. Téměř ke konci se ukázal generál Lom, aby nám sdělil, že je severní vládce stále indisponován a on získal post vrchního velitele severních sil. Už od prvního pohledu to byl velmi nepříjemný člověk a měla jsem podezření, že jsem si s ním několik ne zrovna příjemných slov nevyměnila naposled. Aby toho nebylo málo, čekala nás ještě jedna schůzka; dostavil se bratr Theren, jediný muž, jež přežil setkání s východní vládkyní. Tento střet si na něm samozřejmě vyžádal krutou daň, celé jeho tělo bylo znetvořené, hovořil s námahou, ale zdálo se, že jeho mysl byla stále jasná. Příliš nám ale nedokázal osvětlit, jak bylo možné, že působení její ničivé aury přežil. Pak bylo konečně celé setkání u konce. Alespoň pro mé společníky. Já musela ještě nějaký čas zůstat, aby si velení mohlo pojistit, že neudělám nic proti jejich vůli. Obdržela jsem obojek, který mě mohl v případě neuposlechnutí jakéhokoliv rozkazu okamžitě usmrtit. Chápala jsem takové rozhodnutí, ale přesto jsem z něj nemohla pociťovat jakékoliv nadšení. Vypadalo to, že se má pozice ještě více zhoršila. Cestou do stanu mě provázely samé nepříjemné pohledy, nikdo se ke mně neodvážil ani přiblížit natož se mnou promluvit.

Svým druhům jsem sdělila, že se kvůli obojku nemohu výpravy zúčastnit a předala Einarovi teleportační prsten; poté jsem opět osaměla. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat na návrat naší skupinky. Avšak místo toho, aby se tu po hodině objevili, se mi v hlavě ozval známý hlas. Zprvu mě to zaskočilo a snažila se mu ubránit, než mi došlo, že jde opravdu o Ilanu. Naše spojení opět doprovázela nepříjemná bolest a tlak na spáncích, už dlouho jsem jí nebyla vystavená;  budu si muset znovu na tohle všechno přivyknout. Zpráva, kterou mi přinášela, byla šokující; dohodla se s Rowanem, že bude předstírat útok na jeho základnu, aby ostatní z generálů nepojali jakékoliv podezření o možném spojení mezi námi. Krom toho se východní síly rozhodly k dalšímu útoku, Ilana měla k dispozici podrobné údaje o složení jejich jednotek i míst, kde hodlají zahájit ofenzívu. Ihned jsem se vydala směrem k velitelskému stanu, rozhrnula jeho plachtoví a zamířila přímo k mapám, abych jednotlivé pozice okamžitě označila. Měli jsme 27 hodin, abychom se na útok připravili. Krom toho měla Ilana v plánu v chystaném divadélku zajmout jednoho z teplářů, dovést ho sem a nechat mágy, ať přijdou na kloub jejich síle. Po ujasnění všech podrobností jsem naše spojení ukončila, vše přetlumočila velení a zůstala stát nad mapami. Nemohla jsem se ubránit obavám z následujícího dne. Válka už opravdu začala…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Ano, po všem tom šíleném utrpení a strádání jsem musela být pochopitelně i jako hráč odměněna, a to dokonce tou nejsladší možnou formou – navýšením některých statů. A ze všech možnosti padla volba zrovna na charisma!!! Takže je teď ze mě nádherná blondýnka s CH 16 :D oceňuji především dokonalý RP hráče Ryanora, který nechal jeho postavu zřejmě zapomenout na vše, co mu Maera provedla, jak mu zruinovala život atd. – ne, je bloncka a viděl její prsa, vše je odpuštěno a slintání opět povoleno. Olol :DD jsem z toho fakt radostí bez sebe :D

pondělí 12. března 2012

"Podívej, to je celej Péťa!"


    Tuhle větu slýchávám už od mala. Téměř vždy, když se jdu někam projít po naší malé vesnici, mě někdo zastaví a během rozhovoru mi to připomene. Dřív jsem to brala dost na lehkou váhu, ale teď o víkendu jsem si ověřila, co je na tom pravdy :) Jako obvykle jsem hned v sobotu po obědě vydala na kafíčko k babičce, abych s ní probrala události za posledních 14 dní. Krom této pravidelné výměny informací jsem na jejím stolku zahlédla dvě pasové fotografie; moji a tátovu. Možná to zní směšně, ale nikdy předtím jsem naše ksichty moc nezkoumala, nemám ráda své fotky a ani nemám příliš ve zvyku koukat na snímky ostatních, pokud se tedy nejedná o fotografie z dovolené, na kterých jsou aspon nějaké zajímavé památky. Byla jsem tedy opravdu dost překvapená, jak je ta naše podoba dokonalá, až jsem se tomu musela smát. No jen posudte:
Stejný oči, rty, nos a dokonce i ten naprosto otrávenej výraz z nutnosti se někde vystavovat před fotografem :) Není to ale jen obličej, co máme společnýho. Celkově jsem se dost "potatila" a zdělila (k občasné nelibosti příbuzenstva) i jeho celkem komplikovanou povahu. Až mě mrzí, že jsme si k sobě našli cestu až když jsem "odešla do světa" na vejšku. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by na mě dokázal dělat takový ksichty, byl mi schopnej do načnutého obalu s lineckýma rohlíčkama dát místo nich suchý rohlík a po večerech předváděl lochnesku. Já mu na oplátku zas klidně mejlem pošlu fotku mé snídaně, aby v práci viděl, jak mu žeru jeho oblíbená (a ted pěkně drahá:)) vajíčka. A tímhle naprosto úžasnym poštuchováním si navzájem vyjadřujem náklonnost. Naše povahy mají samozřejmě i stinnou stránku; dostat z nás slova chvály, uznání, nebo nedejbože lásky je nadlidský úkol. Jsme prostě "tvrdí chlapi" a pro takové se to přeci nesluší. Táta byl tak vychován a já to úspěšně zdědila. Kolikrát se tak zbytečně dostávám do různých konfliktů, páč většina lidí tomu prostě nějak nechce rozumět. Krom toho jsem přeci ženská, tak se ode mě očekává trochu jiný přístup. Já se snažim, svádím kvůli tomu spoustu vnitřních bojů, ale moc to nejde :) a je mi jasné, že nemohu očekávat, že to druzí poznají z nějakých úsměvů, náznaků a gest. Mě to alespon naučilo podobné jedince identifikovat a všímat si podobných detailů (což je tedy kolikrát dost na škodu :)). Takže jsem s tim vlastně spokojená a doufám, že mě moji nejbližší také alespon trochu už prohlédli. Rozhodně bych nikdy netrávila čas s někým, koho nemám ráda a nevážím si ho :)
Tak, a to je end of the story a jdu pokračovat v záchraně galaxie, je potřeba znát své priority :)

neděle 11. března 2012

Ze života Maery - část VII.

Zrůda uvnitř

Následující řádky obsahují události celkem ze dvou sezení. Nemělo moc smysl je rozdělovat a aspoň už nejsem v takovém skluzu. Ale protože nic nemůže nikdy jít přesně podle mých plánů, zapomněla jsem si svoje zápisky v Praze, takže je tohle pouze výcuc z mé děravé hlavy. Doufám, že je tam jen minimum nepřesností. Upřímně jsem fakt ráda, že se mi to nakonec podařilo i za velké nepřízně osudu dopsat. No, to je asi vše. Post obsahuje dokonce jednu poznámku pod čarou! :)

    Ozvěna zaklapnutých dveří se mi zaryla až do morku kostí. Zavřela jsem za sebou všechny brány. I kdyby se mi podařilo v chystaném souboji vyhrát, nemohla bych se vrátit po stejné cestě zpět. Brány zrezivěly a proměnily se v prach. Nechala jsem si opět zavolat Tajwuna a požádala ho, aby mě přesunul na nějaké odlehlé místo, mimo dosah civilizace, kde jsem se mohla svému prokletí postavit, aniž bych ohrožovala kohokoliv dalšího. Mé žádosti vyhověl a já se po několika okamžicích ocitla na zasněžené pláni snad na samotném okraji říše. Ostrý vítr s sebou přinášel chlad, který se mi zakusoval do kůže. Rozloučila jsem se s mágem a začala si stavět provizorní přístřeší, dokud jsem na to ještě měla sílu.

Iglú mi poskytovalo dostačenou ochranu před nepřízní počasí. Teď, když jsem byla konečně sama, mohla jsem se ponořit do svých myšlenek. Cítila jsem přítomnost cizího vlivu, pomalu se mi vkrádal do mysli, stával se její součástí. Náhle jsem si přestala být jistá, zda jsou vůbec naše mysli oddělené; možná jsem to byla jen já a má minulost, která se začala pomalu ozývat a drát se na povrch. Vnímala jsem, jak se to učí, přebírá to mé zkušenosti a schopnosti. Pokud by to byla cizí bytost, proč by chtěla i po tom všem přebývat v tak žalostné tělesné schránce? To opravdu nedávalo smysl, mohlo se to osamostatnit, nebo si rovnou najít vhodnější nádobu. Musela jsem to být já. A má památka na léta vraždění se Zrzkem a Špičákem, kdy se poprvé objevil ten slastný pocit z nadvlády spojený s mocí rozhodovat o životech ostatních. Lidé jsou všichni stejní, jen jednou stačí přičichnout a zvrácenost se začne šířit jako nákaza.

Ať už to bylo jakkoliv, musela jsem to potlačit. Ve skrytu duše jsem doufala, že jde opravdu o něco cizího, co se mnou nemá krom těla nic společného. Pokud bych teď selhala, měla jsem alespoň ještě možnost svou existenci ukončit. I když jsem cítila, že jsem se svými silami opravdu na krajíčku; potřebovala jsem požádat jednu z mocných bytostí o pomoc. Chtěla jsem mít jistotu, že tu po mně nezbyde vůbec nic. V úvahu tedy přicházel jen jediný muž; samotný vládce severu. Má druhá podoba byla příliš mocná, abych se mohla svěřit do rukou komukoliv jinému. Bylo by velmi snadné mě zneužít, rozvrátit poslední zbytky mé duševní rovnováhy a přetvořit mě k jejich obrazu. S informacemi, které jsem měla k dispozici, jsem si něco takového nemohla dovolit. Sever s takovými, jako jsem byla já, nakládal přímočařeji. Krom toho jsem začínala svým vzhledem velmi připomínat padlé zářící, kteří byli pro vládce trnem v oku. Jedině on by s mou popravou neváhal. Smířená s nutností odevzdat mu svůj život jsem se ponořila do hluboké meditace.

Pomalu jsem postupovala po jednotlivých linkách a snažila se oddělit hranice mé mysli. Před očima se mi znovu odehrávaly nejsilnější okamžiky mého života, znovu jsem nechala ožít staré vzpomínky a rány, které mě zformovaly. Potřebovala jsem si jasně vymezit, co z toho patří jen mně, jaké schopnosti jsou výsledkem let tvrdého tréninku a odříkání. V okamžiku, kdy jsem si myslela, že mám vše pod kontrolou, jsem se pokusila vyvolat bytost z hlubin mé duše. Nebylo to příliš složité, stačilo si vzpomenout na těch pár slastných okamžiků, kdy jsem poprvé ucítila Rielovu krev; jeho tělo mi tehdy leželo bezvládně náručí a já byla tak blízko tomu, abych se do něj zakousla a nechala jeho životní sílu proudit skrz mé žíly. Rty mi samovolně přešly do úsměvu a kůže na rukou začala černat. Záhy ji pokryly jemné šupinky, které se postupně přetvořovaly v nebezpečné pařáty. Touha a příslib jejího naplnění byl zpět. Jen se to všechno dělo příliš rychle. Nestihla jsem vysledovat změnu v mém myšlení, žádný hrubý přechod, cokoliv, čeho bych se mohla chytit. A hlad sílil. Zbývala tu ještě jedna možnost, nechat se jím pohltit, doufat, že pokud se bestie dlouho nenasytí, zeslábne natolik, že sama zemře, nebo ji budu moci snáze porazit. Byla jsem trpělivá a znala své hranice, věděla jsem, že vydržím mnohé. Zatnula jsem zuby a čekala. Hodinu za hodinou, den za dnem. A stále jsem sváděla nerovný mentální souboj nad kontrolou mého těla…

Ze soustředění mě vytrhly blížící se kroky a působení mně velmi známé aury. Ilana? Co tu, k sakru dělá? S námahou jsme se zvedla a vykročila jí vstříc. Měla přeci bojovat se Saverem na východě. Ale možná bylo už po všem, netuším, jak dlouhou dobu jsem v meditacích strávila. Ať už tu byla z jakéhokoliv důvodu, potřebovala jsem teď být sama. Ona byla samozřejmě jiného názoru. Jakmile se rozhodne někomu „pomoci“, neustoupí ani o píď. Jenže já se o nic takového neprosila, nechtěla jsem, aby se mi do toho všeho pletla. Vyšla jsem ven a snažila se ji odehnat, poslat ji zpět. Beztak mělo být během několika dní vše vyřízeno. Ale nedala se, neposlouchala, co jí chci říct a tvrdohlavě si trvala na svém. A pak se věci zvrtly. Aby mi dokázala, že na to sama nestačím, řízla se dýkou do dlaně. Z rudého šrámu začala okamžitě téct její lahodně vonící krev. Sotva jsem ten pach zachytila, začala jsem se postupně měnit. Ne, znovu už ne! Potlačila jsem bolestný výkřik a snažila se zachovat vlastní formu. A pak jsem koutkem oka zahlédla Tajwuna.

Křikla jsem na něj a požádala ho, ať okamžitě zavolá svého vládce. Pokud to nemělo vyjít teď, pak už nikdy. Ilana se mě snažila zastavit, tvrdila mi, že jsem ve své druhé podobě schopná jej zabít. Takový nesmysl! Trvala jsem na svém a po chvilce jsem ucítila přítomnost další mocné bytosti; konečně byl tady. Otočila jsem se k němu a popustila se do své pravé podoby. Během mrknutí oka okamžitě vyrazil proti mně, oči a mysl naplněné nenávistí. Jen slabě jsem se otřela o jeho myšlenky, abych zachytila příčinu tak nečekaně rychlé reakce; scénu vytaženou z hlubin jeho vzpomínek, kdy bojoval proti padlým zářícím. Neměla jsem v úmyslu se bránit. Dokud se mu nesnažila do rány vstoupit Ilana. A on, v zajetí svého vzteku útočil na nás obě. Máchal svým dlouhým mečem v tak šíleném rytmu, že se jeho ranám nedokázala ani jedna z nás vyhnout. Snažila jsem se Ilanu odstrčit; byly určené jen pro mě a doposud jsem měla sílu kontrolovat své pohyby. Ona ale stála o totéž. A pak se přede mnou objevila brána. Už ani nevím, jak se jí to v zápalu boje podařilo, ale těsně před tím, než mohl severní vládce zasadit své poslední údery, jsem portálem proletěla na ostrov. 

Okamžitě se okolo mě nakupily jeho ochránci, abych je několika rychlými výpady srazila k zemi. Ztrácela jsem svou vůli a cesta zpět se pomalu uzavírala. Po několika marných pokusech o zpřetrhání ochran ostrova jsem tento marný boj vzdala. Z posledních sil se mi ve strašných bolestech podařilo získat svou podobu zpět. Skrze magické pole ostrova ke mně promluvila Ilana; měla jsem prý počkat, než celou situaci vyřeší a pak mi pomůže zbavit se mého prokletí. Žádala jsem, ať mě tu nevězní a otevře mi bránu na sever. Odpovědí bylo opět zamítnutí. *

Zklamaná a vyčerpaná jsem se pomalu přesunula k meditačním kruhům, zanechávajíc za sebou krvavou šmouhu. Provizorně jsem si ošetřila hluboké rány, které se začaly působením mé proměny pomalu zacelovat. Posadila jsem se doprostřed obrazce vyrytého v kameni a snažila se uvolnit. Nevěděla jsem, jak dlouho tu mám čekat a zda to ještě vůbec mělo cenu. Jen náhodou jsem si všimla, jak prostor okolo mě začíná pomalu ztrácet kontury. Pohlédla jsem na své ruce, které začaly průsvitnět. Postupovalo to stále výš a mě začalo docházet, že se začínám ztrácet, postupně jsem vymazávala svou existenci z tohoto světa. Nezbylo by tu po mně vůbec nic, ani jediná vzpomínka. V záchvatu paniky jsem se vymanila z působení kruhu a doplazila se až k protější stěně místnosti. Přestalo to a postupně jsem se vracela zpět. Schoulila jsem na studené zemi a odevzdaně čekala, na cokoliv.

Myslím, že mohl uplynout celý den, než jsem opět zaslechla Ilanin hlas. Jeho tón zněl o dost naléhavěji než obvykle. Zvedla jsem se a snažila se nejdříve zaostřit zrak a dát se postupně dohromady. Měla jsem být konečně přesunuta zpět. A předvedena k radě generálů severu, abych se zodpovídala z útoku na severního vládce. Nevěřila jsem vlastním uším. Co to bylo sakra za nesmysl? Vyslechla jsem si, že jsem měla vládce údajně mentálně napadnout a obávají se možného zneužití takového působení. Vládce se okamžitě vzdal svého postu a své pravomoci a velení vložil do rukou nově zvolené rady. Lidem, kteří nemají naši důvěru a naopak. Pokud jsem byla schopna dostat se skrz bariéry vládce, mohla jsem ovlivnit všechny. V mysli mi začaly okamžitě naskakovat scénáře dopadu takové akce na spojenectví s ostatními silami. Nechápala jsem, jak mohl severní vládce podlehnout tak zkratkovitému jednání. Požádala jsem o okamžitou teleportaci na sever. Musela jsem si s ním, nebo alespoň s Tajwunem promluvit a celou záležitost vysvětlit, dokud jsem ještě měla tu možnost.

Tentokrát Ilana neváhala a během několika okamžiků jsem se ocitla znovu ve společnosti všech svých společníků v útrobách paláce, kde mělo dojít k výslechu. Jen bratr stále chyběl. Vyhnula jsem se jejich pátravým pohledům a požádala nám přiděleného průvodce o slyšení u vládce a Tajwuna. Poté se nás ujal generál Garun v doprovodu Beroharda. Snažila jsem se osvětlit celou situaci alespoň jim, ale vzhledem k jejich současnému postavení nebyli schopní mi být jakkoliv nápomocni. Sotva jsem se držela na nohou a měla přijít další rána. Slyšení u generálů mělo záhy začít. Byla jsem odvedena do tmavé místnosti se stoličkou uprostřed, nikde ani stopy po přítomnosti někoho dalšího. Tedy jen projekce. Opravdu směšné. Jejich obavy byly jistě opodstatněné, ale ve mně dokázaly vyvolat jen obrovskou míru nevole. Poslední měsíce jsme všichni nasazovali krk pro jejich zájmy, doprovázely jejich síly na nebezpečných akcích, nebo je za ně vyřizovali a jediný, zatím žádnými důkazy nepodložený domnělý útok a celý svět se mi obrátí naruby. Ať už jsem tu předtím měla jakoukoliv pozici, byla nenávratně ztracena. 

Všechna falešná obvinění jsem odmítla a znovu je žádala o rozhovor s vládcem. Pravdou bylo, že je on s Tajwunem věděli o mém stavu mnohem víc než kdokoliv jiný. Měli k dispozici moji starou krev a nepochybovala jsem o tom, že mě sledují i nadále a snaží se přijít mým vlastnostem na kloub. Kdo by také nestál o přirozený „dar“ nezjistitelnosti? Vše mi bylo odepřeno, a když jsem nezačala zpívat podle jejich noty, začalo vydírání mým bratrem. Pochopitelně jej měli v držení, od samého začátku. Naštěstí ani s ním nic nezmohli. Beztak jsem jim nemohla dát žádné doznání, neměla jsem v úmyslu přiznávat se k činům, které jsem nevykonala. Upozornila jsem je, že pokud jen zkřiví vlas Caelovi, raději se sama zabiju. Budou mě přeci potřebovat živou, pokud by se jejich podezření potvrdila, aby mohli zjistit přesnou povahu mých schopností. A muselo jim být jasné, že hodlám své poslední tvrzení dodržet. Vím, že s mou výpovědí nebyli spokojení a nejspíš k ní původně nemělo ani dojít, ale zmínka o bratrovi ve mně vyvolala poslední záchvěvy vzdoru.

Zakrátko mě propustili, abych se mohla opět sejít s ostatními. Z jejich tváří jsem mohla jen stěží zahlédnout spokojenost. Prý jsem odmítala spolupracovat. Hloupost. Nechala jsem se odvést do své cely, kde jsem měla čekat na rozsudek. Ilana s Einarem však dostali svou příležitost promluvit si s vládcem a údajně pomoci se zjištěním jeho stavu. Opravdu k vzteku. Už jsem měla všeho po krk. Chladné, kamenné stěny a masivní dveře jsem přijala s vděkem. Stráži u vstupu jsem sdělila, že si nepřeji s nikým mluvit. Hodlala jsem tohle všechno ukončit. Ilanina kouzla, která hodlala použít, byla velmi náročná, a tak jsem měla k dispozici minimálně několik dní. To mi muselo stačit, ať už bude výsledek jakýkoliv. Pak vše začalo nanovo. Zaujala jsem klidovou pozici a začala si v sobě opět vytyčovat bariéry. 

Narazila jsem na velmi silný a nečekaný odpor, to uvnitř vědělo, že už nehodlám ustoupit. A já si čím dál jasněji začala uvědomovat, že je mi opravdu cizí. Tím, že se z části osamostatnil, mi dal zřetelně najevo, že se hodlá o mé tělo bít. Má mysl se stala bitevním polem a jedinou zbraní mi byla síla vůle a přesvědčení. Každý sval v mém těle byl napnut až k prasknutí a nezhojené rány se začaly ozývat, aby je záhy pokryla temná, šupinatá kůže. Nenechala jsem se tím vyvést z míry a pokračovala. Vypadalo to slibně, i přes extrémní vyčerpání se mi dařilo zrůdný vliv v sobě potlačovat a pomalu jej zahánět zpět. Přesto jsem nepovolovala, mohl to být i nějaký podlý úskok a já tu bytost musela zničit kompletně. Měla jsem tu alespoň větší pohodlí, než na okraji severní principality. Bohužel jen dočasně. Riel zřejmě nerozuměl jednoduché oznamovací větě, že si nepřeji být kýmkoliv rušena; jakmile se jen přiblížil k mé cele, získala bytost uvnitř okamžitě navrch. Byl tak snadnou kořistí! Byla jsem teď několikrát svědkem všech jeho slabostí, čehož ta bestie chtěla zneužít. Stálo mě to opravdu mnoho, abych se udržela na místě a okřikla ho, ať vypadne. Nemohla jsem si dovolit takto plýtvat svými silami.

Riel to však nevzdával, jednou jsem jej zahnala, ještě při smyslech se zdůvodněním, proč tu doopravdy nemůže zůstávat, aby mě šel navštívit ještě několikrát. Po něm i Einar s jeho nepříjemným působením. Držela jsem se, napínala své tělo i nervy k prasknutí. Pomalu jsem začínala prohrávat. Měla jsem problém udržet se při vědomí, několikrát jsem o něj přišla, abych se probudila s prsty zarytými v zemi přede dveřmi. Oči mě pálily od potu a má kůže dostávala sinalý nádech. Ztratila jsem téměř veškerou váhu a docházelo mi, že umírám. Na úplné vyčerpání, sotva jsem měla sílu jen pohnout rukou. Takový tedy měl být můj konec? Naprosto hloupý a žalostný. Rozpraskané rty jsem donutila k poslednímu zoufalému úsměvu a oči opět zavřela.

Probral mne příjemný hřejivý pocit, který mě znovu naplňoval energií. Alespoň takovou, že jsem byla schopná vzhlédnout, rozlepit opuchlé oči a podívat se znovu do tváře zářící Ilany. Alespoň ona se přišla podívat na můj skon. V jejím pohledu jsem spatřila patrnou hrůzu, když se blížila k tomu, co zbylo z mého těla. Dříve bych se možná i snažila se skrýt, ale teď už mi na tom vůbec nezáleželo. Řekla jsem jí, že je konec, že jsem svůj boj prohrála a déle už nevydržím. Nedbala mých slov a poslala stráže pro jídlo a vodu. Něco mě v její přítomnosti nutilo mou rezignaci přehodnotit. Ležela jsem tu tolik dnů, na pokraji sil a stále jsem žila, stále jsem byla schopná tomu vzdorovat. Možná tu byla ještě „naděje“. Jakoby zpoza clony jsem zaslechla její hlas, jak mi líčila plány na mou záchranu. Donutila mě dostat do sebe alespoň trochu vody a připraveného jídla. Chtěla jen, abych ještě nějaký čas vydržela. Už jen pár dní. Přijala jsem její nabídku a nechala se přesvědčit, ať v té bitvě pokračuji, ačkoliv jsem někde v hloubi duše cítila, že jakmile se ocitnu mimo její dosah, veškeré síly mě opustí. Když už jsem byla schopná se alespoň pohnout, nechala mě napospas vlastním myšlenkám, ale její aura tu stále působila a dodávala mi vůli žít…


*  „Sorry, nemám nohu. Chvilku to potrvá.“ Byla přesná odpověď, asi spíš hráčky. Tak to dopadá, když se při hraní konzumuje příliš alkoholu (ale je třeba připustit, že při odehrávání takových dramat je zatraceně potřeba).

středa 7. března 2012

Kočičí čepice


Tak jsem si dnes konečně vyzvedla dlouho očekávanou objednávku z karmaloop :) i když jsem si ještě včera stěžovala, že je v Praze zase strašná kosa, jsem za ni teď ráda, protože si tu naprosto úžasnou čepici aspoň stihnu ještě trochu užít a navíc se zas chystám o víkendu do Krkonoš! Myslim, že hlavně taťkoj se bude líbit, má pro moji sbírku kočkověcí taky hroznou slabost.
Už mi jen chybí nějaká pěkná loli kočičí sukně (případně šatičky), korzet a nějaký hezký rukavice. A možná ještě punčochy a budu mít už kompletní kočičí outfit jak od cirkusáků :)

Ale že je fakt úžasná? :)

Prach snů dočten

,,Jsem připravená osvobodit tu mrchu. Milovaný synu, je čas přinést konec tomuto světu?"
,,Proč ne?"
Takto končí devátý příběh z malazské Knihy Padlých.


A je to tady!
Okamžik, kterého jsem se již nějaký čas bála a zároveň se na něj "těšila". Vždycky mívám po dočtení téměř jakékoliv knihy podobně smíšené pocity. Zvědavost mě nutí neustále obracet další stránky, v hlavě si tvořím obrazy scén, vymýšlím své vlastní a pak je najednou konec...Pár závěrečných slov a prázdná stránka. U malazu je to ještě mnohem silnější. bez vytáček přiznávám, že mě Erikson se svým světem naprosto pohltil, ještě nikdy jsem neměla možnost nahlédnout do tak rozsáhlé studnice úchvatných nápadů a scén, které se za poslední rok staly mou obrovskou inspirací. Nehledě na ten naprosto odzbrojující lidský rozměr, které jeho knihy mají. Ve fantasy je to rozhodně něco nevídaného. Malaz se u mě stal určitým etalonem kvality; kolikrát mám problém s mnoha jinými autory, protože ani zdaleka jeho umu nedosahují. Zároveň je asi i mým největším životním snem vytvořit něco podobného. Pokud bych po sobě na světě něco ráda zanechala, pak příběhy - nejdrahocennější odkazy ze všech. A právě z tohoto důvodu mi nezbývá nic jiného, než před Eriksonem opravdu smeknout; věřím, že jeho slova mi dala opravdu mnoho.
Ačkoliv s devátým dílem je to poněkud odlišné, na rozdíl od předchozích knih není děj ukončen,ale jde "pouze" o polovinu strhujícího finále. Vyhnula jsem se tak desítkám probrečených kapesníčků, abych mohla přijmout osud mnohem horší; nesmírné obavy svářící se s touhou zjistit, co bude dál. A že to bude zase zatraceně dlouhý čekání!
Teď jen přemýšlím, zda se vrhnout na sérii První zákon od Abercrombieho, nebo pokračovat v četbě Prince ničeho od Bakkera. Spíše to vypadá na prvně jmenovaného, vzhledem k tomu, co jsem měla možnost si vyslechnout o závěrečném dílu série od Bakkera. I když stejně v hloubi duše vím, že nebudu spokojená a neustále budu mít hlavu zaplněnou malazem... Knihy budou asi už navěky mým prokletím :)

P.S. - Při dočítání posledních stránek mi tu hrálo tohle. Už když jsem tu skladbu slyšela poprvé, viděla (ano opravdu viděla, i hudbu si vizualizuju :)) jsem příběh Icaria. A pak mi to zahraje na konci devítky....

pondělí 5. března 2012

Ze života Maery - část VI.

Nečekaná setkání

A máme tu po dvou týdnech další část :) Doufala jsem, že se mi podaří shrnout do jednoho příspěvku dvě sezení, ale nakonec se toto ukázalo jako velmi výživné (nebo zas jen zbytečně protahuji některé části) a natáhlo se na pěkné tři a půl stránky ve wordu. Bohužel jsem také dnes s hrůzou zjistila, že mám mnohem více čtenářů, než jsem předpokládala a budu se muset zřejmě mnohem více snažit, aby byly zápisy čtivější. Navíc mě to nutí sepsat popisky ostatních hráčských postav, důležitých NPCček a světa. A řeknu vám, nemám z toho příliš radost. Aspoň by se mi mohli všichni šmírující cizáci ozvat, ať alespoň vím, s kým mám tu čest sdílet své myšlenky a prožitky. zatím vás mohu odkázat na stránky dalšího z hráčů, kde se nachází alespoň nějaké údaje o historii světa a informace o některých vedlejších postavách. Bohužel nebyly dlouho aktualizované (ale autor se jistojistě polepší, žeáno). 
Omlouvám se, že nepřikládám poznámky pod čarou, toto sezení opravdu nebylo moc vtipné :)

    Čekání a nečinnost bylo pro každého z nás velmi obtížné. Když se stěny kobky opět naplnily magií, začala jsem očekávat to nejhorší. Připomnělo mi to jednu z mých akcí na jihu, kdy jsem ve službách císaře měla zjistit, co stojí za podivnou aktivitou Kazatelů. Mimoděk jsem narazila na jednu z výzvědných buněk severu a měla se postarat o jejich likvidaci. Ukázali se však jako velmi schopní a důvtipní protivníci. Zůstala jsem spolu se svým bratrem uvězněná v magické cele, kde nás po neúspěšném výslechu nechali pomalu umírat. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že po nás začali po několika dnech pátrat, naše akce byly pochopitelně tajné a nevěděl o nich ani zbytek naší družinky. Nečekala bych, že se opět dostanu do podobné situace. Ani Exaiovo vyzařování jeho měsíční aury mě příliš neuklidňovalo.

Rozhodla jsem se spolu s ostatními prozkoumat místnost, ve které jsme byli uvězněni. Postupovali jsme systematicky výklenek po výklenku, dotýkali se kamenů prodchnutých nepříjemnou energií. Nikde ani skulinka, natož cesta ven. Jen těžko by se taková snaha obešla bez odezvy. Místností proběhl další silný ráz magie a kamenná deska v jednom z výklenků se začala odsunovat, aby odkryla bytost ladných ženských tvarů a bledé pleti, která nám s posměšným výrazem na rtech vyšla vstříc s otázkou, zda náhodou nemáme být její večeří. Po ujištění, že jsme hosty Rovana, zřejmě jejího pána, nám dala velmi ostentativně najevo své zklamání a hodlala se na náš účet pobavit alespoň konverzací. Vyzvala jsem Ryanora, ať ji zabaví, neměla jsem na podobné hry zrovna náladu. Z rozhovoru vyplynulo, že není jedinou obyvatelkou této krypty, v jedné ze stěn by měl odpočívat i další z náhončích; Leon. Alespoň nějaká zajímavá informace.

Ryanor se nakonec i přes má očekávání neukázal jako dobrý společník a nepříjemné pomlky v jejich rozhovoru značně zvyšovaly nervozitu nás všech. Jako na zavolanou se po nějaké době otevřel vchod v jedné ze stěn a vstoupil Nathan, kterému se až příliš pozdě podařilo skrýt zděšení v očích při pohledu na Elis, jak se nám alespoň žena představila. Pod záminkou, že si s námi přeje pohovořit jejich pán, ji celkem neobratně vystrnadil z místnosti. Jakmile se situace uklidnila, spojil nás skrze projekci s Rovanem. Ten nám bohužel potvrdil naše obavy a předal zprávy o zvyšující se aktivitě všech generálů a probíhajících kontrolách území, kvůli kterým musel být zkrácen interval pro možné teleportace. Po předání dokumentu slibujícímu azyl na dvoře jižního císaře začal být sdílnější o možných způsobech likvidace ostatních generálů. Naším cílem by měly být schránky s jejich životní esencí. Musíme nalézt způsob, jak je jednoznačně identifikovat, neboť tyto bytosti dovedou částí své vůle ovládat schránek hned několik a ještě se mezi nimi přesouvat, přičemž zničení záložní nádoby jim nezpůsobí žádnou duševní újmu.

Po předání zprávy se nám Nathan omluvil a vrátil se ke svým povinnostem. My mezitím mohli zvážit naši situaci vzhledem k nově zjištěným faktům. Za těchto podmínek bude nutné věnovat ještě spoustu péče přípravě na útok. Neměla jsem z toho příliš velkou radost, z mých útrob se opět začal šířit neklid, který stále útočil na mou stále křehčí mysl. Doposud se mi dařilo tlaku odolávat, ale nemohla jsem se zbavit neblahého tušení, že jsem stále blíže prohře. Alespoň jsem mohla z hlavy vypustit obavy ohledně Rovanovy možné zrady; jen stěží by nám sděloval tak závažné informace před naší popravou. Naštěstí se v kobce neprobral ani další z náhončích, takže jsme zde mohli v klidu přečkat do dalšího dne.

V poledne jsme se vrátili na území velitelství, abychom mohli všechny zúčastněné zpravit o nových poznatcích. K mé značné nelibosti nás jako mezi prvními přivítal Zachariáš s oznámením, že si Ilana vymohla na krátkou dobu odebrání pouta, které zajišťovalo, že v případě jejího skonu zemřu já i můj bratr. Ten nekompetentní idiot! Bylo mi okamžitě jasné, kvůli čemu Ilana tak učinila. A pokud představeným jejich řádu zbyla alespoň špetka zdravého rozumu, museli tušit, že jí nejspíš poslali na smrt. Zvlášť, když neměla k dispozici poslední zprávy od Rovana a sama byla jen stěží schopná racionálního uvažování. Šok z toho nelidského mučení musel nadále přetrvávat. Po výměně dalších rozhořčených slov jsem se odebrala do našeho stanu, kde jsem se chtěla připravit na akci.  Shodli jsme se, že musíme zasáhnout.

A v tu chvíli se opět ozval hlad. Jen stěží jsem jej dokázala udržet na místě a lehce se vzdálit od družinky, abych nebyla vystavená příliš velkému pokušení. Bohužel si mě opět všiml Cael. Stejně jako předtím se držel mylné představy, že je schopen mi pomoci, nebo že o to snad i stojím. Netuším, kolikrát jsem mu opakovala, ať se ke mně nepřibližuje. Vše bez výsledku. Opět u mě jen stál a nechával se vysávat, kousek po kousku, než by bytost uvnitř slastně vydechla nad vydatnou krmí. S výrazem, který nemohl být můj, jsem jej v posledním záchvatu zoufalství odehnala. Stopy lítosti, které za sebou zanechal, jsem s potěšením vtáhla k sobě. Proč sakra teď? Otočila jsem se k němu zády, aby mi nebyl na očích a vrátila se zpět.

Alespoň jsem byla připravená. Už bylo jen potřeba dohodnout všechny podrobnosti a zajistit si přesun k Saverovi. Sotva jsem však vstoupila do společného stanu, byly jeho plachty strženy a obklopila nás magie s velmi známou příchutí. Někdo nás napadl přímo ve velitelství a přesunul nás. Během několika úderů srdce jsem se prosekala tuhou látkou, abych stanula tváří v tvář jednotce severu, se samotným vládcem v čele. Vzduch se výrazně ochladil a chladný severní vítr zmrazil překvapení v našich tvářích. Než jsem se stačila vrhnout před, zarazila mě vládcova slova; vše s ním domluvila Ilana. Nechtěla, abychom se do “její” záležitosti pletli. Předpokládal, že se snad necháme dobrovolně zajmout a nedbal našich slov o hrozící katastrofě. Teď už jsem neváhala.

Vyrazila jsem kupředu, se zbraní tasenou. Několika útoky, úmyslně vedenými naplocho, jsem se postupně prodrala přes první řadu, aby se na scéně objevil ještě Tajwun. Pokusil se mě zastavit svými kouzly, která postupně selhávala, jak narážela na mé obrany. Ale dalším útokům Šedých zbrojí jsem se už vyhnout nedokázala, jeden precizně mířený kopanec do břicha mě poslal na kratší výlet do vzduchu, abych přistála přímo k nohám další skupinky na chladnou zem. Neměli jsme šanci. Tajwun vmžiku přesunul mé společníky a po dalším marném vzdoru nakonec dokázal svou magií zasáhnout i mě.

Ocitla jsem se v další z cel severu. Všechno bylo v háji. Měla jsem pocit, že mě pronásleduje jeden neúspěch za druhým. A byla jsem vůči němu naprosto bezmocná. Jediným důsledkem mého těžce vydobytého postavení byla absolutní ztráta svobody. Kdykoliv se někdo z mocnějších rozhodl, že mě přiková na místo či mě popostrčí k naplnění jeho cílů, aniž by si sám zašpinil ruce, nemusel se příliš namáhat. Chyběla mi anonymita a nezávislost, kterou mi umožňoval můj předchozí život, když jsem opustila zdi řádu. Informace a s nimi spojená zodpovědnost mi znemožňovala, abych mohla na věci nahlížet s potřebným odstupem, a stále víc jsem zabředávala do role, kterou jsem si nikdy nepřála vykonávat a kterou opovrhuji. Navíc oddělit mé vlastní myšlenky bylo mnohem náročnější. Bolestně jsem si uvědomila, že temná bytost ve mně následkem posledních útoků přišla o veškerou energii. Kouzlo, kterým mě Tajwun přemístil na toto místo, rozhodně nebyla obyčejná telerpotace, ale něco mnohem náročnějšího a drastičtějšího.

Zanedlouho do místnosti vkročilo několik příslušníků Šedých zbrojí s lákavou nabídkou ubytování v komfortnější místnosti za cenu odložení zbraní a další výbavy. Něco takového se přeci nedalo odmítnout. Doufala jsem, že chvilka klidu mi pomůže zotavit se ze všech zranění. S neochotou sobě vlastní jsem jim postupně předala všechny své zbraně, byli důkladní a asi dobře věděli, s kým mají tu „čest“. Při troše štěstí bych si snad mohla vynutit pozornost Tajwuna, nebo některého z generálů, abych jim mohla předat důležité zprávy od Rovana. Možná by sami přehodnotili své rozhodnutí o nezapojování se do Ilaniných akcí. Klást jakýkoliv další odpor bylo v této situaci beztak zbytečné.

Svůj slib naštěstí dodrželi a po kompletním odzbrojení mě dovedli do podstatně útulněji zařízeného pokoje, kde už čekal Ryanor. Sotva se za mnou zabouchly dveře, pocítila jsem bodnutí; hlad uvnitř mě rostl a začal se natahovat ke známé kořisti. Jako šelma jsem začala přešlapovat okolo a zatínala drápy nejdříve do jeho křehké mysli. Přeci to musel cítit taky; opět se stal kořistí, nemohoucím tvorečkem uvězněným v kleci. A pak to převzalo kontrolu. Mohla jsem jen bezmocně přihlížet, jak pomalu protrhávám veškeré jeho bariéry a naplňuji jej paranoiou. Vytáhla jsem z jeho hlavy vzpomínky na Zrzka a mučení, kterému by vystaven. K „mé“ radosti jim záhy podlehl a viděl ve mně odraz svého trýznitele. Bez sebemenšího zaváhání zaútočil. Tvor zahnaný do kouta. Pociťovala jsem nesmírné vzrušení ze změtí pocitů, kterými mě obdařil, směsice strachu a paličatého vzdoru se mísila v nezaměnitelný pach dráždící mé smysly.

Odrážela jsem jeho chabé útoky a tím jej dováděla ještě k většímu zoufalství, nepotřebovala jsem zničit jeho tělo; byla to pro mne jenom hra. Ruce se mi samovolně prodloužily v pařáty pokryte černou šupinatou kůží a jazykem jsem v ústech nahmatala ostré špičáky. Konečně jsem dorostla do své pravé podoby, silnější a schopnější činů, které by má ubohá lidská schránka neumožnila. Srazila jsem Ryanora k zemi a vychutnávala si nadvládu nad svou kořistí. Už jsem se chystala k poslednímu úderu, kterým bych mu sebrala poslední zbytky jeho vědomí, když se mě náhle vyřítil jeden ze severních mužů doprovázený zděšeným Exaiem. Jen jsem změnila dráhu útoku a jedním pohybem mu oddělila hlavu od těla.

Bytost byla nasycena. Mé tělo se začalo vracet do své původní podoby a já nad tím pomalu dostávala kontrolu, abych se probrala v záchvatu paniky. Věděla jsem, že je se mnou amen. V posledním návalu beznaděje jsem proběhla okolo děsem přimraženého Exaie a zmizela v chodbách podzemního komplexu. Na rukou mi ještě ani nestihla zaschnout krev dalšího nevinného a už jsem cestou srážela další vojáky. Než jsem narazila na vládce samotného. Sotva jsem popadala dech a jen těžko skrývala třas v celém těle. Byla jsem v pasti a čekala na poslední ránu. K mému překvapení a snad i zděšení nezaútočil. Žádal jen vysvětlení celé situace. Nemohla jsem tomu uvěřit, sama bych na jeho místě neváhala.

O Ryanora prý bylo již postaráno a poslal mě zpět za Exaiem, když usoudil, že mám nad sebou plnou kontrolu. Tajwun pro můj přesun do cel prý použil zbytky mé staré krve, kterou měl sever stále k dispozici, a proto došlo k vyčerpání mého organismu. S těmito slovy jsem se vrátila ke svému společníkovi, který se už alespoň částečně vzpamatoval. Teď jsem byla otřesená já. Nikdy předtím jsem nebyla takovým způsobem okradena o svou vůli. A je tomu už drahně let, co jsem naposled zabila z potěšení. S rukama zatnutýma v pěst jsem se zoufale snažila vše vysvětlit a obhájit svou nevinu, ačkoliv jsem sama uvnitř cítila, že pro mě neexistuje žádné omluvy. Exaiův odmítavý pohled mě v tom jen utvrdil. Byla jsem odepsaná, během těch pár okamžiků jsem ztratila poslední zbytky důvěry, jež jsem si tak obtížně dokázala vybudovat. Nemělo smysl tu nadále zůstávat. S pocitem vlastního selhání jsem se otočila s posledními zbytečnými slovy o mé postradatelnosti a místnost opustila…