čtvrtek 27. prosince 2012

Ze života Maery - část XXXI.


Jednání se zástupci severovýchodních klanů

    Konečně po dlouhé době pokračování našeho příběhu :) Tentokrát se však všechno vešlo na necelé 4 stránky, ale stejně jsem se rozhodla příspěvek zveřejnit, aby bylo jasný, že se neflákám. Bohužel se jedná o trochu nudnější část, slibuji, že pokračování bude o dost zajímavější. Musím s tím nějak pohnout, abych se co nejdříve dostala k aktuálnímu dění, které bude pro mě, jakožto pisatele, docela výzvou :) 





    Opatrně jsem vzala bratra do náruče a odnesla jej až domů. Prsten od Tajwuna mi pomohl alespoň z části překonat odpor, který jsem u toho pociťovala. Uložila jsem jej do postele a nechala odpočívat. Ostatně dle slov Ilany právě tohle potřeboval. Sama jsem byla posledními událostmi dost vyčerpaná, ale stále se mi dařilo tomu všemu nějakým způsobem odolávat. Musela jsem. Časně z rána se u mě zastavila Ilana. Hodlala vyřešit záležitosti týkající se severovýchodních kmenů a vyžádala si i mou přítomnost. Obávala se, že na místě může dojít ke konfliktu a Corwen se měl ocitnout v přímém ohrožení. Měla jsem na vše dohlížet. To ovšem vyžadovalo souhlas mých nadřízených; počkala jsem si na další pravidelné otevření portálů na ostrov a vydala se rovnou na velitelství. Zamířila jsem rovnou za Tajwunem, abych mu předala zprávu o naší poslední misi a řekla mu o všem, co se událo na ostrově. Víno mi možná rozvázalo jazyk až příliš a ještě jsem se vzpamatovávala z událostí na ostrově. Nakonec on byl jedním z mála, s kým jsem i o těchto věcech mohla hovořit. To by se ovšem nesměl opět snažit využít situace. Těžko říct, která z mých uštěpačných poznámek ho urazila natolik, že mi prásknul s dveřmi, ale bylo jasné, že tentokrát budu muset se vším za Peliorem sama. Nemělo smysl se zdržovat; nechala jsem se dopravit na frontu a během pár chvil jsem už byla před velitelským stanem.

Pelior nebyl z mého příchodu zrovna nadšen. A já nepřinášela zrovna dobré zprávy. Přetlumočila jsem mu vše, co jsem prve sdělila jeho vrchnímu mágovi a ještě se zmínila o dalších schopnostech Jižního císaře. Zvlášť tento druh informací jej znepokojoval. Navíc, má-li opravdu být výsledkem snažení Ochránce, Naalova protikladu. V takovém případě by ovšem ti dva neměli mít důvod k dalším konfliktům. Snažila jsem se Peliora znovu přesvědčit o tom, že nemusí vládu nad svou říší přenechávat v rukou generálů, ale nevypadalo to, že by mým slovům přikládal nějakou váhu. Jeho odpovědí bylo jako obvykle mlčení, které mohlo znamenat cokoliv. V tomhle byl vždycky lepší Tajwun, jeho přítomnost jsem v tuto chvíli skutečně postrádala. Raději jsem pak stočila řeč k Ilaně a jejímu jednání se Severovýchodem. Požádala jsem o povolení k účasti a přesunu k místu setkání. Během vyplňování příslušných dokumentů mě vládce upozornil, na koho si mám dávat zvlášť pozor. Krom zajištění Ilanina bezpečí jsem měla zjistit úmysly vůdců jednotlivých klanů; zvlášť Hadích šupin. Jisté obavy měl i ze Sigurda, jež byl všeobecně znám pro svou horkokrevnost. Hned jsem se mentálně spojila s Ilanou, abych se ujistila, zda je vše v pořádku a sdělila jí, že již vyrážím na cestu. Nabídla mi, že mě na místo může přesunout portálem a během pár chvil se přede mnou vykreslil obraz obrovské síně zaplněné zástupci všech klanů. Jakmile je spatřil Pelior, rozhodl se, že mě bude následovat. Už předtím se mi zmínil o tom, že by si rád promluvil i s Ilanou. Ovšem hned, co jsme prošli, se před námi objevil rozložitý postarší muž; jeho tělo, zpola zahalené do kožešin bylo pokryto řadou jizev. Na nic nečekal, sevřel pevněji jílec meče a na vládce zaútočil. Chtěla jsem zakročit, ale Pelior mi naznačil, že mám zůstat na místě. Neochotně jsem ustoupila a pozorovala souboj obou válečníků. Nebyl příliš vyrovnaný, stačilo několik úderů, aby Pelior svému protivníkovi vyrazil zbraň z rukou a zápas ukončil.

Podobné výstřelky tu byly na denním pořádku. Kdokoliv mohl vyzvat vůdce a v případě, že v boji uspěl, usedl na jeho místo. Bylo až s podivem, že jednací sál zatím zůstal celý. Bohužel jsme jejich pomoc potřebovali. Díky jejich necivilizovanosti byly alespoň dobře manipulovatelní. Jen málokterý z nich měl nějaké vyšší ambice a dostatečný vhled do situace. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ilana upřeně hledí na Peliora. Na chvilku se zarazila a bylo zřejmé, že spolu mluví skrze myšlenky. Já se mezitím seznámila s ostatními účastníky porady. Když spolu ti dva dohovořili, objevil se další portál a vládce bez jediného slova na vysvětlenou odešel. Ani Ilana mi nechtěla říct, co se stálo a požádala mě jen o to, ať jsem poblíž. Nechala jsem se spolu s ní zavést k velkému hodovnímu stolu uprostřed sálu a snažila se odhadnout, s kým mám tu čest. Zdejší jednání neprobíhaly příliš formálně; všichni se navzájem překřikovali a nejednou využili situace k tomu, aby si mohli připomínat odvěké osobní spory. Jedinou výjimkou byl právě vůdce Hadích šupin, který se dal hned do řeči s Ilanou. Jako jediný zřejmě přišel na to, že se dá spojenectví s námi využít a chtěl se na něm přiživit. Několikrát během rozhovoru zmínil i svého syna, Aleka. Nalezla jsem ho v sálu; mladého muže, stále plného ideálů, jež věřil v Ilanu. Procházela jsem jeho vzpomínkami, zahlédla obrazy sporů s jeho otcem i jeho představy o budoucím směřování jejich klanu. Rozhodně by pro nás bylo výhodnější jednat právě s ním, díky jeho naivním představám byl stále velmi snadno ovlivnitelný. Neměla jsem však možnost zjistit víc, čekaly nás ještě další schůzky. Konečná jednání měla probíhat až k večeru a my se musely ujistit, že budou všichni důležití členové přítomni. Další byl na řadě Moudrý medvěd. Opustili jsme sál a vydaly se na kraj jejich osady k obrovskému stromu. Už z dálky k nám doléhala jeho prazvláštní aura a ten pocit sílil s každým krokem, jak jsme se k němu přibližovaly.

 Zastavily jsme se kus před jeho silným kmenem a obzor nám zcela zakrylo mohutné větvoví. Vzduch se zavlnil magií a z kůry začala vystupovat mužská postava. Pomalu začala nabírat ostřejších rysů a očima zalétla k nám. Moudrý medvěd byl postarší rozložitý muž, vyzařoval z něj ten typický druh moudrosti vlastní těmto národům. Zde si o jeho slovech snad nikdo neodvážil pochybovat a on o tom velmi dobře věděl. Nejprve začal mluvit s Ilanou, poděkoval ji za oživení Sigurda a další laskavosti, co pro ně udělala. Snažila jsem se mezitím proniknout skrze jeho mentální bariéry, ale marně. Tady, ve svém prostředí byl dokonale chráněn. Dokonce se mu podařilo mé snahy zachytit. Jeho sympatie jsem si tím očividně nezasloužila, ale kvůli tomu jsem tu beztak nebyla. Na rozdíl od ostatních alespoň tušil, s čím se spojenecké armády musí potýkat. Několik klanů již bylo napadeno nemrtvými a uvědomoval si rizika, jaká by postup nepřátel pro ostatní znamenal. S jeho podporou jsme podle všeho mohli počítat. Už zbývalo promluvit jen s jednou ženou; Marou. Rozloučily jsme se s Moudrým medvědem a vydaly se k jejímu domu. Skrze dveře jsme tlumeně zaslechly její autoritativní hlas, jak štěkala na své podřízené nějaké rozkazy. Ilana na ní zaklepala a nechaly jsme se vpustit dovnitř. Veškeré jednání jsem nechala opět na ní, abych mohla zjistit, co všechno se skrývá za jejími slovy. Žádala, abychom ji vzaly na frontu, kde by se mohla na vlastní oči přesvědčit o tom, zda jim Corwen říkal pravdu. Jeho slovům o hrůzách, jež tam zažil, odmítala uvěřit. Její prosbu Ilana odmítla a místo toho ji nechala nahlédnout na jednu z mnoha vzpomínek na bitvy, kterých se účastnila. Vnímala jsem, jak to ženou před námi hluboce otřáslo. Zvlášť poznámka, že tohle tam probíhá každým večerem. Strach byl opravdu mocným nástrojem; nebylo třeba sdělovat víc, byla na naší straně.

Porada se konala v místní hospodě. Dorazily jsme s Ilanou o něco dříve a já si mohla dát alespoň něco k jídlu. Tušila jsem, že se to protáhne. Na místě byl už Alek a hned Ilanu zval na pití. Nakonec jeden pohár podstrčili i mně; kořalka to byla zatraceně silná. Další jsem už raději odmítla a jen pozorovala Aleka, jak je sám těžce rozdýchává. Musela jsem zůstat při smyslech. Poté se Ilana vydala nahoru pro Corwena a já zůstala sama sedět mezi stále se zvětšující společností. Na první pohled probíhalo tohle setkání zatím v překvapivě přátelském duchu. Avšak někde na samém okraji cosi zavadilo o mé instinkty. Měla jsem zlé tušení, že je tu něco v nepořádku. Znovu jsem propátrala místnost, hledala cokoliv podezřelého, ale marně. Zapojila jsem tedy i další smysly; opatrně jsem pátrala po myslích přítomných, hledala jakékoliv zrádné a vražedné myšlenky. Až jsem nakonec došla k cíli; byli dva, pod rouškou neviditelnosti se skrývali v jednom ze vzdálenějších rohů místnosti. Z toho letmého doteku se mi podařilo zjistit, že šlo o členy Zlatých zbrojí. Měli vyřídit všechny, co se účastnili přímého jednání s Ilanou. Zatím však vyčkávali. Předala jsem o nich krátkou zprávu Ilaně s tím, že se o ně postarám. Zvedla jsem se s omluvou od stolu a zamířila za dveře, ke schodišti vedoucímu do pokojů. Místo toho, abych se vydala nahoru, jsem se sama vloudila do stínů.  Zamířila jsem rovnou k místu, kde se schovávali. Cestou jsem proběhla ještě okolo jednoho měňavce a tiše ho upozornila na nebezpečí. Naštěstí se zachoval klidně, rozdělili jsme si je. Já se měla postarat o toho, co se skrýval nahoře, na jednom z trámů a on měl zaútočit na postavu v rohu. Přiblížila jsem se k dřevěnému nosníku a naslepo po něm zašmátrala. Měla jsem štěstí, podařilo se mi jej zachytit za kus oděvu a jedním trhnutím jej dostala dolů. Dřív, než se stačil jakkoliv vzpamatovat, prořízla jsem mu hrdlo. V ten samý okamžik už válečník nabíral na další trám dalšího útočníka a prorazil i s ním kus budovy. Cítila jsem, jak z těla mé oběti pomalu vyprchává život, ale i těch pár posledních momentů stačilo k tomu, aby se pokusil do okolí vypustit proud ničivé magie. Právě včas jsem zachytila proud myšlenek směřujících k pojistce, jež měl v sobě každý z nich, abych je nechala vyznít do prázdna.

Tušila jsem, že to nebude vše. Řekla jsem Ilaně, ať varuje i ostatní a sama vyběhla směrem ke stromu, kde měl odpočívat Moudrý medvěd. Cestou jsem narazila na další dvojici spojenou zvláštní linkou. Neměla jsem tušení, o co se může jednat, vycítila jsem jen slabé záchvěvy magie. Přiblížila jsem se na několik kroků. Mé silné odčarování nečekali. Každý z nich držel jeden konec lanka, napnutého v úrovni lýtek. Čekali tu na ty, co měli vyběhnout z hostince. Využila jsem momentu překvapení a na jednoho z nich mentálně zaútočila. Bohužel pozdě. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla k jeho mysli, už spustil proces sebezničení. Výbuch mě odhodil několik sáhů dozadu a jen s velkým štěstím jsem vyvázla bez těžších zranění nebo zlomenin. Druhý se však mezitím stačil teleportovat. Zvedla jsem se ze země a znovu se vydala ke stromu na okraji osady. Moudrého medvěda jsem nalezla zcela vyčerpaného. O útoku věděl, celou dobu nějakým způsobem sledoval útočníky. Viděla jsem, jak strčil svou ruku hluboko do půdy, aby mu sama zem vyzradila, zda se tu nenachází ještě někdo. Podle všeho byli už všichni pryč. Zrušila jsem své ochranné kouzlo a doprovodila muže k místu schůzky. Tam už na nás čekala i Ilana. Jakmile spatřila medvěda, začala mu ošetřovat rány. Ačkoliv měl být vzduch už čistý, nepříjemný pocit mě neopouštěl. Navíc se jednalo o Zlaté zbroje, jež tu byly přímo na Ewanův rozkaz. Ten by se nikdy nevzdával tak snadno a musel mít v záloze ještě minimálně jedno překvapení. Vzápětí jsem ucítila charakteristickou příchuť taktické magie, okamžitě jsem přiskočila k Sigurdovi a na ostatní křikla, ať lehnou k zemi. Ilana ustoupila od Moudrého medvěda a vyrazila vzhůru, kde se začala postupně formovat obrovská černá koule. Jakmile byla Zářící na dosah, obklopila ji a začala se rozpínat.

Začaly do nás narážet proudy divoké magie, strhla jsem Sigurda k zemi a chránila ho vlastním tělem v naději, že se mi podaří většinu z toho působení vyrušit. Když už byla ta podivná hmota téměř nad našimi hlavami, začala se energie uvnitř vstřebávat, až zmizela docela. Pomohla jsem Sigurdovi znovu na nohy a sama jsem se rozhlédla, abych zjistila, jaké škody byly napáchány. Má přirozená ochrana proti magii fungovala bohužel až moc dobře; většina budov byla poničená a jen tímto letmým pohledem jsem zahlédla nejméně pět mrtvých. Všichni se pomalu začali stahovat do hodovní síně, kde byly vedle sebe naskládány i oběti útoku. U nich už stála Ilana s Rielem po boku. Dávala si to celé za vinu, nakonec sem byly Zlaté zbroje vyslány právě kvůli ní. Nechala jsem ji v péči jejího milence a čekala na stráži opodál. Po nějaké době ke mně dolehla známá slova, jimiž spřádala složitý rituál oživení. Během té chvíle jsem si znovu prošla celou oblast. Něco mi říkalo, že ještě není všemu konec. A právě ve chvíli, kdy jsem se vracela k síni, zachytila jsem něčí přítomnost. Muže chystajícího se vyhodit celý sál do povětří. Rozeběhla jsem se proti němu a srazila ho k zemi. Jenže výbuchu už nedokázalo nic zabránit. Mohla jsem udělat jen to, co předtím; snažit se většinu energie vstřebat vlastním tělem. Cítila jsem obrovský žár i to, jak se tělo pode mnou rozpadalo v prach. Záblesk z exploze mě na několik vteřin oslepil, ale když se mi zrak začal postupně vracet, zjistila jsem, že nikdo okolo mě nebyl zraněn. Sama jsem byla vyčerpaná, cítila jsem, jak mi četné popáleniny napínají kůži a na některých místech se začaly tvořit puchýře. Tělo jsem měla přesycené magií, až jsem z toho začínala mít záchvaty nevolnosti. Byl vůbec div, že jsem něco takového přežila.

Zatímco jsem se postupně vzpamatovávala, podařilo se Ilaně vrátit těch několik mrtvých k životu. Donesla se ke mně i zpráva, že se jim podařilo zlikvidovat ještě další dva útočníky. Vypadalo to, že bylo skutečně po všem. Nechala jsem si od Riela a ještě dalšího muže pomoci do jednoho z domů, kde mě mohli v klidu ošetřit. Probrala jsem se až krátce před polednem. Vzbudil mě Ilanin hlas, svěřila se mi, že se jí podařilo získat zpět Einara. Chtěla, ať se postarám o Riela a vrátím se spolu s ním na ostrov. Našla jsem ho v hostinci právě ve chvíli, kdy zástupcům jednotlivých klanů rozdával úkoly. Přidala jsem se k němu a vyzradila jim, jakým způsobem identifikovat Ewanovy jednotky a jak proti nim účinně zasáhnout. Bohužel jsme se tu nemohli zdržet déle a dalo se očekávat, že s nimi ještě někdy budou mít tu čest. O to už se ale budou muset postarat sami. Jakmile jsem Rielovi předala Ilaninu zprávu, nechtěl se tu už ani on déle zdržovat. Spojenectví bylo uzavřeno a věděli, co mají dělat. Skrze portál jsme opět vkročili na půdu Ilanina ostrova.

----------------------------------------
Jelikož je tento zápis tak krátký, dovolím si jednu menší kulturní vložku pod čarou. Jak to vypadá, když se na SV paří :))


Žádné komentáře:

Okomentovat