Odhalení
Vzpomenout si na veškeré detaily událostí, které se odehrávaly ještě na "prázdninové chatě" je stále obtížnější :) Potřebovala bych aspoň dva týdny volna, kdy bych se nemusela věnovat ničemu jinému. Dnes se mi alespoň podařilo uvolnit si celou sobotu po sebe. Nekonaly se žádné návštěvy příbuzenstva ani jiné společenské události. Alespoň jsem si mohla dovolit zasednout k psaní dřív a získala tak možnost se normálně vyspat. Nutno dodat, že jsem stále v pyžamu :P
Venku ještě ani nezačalo svítat a já v mysli zaslechla Ilanin
hlas. Prosila mě, ať předám Peliorovi její stručnou zprávu: „Už tu byli, přišli
jsme pozdě.“ Na otázku, o co se jedná mi odmítla odpovědět, vládce prý už bude
vědět. Neměla jsem moc velkou radost z podobného tajnůstkářství a doufala,
že mi Pelior celou situaci osvětlí. Nalezla jsem jej v jednom z vedlejších
sálů. Ilana byla již nějaký čas na stopě místu, odkud se někomu podařilo
vytahovat temné – a nejednalo se o nic jiného než o známou zříceninu plnou
jejich soch. Okamžitě jsme začali zjišťovat detaily; Ilana nám mimo jiné
prozradila, že ji tato událost unikala z důvodu, že si nepřítel dal sakra
velkou práci v mazání svých stop. Manipuloval se samotným předivem
reality. Kvůli tomu nebylo možné zjistit, kolik se jich podařilo osvobodit.
Poté jsme se přesunuli na území hlavního velitelství, kde na mě už v pokoji
čekala nová výbava a dopis od Tajwuna. Těšil se na naše další setkání. Schovala
jsem jej k dalším osobním věcem a vydala se za generály. Cestou mě
zastihla další zpráva; pět temných zůstalo uvězněných v sochách. Zakrátko ke
mně dolehly i poslední dozvuky modlitby za mrtvé. Spěchala jsem za vládcem,
stále tu vyvstávala otázka, co s těmi dalšími. Pelior byl stále v ohrožení,
tak jsem jej požádala, abych mohla i nadále zůstávat v jeho blízkosti.
A tak jsem se dostala až k ubikacím jeho osobní gardy. Panovala
tam značně napjatá atmosféra, která byla z velké části způsobena mou
přítomností. Seděla jsem s nimi ve
společné místnosti a tiše pozorovala jejich opatrné pokusy o hovor a kradmé
pohledy mým směrem. Nebylo to příjemné, skoro bych čekala, že po takové době
strávené po Peliorově boku mi už i jeho lidé začnou důvěřovat. Ovšem má
nepodložená pověst zrádce tohle nejspíš definitivně zhatila. Až po čase jsem si
všimla ženy, které se zdejší tíživá nálada ani v nejmenším nedotýkala. Přišlo
mi to podezřelé; skutečně z této skupiny vyčnívala. Opatrně jsem se
přiblížila k její mysli a hned musela uhnout před velmi silnou obranou;
pro člověka až netypickou. Nenechala jsem se odradit a zkoumala ji dál,
doufaje, že žádný z mých pokusů o mentální útok nezachytila. Přišla mi
roztříštěná, z jedné části jako člověk a z druhé bytost mnohem
mocnější a zvláštně cizí. V tu chvíli mé pokusy nejspíš odhalila, neboť se
zvedla a vyrazila pryč z místnosti. Po krátké době jsem ji následovala a
skryla se pod roušku neviditelnosti. Pokračovala jsem po chodbě, než jsem se
přiblížila k rohu, kde rozmlouvala s nějakým mužem. Byla jsem již na
doslech ve chvíli, kdy od něj začala zjišťovat, co jsem vlastně zač. Jakmile
zjistila, že se toho příliš nedozví, začala jej svádět. Zakrátko ho už táhla do
vedlejší místnosti. Proklouzla jsem těsně před tím, než za nimi zavřela dveře a
vše z povzdálí sledovala. Strhali ze sebe šaty a za tlumených vzdechů se
spolu milovali. Už jsem se začala podezírat z paranoi, když mu vzala hlavu
do dlaní a dlouze jej políbila. V tu chvíli oba podivně strnuli.
Snažila jsem se je od sebe odtrhnout, ale nějaká mocná síla mi v tom
neustále bránila. Bodla jsem tu ženu do boku, tak abych jí nezpůsobila smrtelné
zranění, ale bolest dostatečně velkou na to, aby jí způsobil šok. Kouzlo
pominulo a ona se rozkřičela. Vrazila jsem jí do pusy roubík a táhla ji pryč.
To už se ale vzpamatoval i on a začal křičet na poplach. Rázem byla místnost
plná gardistů, kteří se mě marně snažili vypátrat. Využila jsem těch zmatků k tomu,
abych nahlédla do myšlenek toho muže. Ani on nepůsobil jako člověk, ale bytost jim
v jistých ohledech velmi blízká – Zářící. Byla jsem překvapené,
neočekávala bych, že se mohl nějaký z nich zatoulat až mezi členy severní
armády bez toho, aniž by si toho všimla Ilana či sám vládce. Gardisté už se
dovtípili, že se stále nalézám v místnosti a začali útočit naslepo.
Spousty jejich ran neminuly cíl a já začala silně krvácet. Mé ochranné kouzlo
však stále nepolevovalo a nezanechávala jsem za sebou žádné stopy. Když už jsem
byla téměř na pokraji svých sil, vtrhl do místnosti Pelior. Nařídil mi, abych
se odmaskovala a okamžitě mu osvětlila situaci. Ukázala jsem na dva podezřelé a
otázala se, co jsou zač. Ačkoliv svůj výraz vládce nezměnil, něco mi říkalo, že
toto gesto okamžitě pochopil. Nechal nás tři okamžitě uvěznit. Sebrali mi
všechny zbraně a já byla vhozena do jedné z cel. Zprvu ani nedali nic na
ošetření ran, tak jsem si musela nějak pomoct sama. Pak už jsem mohla jen čekat
a doufat, že mé předpoklady byly správné.
Zakrátko se masivní dveře cely otevřely a vešel Pelior s Tajwunem po
boku. Mág mi hned podal jeden z léčivých lektvarů a pak se začal vyptávat.
Sdělila jsem jim veškeré podrobnosti a čekala na jejich vyjádření. Netvářili se
zrovna přesvědčeně a ještě jsem měla počkat na příchod dalšího mentalisty,
který dostal za úkol ověřit mé poznatky a zároveň se podívat na mě. Ukázal se
během chvilky. Podle jeho slov šlo pouze o obyčejné záletníky a mou zprávu
považoval za výplod příliš bujné fantazie. Pak přišla řada na mě; Pelior mi
nařídil, ať mu nekladu odpor a nechám jej vykonávat jeho práci. Jenomže vyřadit,
byť jen na kratičkou chvíli obrany mé mysli je pro mě nemožné. Zvlášť, když
jsem se je snažila poslední dobou spíše posilovat. Při jeho dalším pokusu mě
neuvěřitelně rozbolela hlava a cítila jsem, jak se postupně protrhává
jednotlivými vrstvami mých myšlenek. Po nekonečně dlouhé době to přestalo. Prohlásil,
že jsem neschopná a paranoidní. S těmito slovy mou celu společně s Peliorem
i Tajwunem opustil. Snažila jsem se jich znovu dovolat, ale nikdo mi
neodpovídal. Začala jsem propadat panice, že mi doopravdy nevěří. A představa,
že se v Peliorově osobní gardě nacházejí hned dva velmi podezřelí jedinci,
mě děsila. Ani jedna z řad Sesterstva,
co mě přišla po nějaké době zkontrolovat a ošetřit mi zranění, mi nedala
odpovědi.
Čekání bylo nekonečné. Každá chvilka ztracená mezi těmito chladnými
zdmi dávala našemu nepříteli nespočet možností, kdy zaútočit. Když už jsem vše
pomalu vzdávala, objevil se ve dveřích Tajwun. Doprovázela jej ta žena, co mi
předtím ošetřila rány. V rukou držela matný černý krystal. V těsném závěsu
stál Pelior s několika gardisty. Odvedli mě do jedné z vedlejších místností
a opět si žádali vysvětlení situace. Po celou dobu jsem nemohla spustit oči z té
ženy, něco v jejím výrazu a působení mi přišlo podezřelé. Navíc za celou
tu dobu ani nepromluvila. Jakmile jsem měla příležitost, zeptala jsem se přímo
vládce, co je zač. Jeho odpověď mě vskutku překvapila: „Ilana.“ Zprvu jsem tomu
nemohla uvěřit. Okamžitě jsem s ní navázala duchovní spojení, kde mi ale
potvrdila, že skutečně stojí přede mnou. Působila zcela jinak. A nebylo to jen
kvůli změně jejího fyzického vzhledu. Muselo se stát opravdu něco závažného.
Rozhodla jsem se, že zjišťování podrobností nechám na později a začala se opět
věnovat případu podezřelých gardistů. V krystalu byla uvězněna duše
jednoho z Temných, který se při jednání s Naalem dostal na někoho z nás
a pak přeskočil do mysli té ženy. Já jej zastihla během další výměny schránky.
Tajwun mě požádal, zda bych si neprohlédla bytost uvězněnou v krystalu,
ale Ilana jeho žádost zamítla s tím, že by nejprve sama ráda zkontrolovala
linky, které od ní vedou, aby mohla zlikvidovat to, co leží na jejich konci. To
bylo mnohem rozumnější řešení. Já se mezitím vydala s Peliorem za
gardisty. Chtěla jsem se omluvit ženě, kterou jsem zranila. Nechal je všechny
nastoupit a já se jí snažila vysvětlit své úmysly. Nečekala jsem, že jí to bude
dávat smysl, ale nakonec mi dokonce poděkovala. Rozloučila jsem se s ní a
následovala vládce na další soukromou schůzku.
Vyžádal si kompletní hlášení z naší poslední mise a chtěl znát
veškeré detaily týkající se Ilany. Ne zrovna ochotně jsem mu sdělila, že se
stala imunní už i vůči síle Popravčího meče a její jedinou slabinou zůstávali
její věřící. To, zda je vnímá stejným způsobem, jako Jižní císař své poddané
jsem ale opravdu netušila. Na to jen stroze přikývl a jal se zjišťovat, jakým
způsobem se mi podařilo odhalit gardistku. Mou odpověď, že šlo o intuici a
pouhé pozorování nepřijal zrovna s velkým nadšením. Zřejmě čekal, že šlo o
nějaké další prohloubení mých schopností manipulace myslí. I tak mi později
řekl, ať mám oči stále otevřené. S tím se i rozloučil a já se měla vydat
zpět mezi jeho posádku. Ve vzduchu stále visela nervozita a poté, co jsem jim
oznámila průběh celého konfliktu, se stav ani v nejmenším nezměnil.
Všichni se obávali toho, že budu procházet i jejich myšlenky a vzpomínky. Ani
mé výslovné ujištění, že něco podobného skutečně dělat nehodlám, jejich strach
nezmenšilo. Musela jsem tu nějak přečkat do rána, kdy mě čekala další schůzka s Ilanou.
Opět jsem měla za úkol ji pozorovat a přijít na kloub všem změnám.
Ráno jsem ji zastihla ještě ve společnosti Riela, který ale jejich
rozhovor spěšně ukončil a odešel. Měly jsme pokračovat ve výzkumu zadrženého
Temného, ale Ilana se mi svěřila, že už nemá dostatek sil. Navrhovala jsem, že
se na to zatím mohu podívat sama, ale ona čekat nechtěla. Zatím se jí podařilo
odhalit existenci dalšího prapodivného víru osudu, na který byla ona bytost
napojena. Choval se obdobně jako má temná podoba; mazal po sobě veškeré stopy.
Napadlo mě, zda to nějakým způsobem mohlo souviset i se mnou a podle všeho jsme
ani tuto variantu nemohly vyloučit. Její ověření bylo nasnadě. Stačilo využít
naše společné pouto; v době, kdy jsem prohrávala svůj vlastní boj s temnotou,
bylo násilně zpřetrháno. Pomalu jsem Ilaně otevřela cestu do své mysli. Její
aura začala nabírat zvláštních kontur, přelévala se ze sluneční záře do
měsíčního svitu a místy probleskovaly i záchvěvy temné. Poté ustrnula a její
oči se propadly do prázdnoty. Tělo se začalo pomalu hroutit na chladnou zem a
po našem mentálním poutu nebylo ani stopy. Vyděsilo mě to; sice jsem již
několikrát byla svědkem jejích výletů za oponu, ale nikdy to nezašlo tak
daleko. Snažila jsem se odchytit Peliora, ale bylo mi řečeno, že před drahnou
chvílí odešel společně s Tajwunem na
velitelství. Zbýval už jen Riel; naštěstí se stále věnoval Figg a jakmile se
dozvěděl, co všechno se odehrálo, následoval mě zpět do Ilanina pokoje.
Navzdory předpokladům ho její sta ani v nejmenším nezaskočil.
Zkonstatoval, že jí mám dát nejméně den a určitě se probere. Nepříliš
přesvědčená jsem zůstala na místě a počkala na příchod vládce. Už se stihl
zastavit i na frontě a přinesl mi zprávy od Petruse. Chtěla jsem znát veškeré
podrobnosti o Loviarovi a on byl jeden z mála, kdo jej mohl pamatovat. Údajně
byl, stejně jako Jižní císař, expertem na teleportační magii; byl to vlastně
přímo on, kdo vynalezl téměř všechny metody přesunu velkých skupin a sekvenční
skoky. Vládci po celá desetiletí úspěšně unikal. Krom toho došlo na moji žádost
k důkladné prověrce všech vojenských skladů. Na jihovýchodě byly
vyprázdněny celé dvě komory plné lintýru a i další spojenci ohlásili zmizení
řady citlivých informací a magických artefaktů. Dokonce byl nalezen i generál
Satai a předán do rukou felčarů. Jeho zranění byla velmi vážná, ale nějak se
jim podařilo udržet jej při životě. Takto se postupně procházely všechny
důležité sekce. Rozsah škod byl ale mnohem větší, než jsme si dokázali představit.
Tajwun mě posléze požádal, abych ho doprovodila do studovny a zpříjemnila mu
následující dlouhé hodiny bádání.
Vědět, že to obnáší nošení podivně zkrácené uniformy, možná bych to
rozhodnutí ještě zvážila. Nakonec se ale zdálo, že mu to skutečně nějakým
způsobem pomáhá. A zbraně jsem si mohla nechat u sebe. Ovšem vidět tohle
Pelior. Den v knihovně utekl mnohem rychleji, než bych si bývala přála.
Bohužel ani nepřinesl příliš uspokojivé výsledky. Tajwun prošel možná stovky
záznamů, ale jakékoliv další zkazky o Loviarovi či samotném Naalovi se mu
objevit nepodařilo. Časně z rána jsem obdržela zprávu o Ilanině probuzení.
Rozloučila jsem se s mágem a vyrazila přímo za ní. Vypadala vyčerpaně a
její výraz napovídal, nepřišla do křížku s něčím opravdu hrůzostrašným.
Tolik obav jsem v jejích očích už dlouho nezahlédla. Opatrně jsem se otázala,
zda nalezla to, po čem pátrala. Odpovědí mi zpočátku bylo jen mlčení. Pak se mi
v hlavě ozval její roztřesený hlas; omlouvala se mi za to, že vůbec
nepochopila mé záměry a přede všemi mě prohlásila za zrádce. Teď už jí byl
každý můj krok jasný. A nejen můj. Nahlédla do samého běhu světa, před očima se
jí odvíjely naše životní příběhy, veškeré motivace, skryté úmysly. Tím krutým odhalením
však byl fakt, že to samé dovede Naal. Měl celá staletí k tomu, aby mohl
tuto schopnost zdokonalovat a skrze ni naprosto dokonale manipulovat s lidskými
osudy. Je vůbec možné se něčemu takovému postavit? Ovládl mě strach, už tak mi
nebylo příjemné, když mi Ilana vyzradila, že zná každičké zákoutí mé mysli. A
pak tu byl Naal, bytost naprosto neznámé podstaty, jež po celou tu dobu tahala
za neviditelné nitky osudu…
Ilana se znovu odmlčela. Tentokrát to trvalo jen pár okamžiků. Její vír
osudu napájený z Hor Středu byl zničen a nepříteli se nějak podařilo unést
Einara, jež byl pod ochrannou bariérou ostrova. Chystali se zaútočit na řady
jejích věřících. Museli jsme jednat rychle. Bez obranné moci víru byli všichni
snadno napadnutelní. Einar sloužil jen jako návnada a rozptýlení Ilaniny
pozornosti. Naal měl v plánu ji použít pro dokončení plánů Východní
vládkyně; ke zničení světa. Okamžitě jsem kontaktovala Peliora a Ilana se
mezitím spojila s Exaiem. Vládce byl hned u nás a já měla co dělat, abych
udržela jeho hněv na uzdě, když se mu naskytl pohled na Ilanu obklopenou temnou
aurou. Když se situace alespoň trochu uklidnila a Rielovi bylo povoleno pomocí
brány teleportovat i Exaie, snažili jsme se dát dohromady záchranný plán pro
věřící. Jejich hromadný přesun na ostrov nepřicházel v úvahu, Naal se mohl
zjevit kdekoliv. Jedinou možností byl protiútok, použití jeho vlastní taktiky; zničení
Naalova víru osudu, zdroje jeho krytí. Rozdělili jsme se do skupin, já měla jít
s Peliorem na velitelství a sloužit jako spojka pro Ilanu. Cestou jsem obdržela
další výčet ztrát na území spojenců, případy hromadných dezercí, útoků Temných
na Svaté místo a dalších tragédií, které byly až doposud tutlány.
K večeru se rozezněly poplašné zvony; velitelství bylo pod útokem.
Jednotkám nemrtvých se podařilo prorazit skrze naše obranné linie a zdálky k nám
doléhaly zvuky četných bojů. Byla nasazena značná část rezerv a místo se nám
podařilo i přes několik útoků taktické magie ubránit. Ráno, když celá ta hrůza
ustala, byl vydán rozkaz k přesunu celého štábu. Probíhal velmi rychle a
pro mnohé i značně bolestivě. Usadili jsme se v horách středu, v jedné
z pevností na jejich jižním cípu. Ilana nám nabídla i pomoc s identifikací
dalších zrádců, ale nakonec jsem na místě zůstala jen já a prošla okolo každého
člena posádky. Bylo to nesmírně vyčerpávající; každá taková pochůzka trvala až
do doby, kdy následkem mého pátrání omdlel někdo ze zúčastněných, nebo jsem
sama už ani neměla sílu stát na nohou. Co se dělo na druhé straně u Ilany, jsem
netušila. Musela jsem vše nechat v jejich rukách a spolehnout se i na
jejich úsudek. Zdejší povinnosti mě beztak zaneprázdnily natolik, že bych jim
nemohla být jakkoliv nápomocna.
Znovu jsme se všichni setkali až po několika dlouhých dnech.
Následovala jsem Ilanu do útrob pevnosti, kde už na nás čekal generál Satai v obležení
léčitelů. Hluboké rány si vybraly svou daň; přišel o levé oko a nikdo nemohl
zaručit, že bude ještě vůbec schopen vstát. Navzdory jeho mizernému zdravotnímu
stavu byl stále při smyslech. Ilana mu přislíbila pomoc, jakmile dokončíme naši
misi. Zároveň mu sdělila rozsah Naalových intervencí do běhu historie tohoto
světa. Přirovnala ho k samotnému Strážci, disponoval obdobnou silou a
navíc tu byl ještě mnohem déle. Jedná skrze prostředníky, opatrně manipuluje s myslí
svých loutek, aby lidstvo přivedl k jedinému cíli; záhubě. Ovšem i jemu
občas nějaký náš čin unikne. Nezachytil Ilaninu rozmluvu s draky, ani
většinu mých jednání s Tajwunem či Krastem. Zjistit důvod, proč nedokázal
tyto okamžiky zachytit, pro nás bude klíčový. Otázkou také zůstává, čeho chce docílit zničením světa. Kam
chce odejít. Během našeho rozhovoru se ukázal i Jižní císař a okamžitě nám
nabídl pomoc v případě vývoje kouzla, jež by Naalovi znemožňovalo přímo
ovlivňovat naše spojence. Nějak se k němu dostala i zmínka o Loviarovi,
tak jsem jej odkázala na zprávu od Petruse. A zatímco se naši spojenci postupně
vyrovnávali s rozsahem Ilaniných výroků, požádala mě o asistenci při další
misi. Podařilo se jí objevit zdroj Naalova víru.
Nenalézal se nikde jinde než uprostřed Hor středu v jedné ze
základen Zlatých zbrojí. Teď už nebylo o jejich napojení na tuto tajemnou
entitu pochyb. Krom mé přítomnosti si vyžádala i Caela a Parana, hlavu jedné z mocných
magických gild. Dotkla jsem se rukou jílce meče a čekala na odpověď. Netrvalo
to dlouho a v hlavě jsem uslyšela bratrův hlas. Velmi formálně nabídku
přijal a okamžitě požádal o převelení. Spolu s námi měl vyrazit i jeden z Kazatelů.
Mezitím mě a Ilanu čekala návštěva u Petruse. Cestou mi Ilana nabídla, že mi
ráda pomůže s mým problémem zvládat jakýkoliv fyzický dotek, abych mohla myslet i na něco veselejšího. Znovu
mi to jen připomnělo hloubku jejího poznání, jež mi na pocitech nějakého veselí
zrovna nepřidávala. Bylo pro mě naprosto nepředstavitelné, jak se jí vůbec
podařilo takový nápor poznatků přežít a navíc je utřídit tak, aby dávaly smysl.
Vzdalovala se běžnému lidskému chápání stejně tak jako ostatní mocné bytosti,
Naala nevyjímaje.
Mlčky jsem ji zavedla k očouzenému stanu, jenž patřil jednomu z nejobávanějších
válečníků armád severu. A právě včas, abych zastihla bratra, jak z něj vychází.
Krátce jsme se pozdravili a já ho požádala, ať na nás počká. Petrus mě přivítal
po svém; suše mi oznámil, že už tu opravdu není jediná láhev vína, kterou bych
mu mohla vychlastat, a až poté si všiml Ilany stojící po mém boku. Ta mu zprvu
věnovala jeden ze svých zkoumavých pohledů a až poté se začala vyptávat na
informace, o kterých již dávno věděla. Z našich občasných slovních
přestřelek byla dost nesvá. Když jsme se loučili a Petrus cynicky prohodil, že
si půjde užít trochu toho spánku a já mu popřála sladké sny, přiletěla mým
směrem noha od postele. Jenže tentokrát mířil zatraceně dobře a kus dřeva mě
zasáhl tak silně, až se mi skoro zatmělo před očima. Ilana už po něm chtěla
vystartovat, ale na poslední chvíli jsem ji zarazila. Podobné avantýry patřily
ještě nedávno ke každodenní rutině, jen tak jsme si dokázali udržet poslední
zbytky zdravého rozumu tváří v tvář hrůzám, jež jsme zažívali. To jsem
ovšem netušila, že Ilanina prudká reakce pramenila z dalšího nepříjemného
zjištění…
Petrus byl, jako mnozí další pod přímým vlivem Naala. A ne tak
ledajakým; vložil do něj geasu, která zapříčinila, že se dopustil celé řady
zrad v minulosti a v současné době donášel Východu. V případě jejího
odhalení jej měla okamžitě zničit. Bezděčně jsem se znovu zadívala k jeho stanu
a přepadla mě úzkost. Bylo mi jasné, že není prvním ani posledním, koho může
něco podobného potkat. A pomalu je začnem všechny ztrácet. Ač to pro mě bylo
dost těžké, musela jsem to oznámit Peliorovi. Tížilo mě to o to víc, když jsem
věděla, jaký je mezi těmito muži vztah. Vládce dorazil okamžitě. Mlčky si
vyslechl vše, co Ilana zjistila. Nechaly jsme na něm, co se rozhodne udělat.
Jižní císař měl k dispozici kouzlo, které by bylo schopné geasu nadobro
zničit. Jenže s tím by se Petrusovi vrátily veškeré vzpomínky a jejich
tíhu by rozhodně nedokázal unést. Zvlášť, když to byl Naal, kdo je motivoval k rozpoutání
první války a následnému spálení světa. Při těchto slovech se Pelior zarazil.
Cítila jsem, jak se v něm probouzí nová nenávist, tak silná, že se
proměnila v pevnou hráz, znemožňující se k němu přiblížit. Ve zbroji
se mu objevily trhliny, jež se vzápětí naplnily krví. Vzduch prořízl jeho
výkřik a rány se začaly postupně hojit a pak se z jeho zad začalo rodit
další křídlo. Oněmělá úžasem jsem sledovala, jak se mu pomalu vrací vědomí a s výkřikem
naplněným posledním vzdorem se zapřisáhl, že on bude tím, kdo nás zachrání.
Pak se jeho pohled ustálil na nás. Obklopila nás jeho ochranná aura a
Ilana mu vyšla vstříc. Omluvila se mu za množství všech ztrát, kterých byl
svědkem a možná i příčinou. Navzájem si slíbili, že si odteď začnou důvěřovat.
Scéna to byla neuvěřitelně dojemná, ale přes to všechno mi přišla nesmírně vzdálená.
Nemohla jsem se ani v nejmenším svými vědomostmi a silou rovnat bytostem
stojícím přede mnou. Zamotala jsem se do hry, ve které jsem neměla šanci uspět
a cokoliv ovlivnit. A ať jsem se snažila sebevíc, běh událostí mi neustále
prokluzoval skrze prsty. Vzdálila jsem se a čekala, než spolu domluví. Neodvažovala
jsem se tak posvátnou chvíli rušit připomínkami o světských problémech, jež je
stále třeba vyřešit…
Žádné komentáře:
Okomentovat