Zrada
Sranda konečně začíná :) trpělivý čtenář bude konečně odměněn. Stačila jediná pitomá událost, aby se celá kampaň obrátila vzhůru nohama. To je tak, když vás doženou chyby z minulosti. Zrada začne být brzo velmi citovaným slovem a asi není náhoda, že jsem názvem této kapitoly začala popisovat jubilejní 100. stránku ve wordu. Celkem bylo napsáno již 61 942 slov! To už je docela slušné, že? Doufám, že za to dostanu od každého člena naší družinky aspoň lízátko :))
Probrala jsem se na lůžku v jedné z přilehlých místností. Všechny mé věci byly úhledně poskládány na židličce vedle postele. Hlavu jsem měla stále ztěžklou únavou, ačkoliv mi bylo jasné, že jsem musela prospat nejméně celý den. Opatrně jsem se zvedla a převlékla se do svých vypraných šatů. Na stolku vedle jsem nalezla karafu plnou čerstvé vody. To jsem přesně potřebovala. S každým dalším douškem jsem cítila, jak se mi do žil vlévá nová energie. Připnula jsem si opasek s mečem a vyšla ze dveří směrem k nádvoří. Před nimi už netrpělivě přešlapoval můj bratr. Ověřila jsem si, že bylo už ráno dalšího dne. Podle Caelových slov se ale zatím nic důležitého nestalo. Na ostrově se opět zastavil čas. Podal mi ještě zbytek jídla, které tu pro nás nechal Riel a zeptal se, kam mám namířeno. Podle všeho mě nehodlal spustit z očí. Má nálada opět klesla k bodu mrazu. Nemluvil se mnou, jen jsem neustále slyšela jeho kroky, jak mě následoval. Několikrát jsem se ohlédla a obořila se na něj, jen abych ho v jeho počínání utvrdila. Nevytáhl mě z kultu jen proto, aby se díval, jak si sama beru život. Takže mám nakonec vůči němu přeci jenom dluh? Chtěl, abych byla i nadále součástí jeho života, bez ohledu na to, že já něco podobného říct nemohla. Dostal se už do fáze, kdy mu nemohla ublížit žádná slova. Měla jsem příliš mnoho jiných starostí a nechtěla jsem trávit čas dalšími zbytečnými rozepřemi.
V hlavě mi stále zněla Ilanina slova o vlivech toužících ovládnout mojí mysl. Musela jsem tomu zabránit. Přijít o vlastní vůli bylo vždy mým nejhorším snem. Věděla jsem, že jsem neustále popostrkována a tahána rozmary našich spojenců, ale vždy jsem si dokázala nalézt prostor či okliku, jakou jsem si mohla alespoň z části prosadit svou vůli. Byl to sice jen malý zlomek toho všeho, ale i to mi dodávalo určitou naději. I když jsem k tomu mnohdy musela využít ostatních. V tom byla síla mých znalostí a informací, jež jsem třímala v rukách. Nikdy jsem se nechtěla zaplétat do podobných her, ale nedali mi jinou možnost. Plány, jak tohle všechno uskutečnit spolehlivě zaměstnaly mou mysl natolik, že jsem téměř přestala vnímat vtíravou společnost svého bratra. Ale popořadě. Cesta domů mě natolik vyčerpala, že jsem vzala za vděk svou rozházenou postelí. Až k večeru jsem se cítila natolik silná, že jsem si dovolila vstát a vydala jsem se do centra ostrova k meditačním kruhům. Cael šel v těsném závěsu. Alespoň jsem mu nemusela odpovídat na to, kam mám namířeno. Mohl to za pár chvil posoudit sám.
K mému překvapení jsem nebyla jediná, kdo si potřeboval utřídit své myšlenky. V jednom z aktivovaných kruhů seděl už Riel, ponořen do hluboké meditace. Stále tu však zůstávala dvě místa volná. Posadila jsem se hned vedle a nechala okolo sebe vztyčit ochranné bariéry, abych nemohla být uprostřed soustředění rušena. Zatím se do nich povedlo vstoupit jen Rielovi. A ten měl teď příliš starostí sám se sebou. Zavřela jsem oči a v myšlenkách se vrátila k večírku u elfů. Stále dokola jsem procházela jednotlivé události té noci. Snažila jsem se ve změti scén nalézt cokoliv, co by mi prozradilo, jakým způsobem se elfům podařilo vniknout do mé hlavy. Pokud bych byla schopná rozpomenout se na všechny okamžiky, vymanila bych se z jejich vlivu mnohem snadněji. Prozatím jsem ani netušila, co přesně se jim povedlo vložit do mé mysli. Zrovna jsem očima přejížděla po vzoru výšivky na hostitelových šatech, když se někde na okraji mého periferního vidění mihnul jeden z komorních předávajících nezvyklé znamení hudebníkům. Někteří z nich se vytratili bočními dveřmi. Jak jsem jen mohla být tak nepozorná? Žena, co celou dobu pošilhávala po Caelovi, ho vyzvala k tanci. Jak jej objala, všimla jsem si, že v pravé ruce držela něco lesklého; malinký předmět ze skla. Postupně se začaly vynořovat i ostatní detaily. Měli to opravdu velmi dobře naplánované. Ležela jsem v pokoji a nade mnou se skláněl jeden z elfů. Pronesl několik slov bytosti za sebou a pak ustoupil. Mého čela se dotkly dva chladné prsty. Ačkoliv působili lidsky, necítila jsem na nich žádnou kůži. Jako by byly z kamene. V tu chvíli vzpomínka končila.
Nemotorně jsem se zvedla a protáhla si ztuhlé svaly. Nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho. Vystoupila jsem z kruhu a došla až ke stěně, kde jsem se zabalila do svého pláště a usnula. Jakmile jsem se probrala, pokračovala jsem dál ve svém pátrání. Dokud byla stopa ještě čerstvá. Už jsem věděla, ve které ze vzpomínek byla ukrytá odpověď a co přibližně si u mě chtěli elfové pojistit. Navázali se na mé pouto s Ilanou. Ale pokaždé, co jsem se tomu snažila přiblížit, mě to odhodilo pryč. Vzpomněla jsem si na Krastovo vězení, na geasu, kterou mi v jeho snovém světě znemožnil zabít jakéhokoliv z mágů. Z lovce se náhle stala kořist a já byla odsouzená k věčnému bloudění v uličkách jeho města. Než se mi podařilo kletbu prolomit. Vlastní smrtí. Což v tomto případě nebylo řešením. Byla to malá skulinka, ukrytá opravdu hluboko, čekající na impulz, který by ji dovolil se rozrůst a převzít kontrolu. V tu chvíli bych měla být schopná to zastavit. Nebo se tomu snažit předejít. To bych ovšem musela znát spouštěcí mechanismus. Na mysl mi vytanula vzpomínka na pád Binota. U něj se stačilo chytit jediné silné emoce, která se mu nakonec stala osudnou. Podobné události se mi v hlavě rozhodně nevynořovaly náhodně, musela tam být nějaká spojitost. Ale co za pocit to mohl být u mě?
Rozhodla jsem se, že s hledáním odpovědi ještě chvíli počkám. Opět jsem v meditaci strávila skoro celý den a potřeby mého těla se začaly ozývat. Zásoby jídla, které bratr donesl, se začaly rychle ztenčovat. Navíc jsem až podezřele dlouho nedostala žádnou zprávu od Ilany. Ani Cael nevěděl, kde se zrovna nachází. Neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit. I Riel už svůj kruh opustil. Navíc bych se sama nejspíš ani dál nedostala. Podle všeho se i na ostrově měli nacházet mágové, jež byli experty přes manipulaci s myslí. Na druhou stranu to byl sice skoro den cesty, ale času jsem teď podle všeho měla dost. K večeru jsem došla zpět do svého domku, abych si připravila vše potřebné na cestu. Už jsem si chtěla jít lehnout, když se ostrovem začal nést Ilanin hlas. Žádala si naši přítomnost za pár hodin v altánku. A měli jsme očekávat návštěvu. Jako naschvál zrovna v tuhle chvíli. Nechala jsem již téměř sbalený vak na místě a vyrazila směrem k lázním. Netušila jsem, kdo má být naším hostem, ale chtěla jsem na schůzku přijít upravená. Beztak nejspíš půjde o další diplomatické jednání.
Sotva jsem po koupeli vyšla na nádvoří, zahlédla jsem blížící se dvojici osob; Ilanu a neznámého muže, kterému představovala všechny „krásy“ jejího ostrova. Podle všeho jí vcelku zaujatě naslouchal. Počkala jsem, než dojdou k nám a požádala ji, ať hosta představí. Jmenoval se Corwen a byl jedním ze zástupců severovýchodních kmenů. Jaktěživ jsem o nich neslyšela. Netušila jsem, čím mohli být tak výjimeční, že si jeden z nich vysloužil Ilaninu důvěru a byl pozván na území vyhrazené jen pro naše nejbližší spojence. Během zdvořilostní výměny slov jsem měla aspoň možnost si jej lépe prohlédnout. Už na první pohled bylo zřejmé, že nepocházel z přívětivého prostředí. Jeho celková stavba těla, postoj a ostražitost v jeho očích dávala tušit zocelenost v boji. I jeho pohyby byly velmi úsporné. Ačkoliv byl zarostlý a jeho zamračenou tvář zakrývalo neudržované strniště, nemohlo mu být více než pětatřicet let. Doprovodila jsem je až k altánku, abych si mohla vyslechnout jeho příběh.
Výměnou za spojenectví jsme měli zbavit jedno z jejich měst „nečistých“ či „pokřivených“, jak nazýval nemrtvé síly Východu. Znělo to až skoro směšně. Neustále se oháněl podobnými přívlastky a zaklínal se ve jménu sil, kterým přisuzoval nějakou moc. Dostat odpovědi z někoho takového bude opravdu na dlouhé lokte. Krom toho se mi cestou v hlavě ozval Ilanin hlas. Tentokrát ani nečekala na mé obvyklé otázky. Záhy jsem pochopila proč; krom toho, že se jí povedlo vyjednat podmínky spojenectví se severovýchodem, byla předvolána k výslechu u rady generálů Severu. Rowan byl napaden, přímo v jeho sídle. A útočníkem nebyl nikdo jiný, než elitní jednotky, které měl pod palcem přímo generál Lom. Nějakým záhadným způsobem se dozvěděl o smlouvě, již Rowan uzavřel s Jižním císařem. O něčem takovém neměl vůbec vědět! Celé to bylo zatraceně podezřelé. Zaútočit na Rowana v této chvíli s tak malou jednotkou nemohlo přinést úspěch. Spousta věcí vůbec nedávala smysl. Nakonec to přineslo jen další výhody pro našeho východního spojence. Sever se musel zavázat, že bude respektovat jeho dohodu s Jižním císařem.
Už kdysi jsem v sobě chovala jistá podezření k metodám a především cílům generála Loma. Vypadalo to, že začaly postupně vyplouvat na povrch. Pokud byl Lom skutečně spřáhnut s nepřítelem, byly veškeré naše snahy předem odsouzeny k zániku. Navíc tu byla otázka, jak se jeho jednotka k Rowanovi vůbec dostala. V přijímací místnosti byla nalezena jedna z Tajwunových teleportačních marek. Krom nás tam neměl mít nikdo jiný přístup. Tušila jsem, že bude dnešní noci odkryto více pravd, než by mi bylo milé. A zrovna teď. Náš rozhovor přerušil příchod na místo a Corwenova nečekaná reakce, když spatřil Exaie. Nazval jej „Nesmrtelným“ a v mžiku měl v rukou zbraň. Copak ho Ilana na nic neupozornila? Uklidnili jsme ho a postupně se rozsadili u stolu. Bylo na čase přejít k věci. Jeho protesty nad přítomností dalšího ze Zářících mě nezajímaly, ba ani to, co mu prozradili jeho předci, ať už s nimi komunikovat jakýmkoliv způsobem. Ve světle toho, co mi před několika okamžiky vylíčila Ilana, byly potíže několika rozhádaných tlup opravdu nepodstatné. Zatímco se ostatní domlouvali na plánu, jak osvobodit jeho vesnici, pokoušela jsem se spojit si všechny ty rozházené dílky skládanky, jakou bezpochyby byly motivy generála Loma v celistvý obraz. Stále jich ale spoustu chybělo a vůbec to nedávalo smysl. Něco mi unikalo a já se proklínala za to, že jsem poslední dny strávila v izolaci ostrova a osobně nebyla svědkem posledního výslechu.
Corwen začal mezitím na jeden z pergamenů kreslit plánek jejich města, jak to alespoň nazývali. Z dalšího hovoru jsem vyrozuměla, že se na místě nachází k šesti stům nemrtvým, kteří jsou vedeni dvěma veliteli. V okolí města byly umístěny ochranné totemy bránící nemrtvým v úniku. Pokud se na ty kusy dřeva dalo spolehnout, bylo zničení východní armády hračkou, alespoň pro Ilanu. A za předpokladu, že nebude vadit, když jejich město lehne popelem. Důležitá byla především likvidace dvojice výše postavených bytostí. O to jsem se mohla postarat já s bratrem. Pokud k tomu vůbec dostanu ještě příležitost. Po skončení porady předal Corwen každému z nás malý dřevěný amulet, jež nás měl ochránit před „zhoubnými silami pokřivených“. Vyrazit jsme měli zítřejší noci, byl tedy nejvyšší čas, abychom si odpočali a připravili si naše zbraně. Rozloučila jsem se svými společníky a spolu s Caelem vyrazila k našemu obydlí.
Návštěva Ilany na sebe nenechala dlouho čekat. Jak jsem předpokládala, začala se blíže zajímat o způsob, jakým se mohla teleportační marka severu ocitnout Rowanovi přímo pod nosem. Všechny stopy vedly neomylně ke mně. A nemělo smysl cokoliv zapírat. Byla to už hezká řádka dní, co jsem uzavřela dohodu se Severním vládcem, ve které jsem se zavázala k umístění předmětu. Podařilo se mi to při jedné z našich návštěv, kdy jsme u něj zůstávali přes noc. Tehdy se mi podařilo přesvědčit Einara, aby se mise neúčastnil a Ilana měla jiné povinnosti. Jak jsem jí řekla už mnohokrát předtím, nevěřila jsem, že by byl důvěryhodným spojencem a vždy jsem byla pro jeho odstranění po porážce východu. V rukách Jižního císaře by navíc mohl napáchat ještě mnohem více škod. Nechtěla mě poslouchat. Mé jednání brala jako zradu vůči její osobě. Ačkoliv to tak nikdy nebylo míněné. Navíc k jeho napadení nemělo dojít právě v této chvíli a už vůbec ne na Lomův rozkaz. Samozřejmě nechtěla o ničem z toho slyšet. Dokonce jsem tím ohrozila i ostatní Záříci a bude nucena kvůli tomu poslat Riela pryč. Takový nesmysl! Nechápala jsem, po jakých cestách se ubíraly její myšlenky. Pokud si tu však někdo přál rozvrat a jistotu hrozícího konfliktu mezi spojenci po zničení hrozby Východu, mohl si gratulovat.
Všemi možnými způsoby jsem se snažila Ilanu přesvědčit, aby se na věc podívala i z jiného úhlu. Bezúspěšně. Akorát mě znovu označovala za zrádce a vše vztahovala ke své osobě. I když jsem byla stále ve službách Severního vládce, neudělala bych vědomě nic, co by jí ohrozilo. Pokud by mi skutečně věřila, nechala by mi prostor jednat sama za sebe. Nemusela bych si pak vytvářet zadní vrátka. Navíc se toho od té dohody tolik změnilo. Ale copak jsem jí to mohla skutečně říct? Ve chvíli, kdy jsme se začaly sbližovat a nalézat vzájemné porozumění? Vše přišlo v tu nejnevhodnější chvíli. Přestala jsem se s ní přít a zaměřila se na Riela. Doufala jsem, že v jeho případě změní názor. Navíc mi bylo jasné, že by neodešel dobrovolně. Skutečně se chtěla vydat touto cestou? Násilím vnucovat svou vůli ostatním? Jak se pak lišila od těch, proti kterým celou dobu bojovala? Nepoznávala jsem ji. Musela jsem odsud pryč, dokud byl ještě čas. Mou jedinou nadějí byl sám Severní vládce, pokud to nakonec nebyl on, kdo zradil. Teď už mi aspoň nikdo nebránil v odchodu. Nechala jsem Ilanu odejít. Naše pohledy se naposled střetly a mně bylo jasné, co se chystá udělat. Bylo mi ho líto.
Žádné komentáře:
Okomentovat