Ze života Maery - část XX.

Útok na císaře

Začínám být s těmi příspěvky opět ve skluzu :) tentokrát mě z části snad omlouvá to, že jsem byla nucená se "učit" na zkoušku (no, v těch vedrech na kolejích to vážně moc dobře nešlo, nicméně mám další předmět úspěšně za sebou). Jak jsem se původně na tento zápis těšila, nakonec se ukázalo, že převést všechny ty události do slov nebylo zas až tak snadné. Navíc šlo o další "lehce alkoholové" sezení a poznámky v mém blogu jsem si sama překřtila na "porno s Jižákem" - furt poznámky o tom, kdo a jak na koho šahal a kam vstupoval ^_^' i když si řikám, že bych si snad i to porno odehrávala raději. Bohužel DM zřejmě zachytil hrozbu možného zneužití jeho milovaných NPCček, tak mi to celkem rafinovaně "zakázal" :D

 

    Sotva se za mnou zavřela brána a já vkročila na území velitelství, zmocnil se mě neklid. Něco se tu dělo. Přidala jsem do kroku a zamířila přímo k mému stanu. Před ním už čekala dvojice strážných v barvách Severu v typickém odmítavém postoji. Jak se dalo čekat, nic jsem se od nich nedozvěděla. Pouze to, že byl vyhlášen pohotovostní stav, o jehož příčině se nehodlají bavit. Vydala jsem se k velitelství jen, abych narazila na podobně sdílné duo. Vstup ke generálům mi byl samozřejmě odepřen. Tolik k našemu spojenectví. Na rozdíl od těch předchozích mi alespoň sdělili, co se stalo; lépe řečeno ukázali směrem k lesu ležícímu za táborem. Až když jsem obešla velitelský stan, všimla jsem si hustých oblak dýmu, jež se táhly až za obzor. Přímo z místa, kde prve odpočíval Berohard. Byl napaden. Krom toho se do všeho zapletl i můj bratr, který podle jejich slov nyní přebývá v lazaretu ještě se stovkou dalších zraněných. Dostala jsem se tam právě včas, abych se s ním skoro srazila u vchodu. Naštěstí byl podle všeho v pořádku. Vyšli jsme spolu ze stanu a já alespoň zjistila, co přesně se stalo. Východu se podařilo sejmout z Beroharda duševní otisk a vyslali proti němu skupinku přízraků. Ztráty jsme nezaznamenali, ale nepřátelé se díky tomuto útoku dozvěděli o pozici a rozložení velitelského tábora. Podle všeho bylo zaznamenáno i několik případů posednutí. Podle Caela fungovalo lépe na emočně nestabilní jedince. Bylo mi jasné, co tím chtěl naznačit, ale neměla jsem důvod se s ním bavit nad rámec naší mise. I tak jsem měla posléze problém usnout, když jsem slyšela jeho pravidelný dech. Navíc s vědomím, že jsme stále hlídáni párem mužů.

V průběhu noci mě probudily zvuky chvatné činnosti. Velení se přesouvalo. Vyhrnula jsem plachtoví stanu a dívala se, jak se jednotlivé úseky postupně přesouvají k teleportačním kruhům a mizí bůhvíkam. Nezbývalo než čekat, kdy dojde řada na nás. K ránu se objevil jeden z důstojníků a stěhování mohlo začít. Všimla jsem si, že nejprve byly vyslány pryč síly Jihovýchodu a Severu. Naopak část jižních sil zůstala na místě. To rozhodně nebylo dobré znamení. Už jsem pomalu začínala tušit, na čí území se přesunujeme. Dorazili jsme k masivnímu skalnímu útvaru, do kterého byl vytesán obrovský komplex v délce nejméně tří set sáhů. Na mnoha místech byl kámen doslova přetaven a oblast pulzovala silnou magií. Bylo mi tam stejně nepříjemně jako v jakémkoliv jiném chrámu Jihovýchodu. Byli jsme dovedeni do jedné z místností, která se měla stát naším působištěm. Obyčejná vojenská cela s jednoduchými lůžky. Hned u dveří jsem nám přidělenému důstojníkovi oznámila, že bych si ráda promluvila s vedením a navštívila Tajwuna. Bylo mi jasné, že se kvůli stěhování vše výrazně zdrží a mohla jsem jen doufat, že vše stihnu před plánovaným útokem na elfy. Cael si mezitím odložil své věci k jedné z postelí a zahájil těch několik zatraceně dlouhých hodin mlčení.

K večeru se mi z nenadání ozvala Ilana. Hlasem plným lítosti mi líčila, jak se proti ní a Jižnímu císaři obrátil Ryanor. Zaútočil na ně, zcela nečekaně. Varovala jsem ji, ať si na něj dává pozor, i když si myslela, že má vše pod kontrolou. Byl nevyzpytatelný, sama jsem s ním zažila už několik potyček a jeho pohled mě děsil. Jeho výraz fanatika, neštítícího se využít jakýchkoliv prostředků, aby své nepřátele srazil na kolena. A že jich měl podle všeho mnoho. Ovšem nikdy bych od něj nečekala, že by se obrátil proti samotné Ilaně. Ano, Jižního císaře vinil z hromady svých neúspěchů, ale snad ani to by neměl být důvod, proč by jej měl napadat. Leda by už kompletně propadl svému šílenství. Bylo lepší jej zajmout a předat císaři. Za takové jednání si mohl vysloužit jedině trest smrti. Všechny by nás to nakonec zbavilo obrovského problému, jakým bezpochyby byl. Navíc se za jeho selhání začala vinit Ilana. Už tak jí tížilo příliš mnoho věcí a já neměla dostatek prostředků, jak jí před tím stále chránit. A ona něčemu takovému rozhodně nesměla propadnout. Když jsem se ji snažila uklidnit, opět se odmlčela.

Chvíli na to se ve dveřích objevil jeden z Umírajících. Podle všeho se generálové shodli na tom, že je na čase mi sdělit, co přesně pro mě bude přesunutí velení znamenat a s jakými změnami mám počítat. Znovu jsem si vyslechla i Berohardův příběh včetně další hromady detailů a informace o stavu na frontě. Vše souhlasilo s bratrovou výpovědí. Ani jeden z vládců nebyl přítomen, tak jsem alespoň požádala o setkání s Tajwunem. I když mi zpočátku nechtěli vyhovět, nakonec se ukázalo, že nebude zas až tak složité mě k němu dostat. V tu chvíli jsem ovšem netušila, že mým průvodcem bude v tomto případě sám Zachariáš. Při té příležitosti jsem ho upozornila na hrozící nebezpečí kvůli Elendarově selhání a po zbytek cesty jsem obdivovala strohou a účelnou architekturu jejich sídla. Podle všeho zažilo už mnohé a vypadalo velmi používaně. Došli jsme až k místu přesunu a s nechutí sobě vlastní jsem podala Zachariášovi ruku, aby mě mohl přenést do Tajwunova sídla.  Cestu k němu jsem již znala. Zastihla jsem ho v místnosti i s jeho žákem a požádala o soukromý rozhovor. Přivítání se samozřejmě ke zjevné nelibosti Zaruse neobešlo bez mágových typických návrhů. Alespoň na mě nehledí jen s nepřátelstvím chabě maskujícím strach. Zavedl mě do vedlejší místnosti a hned mi nabídl sklenku vína. Ráda jsem ji přijala. Navíc chutnalo opravdu dobře. Ze všech lidí byl Tajwun tím posledním, u kterého bych čekala, že nalezneme společnou řeč. Rozhovor prostý jakýchkoliv výčitek, postranních úmyslů a přetvářky. S velemágem Severu. Bohužel jsem ale ke své návštěvě měla i jiné důvody.

Kouzlila jsem. I přes všechna varování. A stalo se přesně to, co předpokládal. Kouzla se začala živit přímo na mě, nejprve na mých emocích, poutu s bratrem, až se nakonec dostala k samotné esenci mého života. Potřebovala jsem vědět, kolik času mi ještě zbývá, kolikrát si mohu dovolit pro svou magii sáhnout. Připodobňoval mě k jejich sestrám a i přes jeho mnohaleté zkušenosti nebyl schopen odhadnout, jak na tom vlastně jsem. Pokud mi nedokázal poradit on, musela jsem se opět spolehnout jen sama na sebe. Ani zatím nepřišel na způsob, jak mě zbavit strachu z fyzického doteku. Byl to problém jen v mé hlavě, následek hrozného traumatu, jakým jsem si prošla při mučení. Pak už bylo na čase se rozloučit. Poděkovala jsem mu za jeho čas a vydala se po schodech dolů, kde už čekal Zarus spolu se Zachariášem. K mému překvapení jsem se vyrušila od živé debaty; podle všeho si ti dva opravdu padli do oka. Podivila jsem se nad tím a pak Zachariáše vyzvala, ať mě dostane zpět. Cesta na velení byla ještě nepříjemnější, navíc měl Zachariáš zřejmě stále chuť diskutovat. Tentokrát pocítil nutkání mi sdělit, jak nedůvěryhodná osoba jsem a jak je těžké sledovat mé zájmy. Ty se údajně soustředí výhradně jen na mou osobu. Jeho zaslepenost mě opravdu fascinovala. Pokud bych neměla stejné zájmy, už dávno bych se jej zbavila. Nezapomněl mi ani připomenout trest, který mě měl dostihnout po porážce Východu. Možná si skutečně ještě myslel, že se jim hodlám vzdát. Opravdu směšné.

Odkráčela jsem tak rychle, jak jen to bylo možné a pokusila se kontaktovat Ilanu. Než se mi však podařilo zachytit její mysl, vybavily se mi náhle okamžiky, kdy jsem byla s bratrem na ostrově, v těsném objetí. Ty poslední chvilky prchavého štěstí. S Ilanou se muselo něco stát. Přidala jsem do kroku a mířila přímo na velení. Pokud tu někdo mohl pomoci, pak Jižní císař. Sotva jsem na jeho osobu pomyslela, zjevil se na chodbě přede mnou a vyšel mi vstříc. Než jsem mu stačila cokoliv sdělit, chytnul mě pod krkem a násilím skrze mě rval léčící kouzla k Ilaně. Ta je však stále odmítala. V hlavě se mi ozval její hlas, kterým mě ubezpečovala, že je v pořádku. Věděla jsem, že to bylo velmi daleko od pravdy. Před očima se mi promítla scéna, kdy se rozčilený Ryanor vrhl na Jižního císaře a pak neváhal svá nejničivější kouzla použít i proti Ilaně. Vůbec nebyl nepříčetný, ba naopak; moc dobře věděl, co dělá. Nechal ji uvěznit ve vodní kouli, kterou zprvu prudce zahřál a pak nechal zmrazit. Snažil se jí roztrhat na kusy. S klidem sledoval, jak Ilane křičí bolestí a nepřestával ji mučit. Tím dala prostor císaři, aby odešel. Pak vize skončila. Nikdy bych si nemyslela, že by zrovna Ryanor byl schopen ji skoro zabít. Teď bylo však nutné postarat se hlavně o Ilanu. Musela jsem se s Jižním císařem dostat na ostrov. Jeho stisk začal postupně polevovat, až svou ruku odtáhl. Vzalo mi to více sil, než jsem čekala, potřebovala jsem znovu popadnout dech.

Jediné řešení, jaké mě napadlo, bylo opět spojit svou mysl s Jižním císařem. Mohl si v ní číst, jak jen se mu zachtělo, stejným způsobem, jakým to dělávám já. Cítil a vnímal to, co já. Všechen můj strach z jeho přítomnosti, obavy, k čemu všemu tohle povede. Veškeré mé pochyby a domněnky, které měly zůstat ukryté. Bylo jen na něm, na co z toho si sáhne. Byla jsem naprosto bezbranná, vydaná na pospas možná svému největšímu nepříteli. V duchu jsem odříkala hesla k mé pojistce, abych se v mžiku objevila na ostrově, vedle jedné ze soch zdobící náměstí. Teď už jen přijít na způsob, jak sem dostat jeho. Nemusela jsem nad tím přemýšlet dlouho; našel si svou cestu sám. Znovu jsem se pokusila vyhledat Ilanu, ale odpovědí mi byly jen návaly obrovské bolesti. Něco podobného se po obnovení našeho pouta ještě nestalo. Musela být ve vážném nebezpečí. Císař si toho všiml a hned mi nabídl pomocnou ruku. Znovu jsem cítila, jak mi tělem prochází vlny léčivé magie a rány se začaly postupně uzavírat. Zamířili jsme k Rielovi; on byl další, kdo nám mohl pomoci najít Ilanu. Cítila jsem, že nám dochází čas. Pokračovali jsme směrem k jeho sídlu, abychom cestou narazili na Caelana. Vůbec jsem netušila, že byl zpátky na ostrově. Přinesl mi z velení mé věci a tvrdil, že je celý ostrov v nebezpečí. Znovu jsem chytla císaře za ruku a požádala ho, ať využije mého spojení s Ilanou, aby jí poslal aspoň část svých sil. Stále to odmítala. A jakákoliv násilná cesta by jen ještě víc narušila její psychiku. Doběhli jsme k Rielovu domu, před kterým už čekala dvojice strážců, kteří stáli nad bezvládným Elendarem. Kus od něj se v bolestech svíjel Ryanor.

Zamířila jsem k němu a snažila se zjistit, co se tu stalo. Než ze sebe stačil vypravit slovo, omdlel. Oči zbrojí se zbarvily do ruda. To rozhodně nebylo dobré znamení. Navíc to znamenalo, že se dostal do potíží i Riel. O tom ale už Ilana musela něco vědět. Kdyby jen stále neodmítala se mnou hovořit. Další, kdo mohl být svědkem, mi teď ležel u nohou. Na rozdíl od Ilany mi nemohl klást odpor. Dostat se do jeho mysli nebylo vůbec těžké. Prorvala jsem se skrze jeho bariéry, abych narazila na obrovskou vlnu zklamání, kterou pociťoval z Ilany. Z toho, že se mnou nechala natolik ovlivnit a přestala být věrná svému cíly. Nenáviděl mě až do morku kostí a jeho záchvaty beznaděje mě začaly postupně pohlcovat. V tomhle jsme se příliš nelišili. I když z naprosto rozdílných důvodů, oba jsme věděli, jak málo toho můžeme ovlivnit. Největším nepřítelem nám byla vlastní bezmoc. Pocit bezvýznamnosti, strach z toho, že nedokážeme přinést změnu světu mimo naše vlastní těla. Ostrá bolest mě vrátila zpět do mé mysli, nade mnou stál Jižní císař a ruku, kterou mě uhodil, zatínal v pěst. Vnímal opravdu úplně všechno? Omluvil se mi, ale prý nemohl jinak. Bylo to příliš nebezpečné. Ale skutečně to byl ten pravý důvod, nebo snad narazil na něco, co by dokázalo vtáhnout i jeho? Sklonil se nad Ryanorem, zašeptal pár slov a přivedl ho k vědomí. Měl nám to vysvětlit vlastními slovy.

Císařova první otázka potvrdila mé nejhorší obavy. Jaktože je Riel mrtev? Pár slov, ve kterých bylo vměstnáno tolik tragédií. Svět kolem, jako by na okamžik utichl, jak si všichni přebírali jejich význam. I Exaie, který posléze dorazil, to zlověstné ticho zarazilo. Také pátral po Ilaně. A pak jsem já, zcela bez rozmyslu, pátrala v jeho vzpomínkách. Napojila jsem se na jeho mysl zcela přirozeně a četla v něm jako v otevřené knize. Než jsem nalezla stránky, které jsem hledala. Pln zmatku přihlížel tomu, jak se Riel snaží skrze bránu dojít k Ilaně. Na místo, kam nikdo z nás nesmí vkročit. Do středu samotného ostrova, k Jiskře, jež jej napájí. A Ryanor opět jen přihlížel. Sledoval, jak z muže, jehož nazýval přítelem, postupně vyprchává život a hroutí se mu před očima. Neřekl mu jediné slovo, nenatáhl pomocnou ruku. Jen se díval. Obrátila jsem se k císaři, naše pohledy se střetly a oba jsme věděli, že teď máme tu poslední možnost Ilanu zachránit. Musíme ji donutit, aby se pokusila navrátit Riela zpět. Bez něj by byla ztracená. Ať už nás to bude stát cokoliv. Znovu jsem podala císaři ruku, aby skrze mne mohl mluvit s Ilanou. Bolelo to. Celé tělo jsem měla v křeči. Ale stále to byla nízká cena. Bolest nesrovnatelná s tou, jaká by přišla po pádu Ilany. A naše myšlenky k ní konečně dolehly.

Žal nad ztrátou, obrovský pocit viny a beznaděj; vůči tomu všemu jsme se museli vymezit, abychom si s Ilanou mohli promluvit. Ztrácela svou cestu a odmítala se chytit pomocné ruky. O navrácení Riela nechtěla ani slyšet. Přeci to bylo nemožné. Přitom to nebylo tak dávno, co byla nucená nad něčím podobným uvažovat. Znala jsem ji natolik dobře, abych věděla, že už určitě nalezla alespoň jednu z možností. Podařilo se jí přeměnit měsíc, vytvořila ostrov a vdechla život drakům. To vše se dalo považovat za zázraky. K tomu všemu bylo potřeba víry. Kterou právě teď ztrácela. Cítili jsme, jak ji naděje postupně opouští a na její místo se dere žal a lítost nad tím, jak daleko vše zašlo. Nabídla jsem se, že jí poskytnu dostatek sil, aby jeho duši vytáhla zpět, i kdyby mě to mělo stát život. Snažila jsem se pak už jen vyhnout bratrovu pohledu. Celou dobu byl jen tichým svědkem všech událostí; mého odevzdání se do rukou Jižního císaře. Zeptala se mě, co bych dělala na jejím místě. Jak bych se rozhodla, kdyby šlo o mého bratra. Znovu mi až příliš živě připomněla okamžik, kdy mi Ewan umíral v náručí. Dala bych vše za to, abych tu s ním mohla strávit ještě pár chvil a umožnila mu žít. Tak, jak si vždycky přál. Abych mu mohla vynahradit všechna ta léta, kdy jsem ho přehlížela a odmítala. Celou tu dobu se mi jen snažil vyrovnat, chtěl mi ukázat, že i on je hoden mé pozornosti. Stačila jen trocha uznání, pár laskavých slov a gest a naše cesty se nemusely rozdělit. A já nemusela být tou, kdo mu zasadil poslední ránu. Nebyla v tom však žádná milost, žádné osvobození. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Snažila jsem se ovládnout a prosila ji, ať si to ještě rozmyslí, ale postupně mi začala docházet slova. Bála se, že pokud by jej přivedla zpět, mohl by být poškozen. Neměla žádnou jistotu, že se vrátí v pořádku. Jak by se mu pak mohla podívat do očí? Rozuměla jsem jí. Ale mít tu možnost…

Kus od nás se zavlnil vzduch a postupně se v něm začal vykreslovat oblouk. Jak se postupně rozšiřoval, odhaloval scenérii na druhé straně. Hlavní město Jihu. Do zorného pole vstoupilo několik postav. Začala jsem v nich rozeznávat Einara ve společnosti několika gardistů. Císař chytil Ryanora a prohodil jej portálem na druhou stranu. A k nám místo něj dorazil Einar. Byl zlomený, naléhal na nás, ať Ilaně domluvíme. Průchod se pomalu zavíral a po Ryanorovi nebylo ani stopy. A pak nám to došlo. Pokud se nemůžeme dostat my k Ilaně, musíme ji přesvědčit, ať přijde k nám. Teď, když promlouvala se svým jediným přítelem, jsme měli možná poslední šanci. Císař by byl schopen ji sem dotáhnout přes naše pouto, ale stálo by mě to duši. Což vlastně nebyla až tak velká cena. Má role v tomto konfliktu byla jasná; mým úkolem bylo chránit Ilanu. Nejen kvůli tomu, co pro mě ona sama udělala, ale i z hrozby, kterou by představovala, pokud by se proměnila. Stále vnímal mé myšlenky a stejně tento způsob zavrhl. Nezbylo nám nic jiného, než spoléhat na naše slova a na Einara, který byl možná už jen krůček od toho, aby ji přivedl zpět. A pak opravdu souhlasila. Nakonec by před nás stejně musela předstoupit a teď bude ve společnosti svých nejbližších.

Bytost, jež se po chvíli snesla z nebes, ji však připomínala jen vzdáleně; kdysi zářivá křídla ztratila svoji auru a zbarvily se do ruda. Pokrývala je síť zářících značek, které stále pulzovaly energií. V náručí držela Rielovo oblečení a v temných očích se jí zračil žal. Skoro jsme ji nepoznávali. Takže je už pozdě? Proměnila se v temnou zářící? Všichni jsme se instinktivně stáhli, dokud ona sama nepromluvila. Její hlas byl zastřený, ale i jen podle těch pár slov jsme věděli, že je stále tam někde uvnitř. Stále existovala naděje. Otázala se nás, zda bychom pokračovali i bez ní. Byla ochotná se pro něj obětovat, jen chtěla mít záruku, že naše poslání dotáhneme do konce. Alespoň to jsme jí mohli slíbit. Ačkoliv s její obětí jsem nesouhlasila; musela tu přeci být i jiná cesta. Nakonec Ilana byla tou, která tohle všechno začala, její odchod by byl obrovskou ranou pro ty, co do ní vkládali naděje. A že jich rozhodně nebylo málo. Ona už se ale rozhodla. Stejně jako vždycky. Nic ji nedokázalo zadržet. Mohla jsem s ní akorát stát až do hořkého konce a doufat, že si nakonec najde i ona cestu zpět. Jižní císař se omluvil a odešel. Naše spojení však stále přetrvávalo.

Přesunula jsem se s Ilanou do centrální místnosti ostrova. Vložila mi do rukou Popravčí meč a klekla si přede mnou na kolena. Váha zbraně byla nezměrná, svírala jsem jej v třesoucích se rukách a hledala v sobě odvahu k tomuto zoufalému činu. Tolikrát jsem zabíjela bez sebemenšího zaváhání, starce, ženy i děti. Byla to má práce i cena za vlastní přežití. Netrpěla jsem výčitkami. Dokud přede mnou podobně neklečel mladší bratr. A teď jsem měla připravit o život další sobě blízkou bytost. I když jsem věděla, že k tomu může dojít, že se i přes to všechno může stát, že nakonec budeme proti sobě, nebyla jsem připravená. S každou další vteřinou mé nerozhodnosti trpěla. Sevřela jsem jílec pevněji, až se mi klouby zbarvily doběla. Nadechla jsem se a zvedla meč nad hlavu. Jedno jediné máchnutí a bude konec. A pak jsem tnula. Jen, abych viděla, jak se čepel od jejího těla odráží. Šokovaná jsem ustoupila o několik kroků zpět a zbraň mi vypadla z ruky. Nakonec to bude muset udělat ještě sama. S nečitelným výrazem ve tváři se pomalu zvedla a došla si pro meč. Požádala mě o soukromí v těch posledních pár chvilkách života. Otočila jsem se a došla až ke kraji místnosti. Abych byla jejím tichým svědkem. 

Viděla jsem, jak se náhle z místa, kde jsem ji zanechala, začala šířit její zářivá esence. Pronikala srze stěny i okna a vstoupala vzhůru. Nevydala ani hlásku. Otočila jsem se a spatřila ji, jak klečí na zemi a krvácí z přetnutých žil. Krev se vpíjela do složitých obrazců v dláždění a postupně se začala odpařovat, zanechávajíc po sobě sluneční třpyt. S němým úžasem jsem hleděla na tu nadpřirozenou scénu a útroby se mi sevřely soucitem. Na rameno mi kdosi položil ruku. Světlo, které bytost vyzařovala, vykreslilo na podlaze stíny. Můj a vysokého muže se dvěma páry křídel. Cítila jsem, jak srze jeho dlaň do mého těla proudí energie, která si okamžitě nalezla cestu k mému poutu s Ilanou a sledovala jeho linku. Otočila jsem hlavu a hleděla do očí Jižnímu císaři obklopeného sluneční aurou. Byla tak podobná té Ilanině a přesto jiná. Znovu jsem pocítila ostrou bolest na hrudi. Pocit, na který jsem už skoro zapomněla. Opět vyvolal to, co mělo být navždy ztraceno.  Pohledem jsem se vrátila k Ilaně, abych byla svědkem toho, jak se jí v náručí začíná postupně materializovat Rielovo tělo. Se slzami v očích jej objala. Nebyl při vědomí, ale už jen to, že dokázala zhmotnit jeho tělo, byl zázrak. Nebylo by to možné bez navrácení jeho duše. Byl mezi námi.

A pak jsem s nimi osaměla. Jižní císař se skrze bránu vrátil zpět do své říše. Hleděla jsem na objímající se dvojici a bylo mi neuvěřitelně úzko. Cítila jsem se tak slabá a osamělá. Nebylo tu pro mě místo. Chtěla jsem se odejít, ale ve dveřích se náhle objevil Einar. Přes jeho zdrchanou tvář přelétl náznak úlevy, když spatřil scénu za mými zády. Zároveň jej ale naplnily nové obavy. Co vlastně bude s Ilanou teď? Stále více se blížila Krastovi a Alvarovi. Osud ani jednoho z nich nebyl šťastný; nakonec každý z nich tomu hroznému nátlaku podlehl. I když jiným způsobem.Ilana se nám stále více vzdalovala a náš vliv na ni slábl. Za chvíli jí nebudeme schopni jakkoliv pomoci. Einar chtěl též odejít, hodlal se znovu chopit svých povinností na dvoře Jižního císaře a hodlal vzít Elendara s sebou. Chtěl jej jako vzor pro ostatní elfy. Toho, který je považován svým lidem zrádce? Přesvědčila jsem ho, ať ještě chvíli počká u Ilany a elfa zanechá na ostrově. Nakonec se mnou souhlasil; sama už jsem neměla sílu zůstat. Bylo to příliš bolestivé. Než jsem se stačila rozloučit, vešel Cael. Hned, jak mě spatřil, odvrátil svůj pohled. Všechno to slyšel, to jak bych lehce obětovala život pro Ilanu a jak jsem se dobrovolně podvolila Jižnímu císaři. Dovolila jsem mu proniknout do mé mysli. Bytosti, ze které máme oba takový strach. Dotýkala jsem se ho i přes bolest, kterou mi to způsobovalo.

Odešla jsem. Z posledních sil jsem dorazila ke stěně mého domu, abych si všimla bratra, jak míří k budově naproti. Ani se neotočil. Svezla jsem se po stěně a snažila se znovu popadnout dech. Až teď se na mě plně projevily účinky všech předchozích událostí. Dopadly na mě s tíhou, jakou jsem sama nedokázala unést. Donutila jsem se k několika posledním krokům, které mě dělily od dveří. Zavřela jsem se před světem ve své malé místnosti. Rukou jsem se natáhla po dece, pod kterou ještě před několika dny usínal Cael. Vše bylo náhle tak prázdné a bezútěšné. Potřebovala jsem ho. Znovu jsem chtěla cítit jeho dotek a slyšet slova útěchy. Ale nebyl tady. Ani nikdo jiný. A už nikdy nebude…