úterý 5. června 2012

Ze života Maery - část XVIII.

Duševní otisk

Uf, konečně to mám za sebou. Následující stránky se mi nepsaly zrovna lehce a nejsem si jistá, jestli bude následující text vůbec nějakým způsobem čtivý. Až mě zaráží, kolik odstavců jsem schopná věnovat popiskům hroutící se mysli. Snažím se tím aspoň z části podtrhnout atmosféru našeho hraní. Už tu nejde o to, hrát si jen tak na hrdiny, uchránit vesnici před útokem zlých nájezdníků. Stali jsme se loutkami v rukou mocných, zoufale se snažící dotáhnout naše sny do konce. Ale k jakému závěru a za jakou cenu? Málokdo se nám ve svých schopnostech dokáže vyrovnat, a tak jsme tím největším a nejhrozivějším nepřítelem právě my sami... 





    Svět se smrskl a uzamknul mě do hořícího kruhu. Ze všech stran se na mě hrnuly zrůdné bytosti poháněné šíleným hladem. Strach mě přimrazil na místě. Začala jsem se nekontrolovatelně třást; chtěla jsem křičet hrůzou, uvolnit ze sebe veškerou hrůzu, ale nebyla jsem schopná ze sebe vypravit ani hlásku. Mysl mi ovládla panika. Přihlížela jsem, jak se ke mně přibližují a natahují ruce zakončené ostrými pařáty. Roztrhají mě zaživa. A pak paniku vystřídal ten nejsilnější z lidských pudů; přežít. Skryla jsem se před jejich zraky a vyrazila proti nim; pryč z tohoto pekla. Potřebovala jsem se dostat za hranice kruhu, kde bych mohla jejich útokům čelit. Prosmýkla jsem se kolem prvních z nich, abych vlítla přímo pod pařáty dalších. Cítili mě, nebylo kde se schovat. Vykřikla jsem, když mi jeden z nich urval kus masa z ramene. Klopýtla jsem, a tím se vyhnula otevřené tlamě, která se chystala do mě zakousnout. Ještě jsem za sebou zaslechla zvuk naprázdno zacvaknutých čelistí. Cítila jsem, jak se mi různě po těle skrze zbroj prodraly jejich drápy a zanechávaly za sebou hluboké šrámy. Pokračovala jsem dál, postupně ke mně doléhaly zvuky boje a výkřiky raněných. Blížila jsem se za hranice kruhu, severní jednotky už byly téměř na dohled. A pak jsem ucítila silný náraz, když mě jedna ze zrůd odkopla zpět ke středu. Dopad mi vyrazil dech a tělo jsem měla jako v jednom ohni. Bylo mi jasné, že pryč už se nedostanu. Mohla jsem aspoň některé z nich vzít s sebou.

Zrušila jsem své maskování a tasila zbraň. Vrhla jsem se na nejbližší z nich a snažila se prosekat skrz jejich řady. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se jejich odťaté končetiny stále pohybují a postupně přirůstají zpět, ať už k původním majitelům, nebo k těm novým. Nemělo to konce. Stačil jeden chybný krůček a rána do hlavy mě málem připravila o vědomí. Jen stěží jsem se udržela na nohou, když mě další z nich odhodil na tvrdou zem. Krev v očích mi zastínila výhled a já se marně pokoušela zvednout. Veškeré odhodlání bojovat dál zmařily čelisti, které se mi pevně sevřely kolem boku. Ostrá bolest mi vystřelila až do konečků prstů. Snažila jsem se ze stisku vymanit; probodnout stvůru, která mě chytila, ale místo toho jsem zasáhla jen sebe, když mnou znovu smýkla o zem. Sevření povolilo. Přitáhla jsem pod sebe třesoucí se ruku a snažila se nadzvednout. Na nohy mě vytáhla až nečekaná pomoc; už jsem se napřahovala k dalšímu zoufalému útoku, abych si všimla, že mě podepírá Ilana. Nebo spíše jeden z jejích obrazů. Otočily jsme se k sobě zády a z posledních sil se bránily dotírajícím zrůdám. Zahlédla jsem, jak Ilanina obrana pomalu selhávala. Jeden z útočníků se dostal až k ní a zakousl se do její ruky tak silně, až ji oddělil od těla. Viděla jsem, jak se ke mně snaží doskočit dvojice dalších. Neměla jsem na výběr. Jakmile se odlepili od země, protáhla jsem se pod jejich nohama a Ilanu nechala za sebou. Ještě ke mně dolehl její děsivý křik, když jí trhaly na kusy. Při jejím posledním výdechu mě zamrazilo, ale musela jsem běžet dál. Přede mnou se skrze řady útočníků prosekali dva z Peliorových mužů. Byla jsem už blízko…

Scéna, jež se mi odehrávala před očima, mě donutila se zastavit. Pláň byla pokrytá roztrhanými těly Šedých zbrojí, po kterých se plazily zbytky těch zrůd. Požíraly jejich těla, aby znovu narostly do původní podoby. Tohle se nepodobalo žádné bitvě, které jsem byla svědkem. Byl to masakr. Jediným pravidlem bylo přežít. A my ten souboj těžce prohrávali. Proběhla jsem vedle dvojice obránců a dostala se až k pevně semknuté řadě mužů, která měla udržet kruh. Vpustili mě dovnitř a hned na to opět semkli formaci. Teď, když už jsem byla stranou, vrhli se do boje i mágové. Ohnivé víry obalovaly masy zrůd a zanechávaly za sebou jen prach a štiplavý zápach spálenin. Odkudsi z dálky ke mně dolehl Ilanin hlas; zoufalý a plný bolesti. Rozhlížela jsem se a marně se jí pokoušela v té záplavě hrůz najít. Volala jsem na ni a pokoušela se vrátit do prvních řad. Pak mě chytli něčí ruce, tiskly mě tak pevně, že jsem se sotva mohla hnout a táhly mě pryč od toho všeho. Zmítala jsem se, jak se mé tělo křečovitě bránilo jejich dotekům. Marně. Byla jsem vhozena k léčitelkám, které se s pomocí svých kouzel bezúspěšně snažily zahojit mé rány. Bylo mi jasné, že těch už se jen tak nezbavím. Stihla jsem alespoň některé z nich obvázat, než jsem zaslechla varovné výkřiky směřující k našemu stanu.

Nepřátelé se prosekali skrz řady vojáků a neúprosně se blížili až ke mně. Vyběhla jsem ze stanu, abych je svedla z cesty, která mířila přímo k léčitelům. Ale bylo pozdě. Za zády jsem slyšela v půli přeťaté výkřiky těch, kteří se mi ještě před pár okamžiky snažili zachránit život. Nohy mě přestávaly poslouchat a s každým dalším krokem se mi znovu rozevíraly rány. Cítila jsem, jak se blíží, jejich touhu roztrhat mě na kusy. Bylo v tom cosi osobního, co zasahovalo až za hranice mého těla. Hnala jsem se dál, dokud se přede mnou nezavlnil vzduch a obzor mi překryl zářivý obraz brány. Znenadání se objevila Ilana a vyzvala mě, ať okamžitě projdu. Neváhala jsem a po několika krocích jsem se ocitla na pláni dobrých sto sáhů daleko. Její plán mi byl hned jasný. Sledovala jsem, jak horda zrůd zachytila můj pach a řítila se směrem ke mně. Bylo potřeba odvést je pryč od severních jednotek. Stále jich bylo naživu příliš. Ilana se postavila vedle mě a začala odříkat již známá slova. Obě nás obalila vrstva ochranných kouzel. Během několika úderů srdce byli u nás. A pak se rozpoutalo peklo…

Obloha se zatáhla a z nebe začaly padat hořící valouny, které si rozrážely cestu mezi našimi nepřáteli. Kusy hořících těl odlétaly na všechny strany a pláň se utopila v oblacích štiplavého kouře. A z něj se začali jako démoni z hlubin vynořovat zbytky ohořelých postav. Křečovitě jsem sevřela v rukou šavli, i když mi bylo jasné, že mi poskytne jen chabou ochranu. Ani oheň a kusy těla spálené na uhel je nedokázal všechny zastavit. Ustupovala jsem a zároveň se snažila vytvářet prostor pro Ilanu, která začala opět do vzduchu vykreslovat vzory. Měla jsem pocit, jako by to trvalo celou věčnost. Oháněla jsem se po nich a stále byla nucená snižovat vzdálenost mezi nimi a Ilanou. Už byli skoro na dosah, když se přese mě přehnal závan magie a poslední plazící se skupinu připíchly k zemi blesky. Náhle tu bylo ticho přerušované jen zvuky dohořívajících ohňů a mým přerývavým dechem. Popel si sedl k zemi a nikde jsem nezahlédla ani náznak pohybu. Bylo po všem. Skoro jsem tomu nedokázala uvěřit. Už v mrákotách jsem od Ilany zaslechla další pokyn k ústupu. Vydala jsem se od bojiště a znenadání do mě narazila další tlaková vlna. Vyrazila mi dech a já se bezmocně řítila k zemi. Z posledních sil jsem se stačila ohlédnout, abych spatřila, jak se pláň znovu utápí v ohni. Teď už opravdu nemohlo zůstat nic.

Pozorovala jsem zkázu rodící se před mýma očima a s trpkostí mi docházelo, že Pelior tohle nenechá jen tak. Všimla jsem si, jak se ke mně blížila Ilana s hrstkou Seveřákových mužů. Znovu se pokusili zbavit mě všech tržných ran, a když ani podruhé neuspěli, přišla na řadu jehla a nit. Odnesli mě zpět do tábora, kde jsem si konečně mohla odpočinout. Ležela jsem jen kousek od těch, co za mě položili život. Bylo jich mnohem více, než jsem čekala. A i když mi bylo jasné, že většina z nich večer znovu spatří světlo světa, tam v dáli, na pláni se povalovaly kusy těch, které už žádná kouzla zachránit nedovedou. Zpoza plachtoví stanu ke mně doléhala směsice hlasů, z nichž jsem rozeznala Ilanu, Tajwuna a Zarusa. Nedokázala jsem rozeznat slova, ale bylo zřejmé, že jsem musela být jedním z témat hovoru. Výsledek jsem se dozvěděla za krátko. Netuším, jak se Ilaně podařilo je přesvědčit, aby mě nechali na živu, ale poté, co se postarala o jejich raněné a mrtvé, mě s jejich pomocí přesunula na ostrov. Znovu jsem se ocitla za prahem svého domu. Překonala jsem těch několik schodů, co mě dělilo od ložnice a Ilanu nechala dole v jedné z místností. Opět jsem jen o vlásek unikla smrti. Pocity úlevy mi pomáhaly vyrovnat se s šokem a obrazem všech těch hrůz, které jsem stále měla před očima
.
Po nějaké době mě vzbudilo klepání na dveře.  Pomalu jsem se svezla z postele a zamířila dolů. Netušila jsem, kdo by to mohl být. V půli schodů jsem zaslechla Ilanu a její ujištění, že je vše v pořádku. Stále byla u mě. Našim nečekaným návštěvníkem byl Riel, nejspíš ji od našeho příchodu na ostrov ještě neviděl. Nechala jsem je o samotě a vrátila se do pokoje. Počkala jsem, dokud se znovu neozval zvuk zavírajících se dveří a znovu sešla dolů. Ilana seděla u stolu a zrovna si ze džbánu dolévala sklenku vína. V očích se jí zračily starosti a obavy. Zpočátku jsem ucukla, když mi došlo, že jsou namířeny ke mně. Posadila jsem se naproti a nechala si nabídnout pití. Nerozuměla jsem tomu, proč je stále tady. Ani její upřímné péči. Pravda, prošly jsme si spolu lecčím, několikrát mi zachránila život a naučily jsme se jedna na druhou spoléhat, ale to, jaký si ke mně vypěstovala vztah, jsem jí nemohla oplatit. Stále jsem se tomu vědomě bránila, i když to bylo stále těžší. S hořkostí jsem si uvědomila, jak hrozně mě změnila. Podařilo se jí ve mně probudit to, co mělo být navždy zapomenuto. A tím mi vše činila ještě mnohem těžší.

Nedokázala jsem najít vhodná slova, ale další sklenka vína mi konečně rozvázala jazyk. Každé z nás bylo jasné, že budoucnost, která nás čeká, bude ještě mnohem horší než to, čeho jsme byly teď svědkem.  A s tím, v jakém jsem stavu, bych tomu náporu mohla jen těžko odolat. Nabídla mi, že by mi mohla vymazat vzpomínky na události předchozích dnů a na mučení, jehož jsem byla obětí. Měla to podle ní být i jediná cesta, jak zachránit můj vztah s bratrem. V tom jsem jí musela dát za pravdu. Pouto mezi námi se rozpadalo. Ale riskovat kvůli němu manipulaci s myslí? Když jsem do cizích vzpomínek vstupovala já, tak jejich vlastníci v lepším případě umírali. Člověku nelze jen tak lehce něco vytrhnout. Tím, jak procházíme životem, ať už je jakýkoliv, jsme přirozeně tvarováni. Pokud by cokoliv z toho odebrala, už bych to nebyla já. A rozsah takové změny nelze předpovědět. Mé noční můry i fyzický odpor k doteku mě oslabovaly, ale bylo to něco, čemu jsem se musela sama postavit. Ať už by to stálo cokoliv. Dlouho se mě snažila přesvědčit, ale na něco takového jsem prostě nemohla přistoupit. Ani když mi ukázala obrazy budoucnosti, kdy Cael už ani nedokáže rozeznat moji tvář. Až na to, že z té jeho vyzařovala spokojenost. I po boku jiné ženy.

Nechala jsem Ilanu odejít a obklopila se tíživým tichem svého domova. Netušila jsem, jak rychle mi začne něčí společnost scházet. Její a především bratrova. Vlastně jsem ani netušila, kde je mu konec. Znovu jsem oživila obrazy z naší minulosti. Doby, kdy nade mnou držel ochrannou ruku a i přes všechny nástrahy se snažil ze mě udělat lepšího člověka. A pokoušel se o to stále. Neúnavně, aniž by cokoliv dostal na oplátku. Každé další uvědomění ve mně vyvolávalo sílící beznaděj. I když byl tím posledním, na kom mi skutečně záleželo, tušila jsem, že budu nucená se jej vzdát. Nikdy bych mu nedokázala dát to, co by si přál a čím dříve se od sebe odpoutáme, tím snazší to pro něj bude. Nechtěla jsem, aby byl svědkem toho, co se stane, jestli se někdy vypořádáme s hrozbou východu. Ještě než se do sebe jednotliví vládci pustí, odstraní všechny nepohodlné osoby. A já jsem trnem v oku mnoha z nich. Aby se zachránil, bude se muset dostat co nejdále ode mě. To je to jediné a poslední, co pro něj mohu udělat.

Ilana přišla i druhý den. Zkontrolovala mi obvazy a postarala se, abych měla co k jídlu. Stále jí nebylo příliš do řeči. Téměř v tichosti jsme se rozloučily, aby se vše opakovalo i následujícího rána. Jizvy se stále nechtěly uzavřít a já byla příliš vyčerpaná na to, abych se hnula z místa. Jestli se cokoliv z toho dostalo k Ryanorovým uším, možná nebudu mít na zotavení se ani čas. Tentokrát bylo ale přeci jen něco jinak. Krom jídla mi na stůl položila několik roliček prázdných pergamenů a tuš. Prý ji kreslení uklidňuje. Se štětcem v ruce strávila podstatnou část svého mládí. Poselství její zprávy mi bylo jasné. Snažila jsem se neobratně načrtnout některá ze zvířat, jež mi na jeden z listů předkreslila. Mohla jsem jen tiše obdivovat um, s jakou lehkostí propůjčovala život svým obrázkům. Nakonec jsem ji alespoň ukázala znaky jednotlivých kultů západu, se kterými jsme celá léta soupeřili a kresby na hřbetech těch nejjedovatějších hadů. Tolik k ironii života. A pak mě, zcela nepřipravenou, zasáhla další zpráva. Možná i úmyslně se jen tak mimochodem zmínila, že byl Einar povolán na frontu, aby se postaral o dorazivší jednotky elfů. Jižní císař věřil, že pod jeho vlivem prozřou a nakonec přijmou jeho vize za své. To mě rozčílilo. Vůbec jsem si zprvu neuvědomila, že Ilana truchlí nad ztrátou svého jediného přítele. Přišlo mi to jako bláznovství, ani tisíc Einarů by nedokázalo národu, který žil celé věky pod diktaturou a v objetí úskoků a lží vštípit cokoliv z jeho morálky. Nepřišli bychom jen o Ilanina přítele, ale i schopného válečníka a taktika, jakým byl. Ovšem proti rozkazům Jižního císaře, do jehož služeb dobrovolně vstoupil, jsme nemohli udělat nic. A z velení na ostrov přicestoval i Cael. Se zprávou, že by se měl brzy objevit, se Ilana zvedla a odešla.

A skutečně, krátce na to, co se za ní zabouchly dveře, jsem uslyšela blížící se kroky. Počkala jsem, než dojde do mého pokoje. Těch pár slov na přivítanou znělo ještě mnohem chladněji, než jsem měla v úmyslu. Věděla jsem, co musím udělat, ale jak se ocitl v mé blízkosti, byla veškerá odvaha ta tam. Nedokážu to, nemohu se ho vzdát. Ani naivního pomyšlení, že možná někdy budeme skutečně spolu. Zaplašila jsem v sobě veškeré myšlenky na něj a snažila se nasadit svou obvyklou masku. Určitě tu byl přeci pro to, aby mi sdělil, co se dozvěděl na velení. Postup fronty a informace o jejím stavu pro nás byli zásadní. Nehorázné lži. Překvapivě mě vyzval, ať začnu. Věděl, že jsem se sešla s Tajwunem. Sdělila jsem mu, že znovu prohlédl značky na mém těle a po sérii pokusů prohlásil, že pro nás nepředstavují nebezpeční. Mé vyčerpání bylo jen následkem vystavení se dalšímu magickému působení jeho žáka Zaruse. Nevěřil mi ani slovo. Došel až ke mně a nečekaně mi položil ruku na rameno. Ucukla jsem, jako vždycky. Až příliš vědoucím pohledem se zadíval na mé obvázané rány a chystal se k odchodu. Odmítal mi říct o čemkoliv, co se dozvěděl. Napjatý okamžik přerušilo další klepání na dveře. Pozvala jsem dotyčného dál, ať už to byl kdokoliv, byla jsem vděčná, že přerušil další chystající se hádku.

Aura obrovské moci, která zaplnila místnost se vstupem Jižního císaře, mi vyhnala veškeré myšlenky týkající se bratra z hlavy. Uklonila jsem se a čekala, než promluví. Odtrhnul se od svých povinností jen proto, aby mi mohl pomoci. Dozvěděl se o mých zraněních, která nejdou vyléčit a hned, jak mohl, požádal Ilanu o povolení ke vstupu na ostrov. Směšné. A podezřelé. O pomoc jej měl požádat Riel, který však o tom, co se stalo, neměl ani ponětí. Pokud mu to ovšem Ilana nesdělila, o čemž jsem silně pochybovala. Snažila jsem se na sobě nenechat znát mé podezření a rostoucí obavy z bytosti, jež stála přede mnou. Požádal mě, ať se uvolním a dotkl se mě na hrudi. Jen s velkým sebezapřením jsem se donutila zůstat v klidu na místě. Když si všiml mých obtíží, ruku stáhl a po chvilce to zkusil znova. A nic. Necítila jsem žádný odpor, nepříjemné mrazení, které každý takový dotek provázelo. Prý jen snadné mentální cvičení. Nechala jsem ho, ať pokračuje, i když můj strach z něj stále sílil. Nadechl se, začal se soustředit a já cítila, jak se mi do ztuhlých končetin opět navrací život, rány se začaly postupně zavírat a s nimi odcházela i bolest. Naopak on začal přímo před mýma očima chřadnout. Zpod jeho šatů prosakovala krev. Všechno to přenesl na sebe. Snažila jsem se ho zastavit, vytrhnout se z jeho působení, ale nedovolil mi to. Odtáhl se až ve chvíli, kdy zahojil poslední z mých ran. Prý na sebe přenesl jen samotné fyzické zranění, které už bude snadné vyléčit, což byla nízká cena za to, že mi mohl pomoci. Jen těžko se mi chtělo věřit tomu, že bych byla pro jeho plány až tak důležitá. 

Abych stočila řeč jiným směrem, otázala jsem se na Einara. Chtěla jsem slyšet jeho vysvětlení, proč se rozhodl jej vyslat na tak nebezpečnou misi. Snažil se nás snad postupně vyřídit a došlo mu, že to bude snazší, pokud se mu podaří nás rozdělit? Znovu jsem mu zopakovala argumenty, které jsem využila už při rozhovoru s Ilanou. Jeden člověk skutečně nemůže napravit výchovu několika pokolení. Obvinil mě, že dostatečně nevěřím v jeho schopnosti. Díky jeho působení se už na území svého hlavního města nemusí starat o kapsáře a další kriminálníky. Na mou poznámku, že mu tam místo toho pobíhají Zlaté zbroje, reagoval s povzdechem. Prý mu vždy jen něco vmetu do tváře. Proti tomu nebylo lze cokoliv namítnout. I přes to, v jaké jsme se nacházeli situaci, byl stále usilovně přesvědčen o tom, že je můj pragmatismus jen chabou zástěrkou pro mou křehkou mysl. Usnadňuju si tím jen svou cestu životem. Jak směšné. Bylo zbytečné se s ním přít. Poděkovala jsem mu za pomoc a pak jsme se rozloučili.

Krátce po jeho odchodu se znovu ukázal bratr. Sundala jsem ze sebe už nepotřebné obvazy a bez větší námahy vstala z postele. Alespoň to by ho mohlo přesvědčit. Každičký krok přesně naplánovaný, typické divadlo všedního dne. A mělo úspěch. Po obtížném přiznání, že proti mně východ použil zbraň určenou přímo k likvidaci mé osoby a Jižní císař se postaral o rány, jež mi uštědřila, se mi podařilo Caela přesvědčit, že už je vše v pořádku. Ostatně to, co jsem mu řekla, nebylo až tak daleko od pravdy. Konečně se rozhodl podělit se se mnou o informace, které se dozvěděl na vrchním velení. Jak jsem předpokládala (a doufala), jižní jednotky se k zapojení elfů do probíhajících bojů nestaví zrovna nadšeně. I kvůli tomu pro ně vyhradili oddělený segment, což může být na druhou stranu velmi nebezpečné. Zvlášť teď pro Einara. Přímo o jejich možné likvidaci se zmínil akorát Satai. Stačilo by u nich vyvolat nějaký konflikt a nejspíš by vzal celou záležitost do svých rukou. To by pro nás nemuselo představovat až tak velký problém. Zároveň mají Ryanor s Elendarem kompletně odepřen přístup ke všem velícím složkám, i to nám hned propůjčí více prostoru k manipulaci. Jen by bylo dobré získat si na naši stranu ještě někoho. Nejlépe Exaie, kterého by nemělo být těžké přesvědčit.  A zastání u někoho ze zářících bychom opravdu potřebovali.

S tím, jak jsme si znovu rozdělili své role a dohodli se na směřování našich akcí, jsem na chvíli získala dojem, že se vše navrátilo do starých kolejí. I přes to všechno, co mezi námi bylo, jsme dokázali spolupracovat a správně vyhodnotit pořadí priorit. Tedy až do té chvíle, než se ke mně Cael přiblížil a objal mě. S potlačovanou nechutí jsem se donutila akt opětovat. Cítila jsem, jak ve mně znovu roste panika a když jsem na krku ucítila jeho horký dech, musela jsem se odtáhnout. Se slovy, jak moc mi chyběl. Bylo nad slunce jasné, že si toho musel všimnout. Vydala jsem se dolů a děkovala náhodě, že se opět někdo rozhodl poctít nás svou návštěvou. Otevřela jsem dveře a nechala vejít Ilanu s Rielem po boku. Oba vypadali dost rozhozeně a na mé tázavé pohledy vzápětí odpověděli. Opět šlo o elfy. Ilana se dozvěděla, že k mučení používají portály bolesti; šílená zařízení pocházející opět z rukou Zářících. V jednom z nich byla prve u jednoho z východních generálů držena Ilana. Chtěli s Rielem zachránit Elendarovu rodinu a žádali nás o pomoc. Viděla jsem v tom skvělou příležitost, jak uvést do pohybu jeden z našich plánů, a tak jsem souhlasila, stejně tak Cael. Nepřekvapovalo mě, že měli elfové něco podobného v držení, tak starodávný a dlouhověký národ musel za celé ty generace přijít na spoustu zajímavých a velmi účinných forem mučení; stejně jako jakákoliv jiná civilizace, jen přizpůsobené jejich potřebám. Jižní císař nám měl za pomocí svých schopností pozměnit naše podoby, kdybychom náhodou byli spatřeni. Vše se mělo začít připravovat už dnešního večera. Poté ke mně přistoupil ještě Riel, aby obnovil ochranná kouzla, jejichž linky na východě rozpletly. Především to, jež mě mělo ochránit před smrtí. Přímo před zraky mého bratra. 

Jakmile odešli, hned se na mě vrhl. Chtěl vědět, kdy jsem přišla o život a kdy se mě bude moci konečně dotknout. Přemáhala jsem se, abych si zachovala kamennou tvář a poslala ho pryč, ať se jde připravit na další akci. Sama jsem zamířila do vedlejší místnosti, kde jsem měla uložené své zbraně. Ulevilo se mi, když byl z doslechu. Ale bylo mi jasné, že při našem dalším střetu budu muset učinit všemu přítrž. Zasáhlo mě to s neočekávanou silou. Teď, když jsem ho potřebovala ze všeho nejvíc, jsem se musela všeho vzdát. Uvědomila jsem si, že mi zbude jen prázdnota, pocit děsivého osamění, který jsem se dříve snažila přeměnit v přednost, osobní sílu. Mělo mě to učinit nedotknutelnou. S tím, jak jsem se stále více zaplétala do běhu událostí, se mé představy zhroutily jako domeček z karet. Mysl i tělo si žádaly pravý opak a já neustále bojovala s osobní roztříštěností. Která teď dosáhla svého vrcholu.  A znovu jsem se chystala jednat proti vlastnímu přesvědčení, pod záminkou důležitějších cílů.

Z dálky se ozvala rána. Okamžitě jsem se zvedla a vyběhla před dům, abych ještě zahlédla Ilanu mířící k Elendarově příbytku. Něco tu nebylo v pořádku. Záhy se ve dveřích objevil i můj bratr a vyrazili jsme stejným směrem. Z dálky jsem zahlédla hromadu suti, která zbyla po čelní zdi jeho domu. Byla proražená naskrz. Netušila jsem, jaká síla mohla podobné škody způsobit. Vyběhla jsem nahoru a našla Elendara ve společnosti Riela. Choulil se na zemi a snažil se před námi skrýt. Snažila jsem se zjistit, co se tu stalo. Zatímco jsem se zotavovala ze svých zranění, Ilana mu umožnila setkání s jeho bývalým milencem. Alespoň to si myslel. A nejspíš pod nátlakem mu prozradil, co jsme zač, jaké máme schopnosti a cíle. Nevěřila jsem svým uším. Nikdo přeci nemohl být až takový idiot. Žádala jsem od něj odpovědi a vysvětlení, jak se to všechno stalo, ale elf jen nesouvisle blekotal. Došla mi trpělivost. Naposled jsem ho upozornila, že pokud mi nedá jasné odpovědi, vezmu si je sama. Moc dobře věděl, co to znamená. Když ze sebe ani po dalším pokusu nedostal rozumnou větu, popadla jsem ho a prorvala se mu do hlavy, jak nejhruběji jsem to dovedla.  Retrospektivně jsem procházela jeho vzpomínky. Na muže, jenž mu před odchodem do těla umisťuje magickou bójku, aby mohl kdykoliv zjistit, kde se nachází. Na jeho rozhovor s ním, ve kterém prozrazuje, co jsme zač a čím vším jsme si prošli. Když zmínil i to, že je Ilana schopná oživit padlé, o krok jsem ustoupila a naše spojení přerušila. Tohle bylo už opravdu příliš. Všechny naše snahy se skrýt, oběti, které jsme pro to museli učinit, bezpečí nás i našich spojenců, to vše teď dal v sázku. Do rukou neznámé bytosti, kterou považoval za svého přítele.

Pokusila jsem se spojit s Ilanou. Ona byla jediná, kdo dokázal zjistit celý rozsah toho obrovského průseru, ve kterém jsme se ocitli. Jen zlehka jsem se dotkla její mysli, aby mi do hlavy vletěly desítky nesouvislých obrazů. Strach, bolest a šok. Její poslední výdech. Přistihla jsem se, jak se třesu v náruči svého bratra. Tohle přeci nemohla být pravda. Snažila jsem se ji zachytit znovu, napínala naši linku ze všech sil. Cítila jsem, že stále nebyla přetržena. Ilana musela být ještě naživu. A pak se to podařilo. Začaly se přede mnou rozevírat obrazy budoucích dní, ve kterých generál Sind významně zasahoval do dění na frontě, jen aby se vzápětí rozpadly a linky k nim nenávratně mizely. Byl mrtev. A tentokrát jsme to nebyli my, kdo se postaral o ukončení jeho existence, ale někdo, kdo ke mně hovořil skrze hliněnou postavu stojící přede mnou. Nabízel mi spojenectví výměnou za oživení jednoho ze Zářících, Loviara. A pak přišla tma. Naše spojení bylo násilně přerušeno. Pomalu jsem se zvedala ze země, aby se můj pohled opět zastavil u elfa. Byla jsem připravená vyrvat mu srdce z těla. Nebýt okamžité reakce Caela, který mě v poslední chvíli zastavil, bylo by dávno po něm. Doufala jsem, že pro něj zbude alespoň jeden z portálů bolesti.

V hlavě se mi znovu ozval Ilanin hlas. Na otázku, kde přesně se nachází, mi nebyla schopná odpovědět. Potvrdila mi, že je generál Sind mrtev a do běhu věcí se zapojila třetí, zatím neznámá strana. Bylo mi jasné, že se o ní chce dozvědět víc. Měla jsem požádat Riela, aby se zatím postaral o ostrov a i o to, co se má stát za tři dny. Další zpráva byla pro Einara; věděli o mečích. Ani jednomu jsem nerozuměla. Čas na otázky ale přijde později. Seběhla jsem dolů a nechala Caela dohlížet na elfa. Skrze jednoho ze strážců ostrova jsem promluvila k Rielovi a vyžádala si jeho i Einarovu přítomnost. Nemusela jsem čekat příliš dlouho. Oba zamířili hned ke mně se záplavou otázek. Popsala jsem, co jsem zahlédla v Elendarově mysli a předala jim vzkazy od Ilany. Einar ihned vyběhl nahoru pro elfa a dotáhl ho až na otevřené prostranství před jeho domem, kde s ním hrubě smýkl o zem. Ani se nestačil vzpamatovat a skrze jeho těla projel Einarův přízračný meč. Nebyla to smrtelná rána. Musel cílit na něco uvnitř. Cizí předmět, který mu do těla vložil jeho milý. Když s ním byl hotov, předal ho do rukou Riela, aby jej mohl vyléčit. Stále v šoku se elf nezmohl ani na slovo. Odnesli jsme ho do jednoho z vedlejších domů, kde si mohl odpočinout. Pak jsem s Rielem osaměla.  Jeho obavy o Ilanu jsem sdílela, zvlášť poté, když si s ní chtěl sám promluvit a ona jeho snahy o mentální spojení odmítla. Věděla jsem, že je vyčerpaná a potřebuje odpočinek k nabrání nových sil.

Neobratně jsem se o tom zmínila i před Rielem. Mělo mi být jasné, že začne vyšilovat. Snažil se mě přesvědčit, ať znovu promluvím s Ilanou. Byl by jí skrze mě schopen poslat alespoň část své životní energie, která by jí mohla pomoci. Pochybovala jsem, že by ona s něčím takovým souhlasila. Zvlášť krátce poté, co obnovoval má ochranná kouzla. Neměla jsem ale sílu se s ním přít. Nechtěl slyšet mé námitky a snažil se na mě apelovat, že zrovna já bych mu měla rozumět. Moc dobře jsem ho chápala, a o to horší to pro mě bylo. Viděla jsem, jak se snaží vymyslet způsob, jakým by se k Ilaně dostal. Musela jsem jí varovat, nabídnout ji alespoň svou pomoc, aby se mohla vrátit. Mě neodmítla. Když si Riel uvědomil, že s ní jsem opět ve spojení, chytil se mě a snažil se skrze mě poslat Ilaně svou sílu. Jak ona, tak já jsem se ho snažila zadržet. Zprvu jsem na něj křičela, pak se mu pokoušela z bolestivého sevření vytrhnout, ale marně. Do toho mi v hlavě zněl Ilanin zoufalý hlas, ať ho zastavím, jakkoliv. Hlavně, aby se neobětoval.

Vzdala jsem se veškerých snah se Rielovi vytrhnout a naopak jsem ho sama stiskla. V mysli se mi začal vytvářet vzor. Spletla jsem jednotlivá vlákna a promluvila k němu hlasem, který nepřipouštěl odpor: Přestaň!. Cítila jsem, jak mi skrze tělo začíná znovu proudit síla. Ta, kterou jsem již neměla nikdy použít. Abych ji dokázala vložit do obrazce, musela se nasytit. Vnímala jsem, jak trhá kusy mého nitra, bere si z toho, co mě drželo při životě. Cit k mému bratrovi, láska, kterou jsem k němu stále chovala, se začala měnit v prach. Prach a popel. Náhle mi bylo lhostejné, co s ním bude. Vše bylo jen dávno vybledlou vzpomínkou na kdysi možná krásné časy. Na něco, co již odeznělo a nebylo lze se vrátit zpět.  Pohlédla jsem na Riela. Ruce mu volně spadly podél těla a zůstal apaticky stát na místě. Podařilo se mi ho zastavit. Cena, kterou jsem za to musela zaplatit, mi už teď ani nepřišla vysoká. Kdesi hluboko ve mně začaly bít zvony na poplach. Znovu jsem řekla Ilaně, ať si k sobě přitáhne alespoň zbytek mých sil, byla jsem v bezpečí na ostrově a ať už se chystala udělat cokoliv, měla mou podporu. Avšak i to odmítla a její hlas se náhle vytratil.

Obloha náhle ztmavla a ostrov se potopil do stínu. Na patře jsem ucítila příchuť prazvláštní magie. Vyplnila prostor okolo nás a zem se začala chvět. Měla jsem pocit, jako bychom se i s ostrovem propadali do hlubin. Riel byl stále vedle mě, s nepřítomným výrazem ve tváři. Došlo snad k dalšímu napadení ostrova? Nepříjemný pocit neustával, snažila jsem se najít Einara, ale nebyl nikde v dosahu. A pak vše, jako mávnutím kouzelného proutku ustalo. Stíny se stáhly a stopy po magickém působení se začaly postupně vytrácet, než zmizely docela. Riel se probral z letargie a než jsem k němu stačila dojít, vyrazil vzhůru. Zahlédla jsem za ním jen poslední záblesk, jak se dostal skrz ostrovní bariéry. Vydala jsem se zpět. Věděla jsem, že se odpovědí dočkám brzy. Cestou se ke mně připojil bratr, mlčky jsme vstoupili do domu, každý do svého pokoje. Ani jeden z nás neznal příčiny tohoto podivného magického působení a bylo zbytečné nad tím spekulovat. Museli jsme se však připravit na nejhorší a být neustále ve střehu.

Druhého dne se u mě zastavil Exai. Hovořil s Ryanorem, který z celého incidentu opět vinil mě, ale nepodal mu k tomu žádné kompetentní informace. Žádal mě o vysvětlení. Všimla jsem si, že jeho oči získaly jiný nádech, podobný, jaký jsem zahlédla u Einara, když se díval. Zvládal snad už i Exai pomocí podobných triků rozeznat pravdu od lži? V tuto chvíli jsem ani neměla, co zatajovat. Čekala jsem stejně jako ostatní na Ilanin návrat. Přesto na mě hleděl se sílícím podezřením. Něco ve mně se změnilo. Pochopitelně. Tím jsme procházeli každou chvíli. Vyžádal si mého bratra, tak jsem ho nasměrovala do místnosti naproti. Zvuky tlumeného rozhovoru postupně utichly, pak se Exai rozloučil a odešel. Cael jej vyprovázel pohledem a když za sebou zabouchl dveře, upřel svou pozornost na mě. Bylo mi jasné, že tohle byl rozhodující okamžik, na který jsem čekala. Bylo by nespravedlivé udržovat ho v neustálé nevědomosti a naději, že tohle společně překonáme. Dívala jsem se na něj a cítila k němu jen tento poslední závazek. Veškeré stopy po touze byly pryč. Vzpomínky na společně strávené dny se zbarvily do neutrálních tónů. Ano, byly to krásné časy. S lehkostí, která by mi ještě před několika dny ani nepřišla na mysl, jsem šla s pravdou ven. Řekla jsem mu, že se mě nebude už moci nikdy dotknout a vyjádřila lítost nad tím, jak jsem ho v posledních dnech obelhávala. Tu omluvu jsem mu skutečně dlužila.

Čekala jsem, že nebude chtít mým slovům uvěřit. Čekala jsem s tím až příliš dlouho, stále ho udržovala v nejistotě. Těch pár vět, ať už zněly jakkoliv definitivně, nemohly tak snadno rozvrátit jeho víru. Na jednu stranu mi to bylo skutečně líto. Avšak předstírat city by vůči němu bylo ještě mnohem krutější. Už pro ně nebylo místo. Přiznala jsem, že mě mučili a sebrali mi vše, co mi kdy bylo drahé. Snažil se mi připomenout měsíc společně strávený na ostrově. Ve světle všech ostatních událostí ve mně zůstával jen jako sen; něco, co bylo vlastně jen iluzí zrozenou z izolace před okolním světem. Bylo potřeba jít dál. Ani pro mě to nebylo snadné, znamenalo to pro mě vzdát se veškeré opory, kterou jsem v něm měla. Takové, jakou mi jiní nedokážou nabídnout. Společně jsme strávili spoustu let života a teď se měly naše cesty rozdělit. I když veškerá láska vyprchala, začala jsem pomalu ztrácet půdu pod nohama. Myslela jsem si, že jsem připravená, ale stále to bylo příliš silné. Pozorovala jsem ho, jak se zmítaný žalem odvrací, bere si své věci a odchází…

Ještě toho večera se probrala Ilana.  

Žádné komentáře:

Okomentovat