Elendar
A máme tu první díl ze série "ostrov paradise". Neděste se, bude ještě mnohem hůř. Zatím jde o pouhý rozjezd (čemuž odpovídá i délka příspěvku, tentokrát jsem byla stručná a vešla jsem se na necelé 4 stránky!) a začínám se až masochisticky těšit na pokračování :)
Doprovázená hlasem Ilany jsem kráčela ztichlým ostrovem k altánku. Možná to bylo jen tím, že jsem sama sotva zamhouřila oka, ale hlas mé v hlavě zněl zdrchaně a unaveně. I slova jaká volila, mi přišla zvláštní. Jako by to snad ani nebyla ona. Jak jsem se blížila k místu setkání, doléhaly ke mně další hlasy. Přišla jsem akorát, abych byla svědkem výslechu Elendara. Překvapilo mě, že Ryanor s Einarem chyběli, ale možná to bylo vzhledem k situaci jen dobře. Posadila jsem se naproti elfovi a vyčkala, než se dá znovu do řeči. Prozradil opravdu téměř vše; od událostí, které nás potkali v Mayfillu, přes zmínky o artefaktech, jež se nachází v rukou řádů Jihovýchodu, až po naše cíle. Jak dále pokračoval ve své zpovědi, rostl ve mně neklid. Prve jsem přelétla opravdu jen zlomek jeho vzpomínek; pokud bych se bývala dostala ještě hlouběji, už by tu neseděl. Nejenže se od něj dozvěděli o existenci Světla duše, Holi korupce, ale zmiňoval i jména. Předně Zachariáše. Představa, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí, byla skoro lákavá. Hned by tu bylo o další problém méně; bohužel byl stále ještě důležitý. Opět budeme muset všechny varovat. Kvůli našim chybám. A čekat, jestli se nerozhodnou, že my už tu důležitost, jež nás činila téměř nedotknutelnými, ztratili.
Poté se slova opět ujala Ilana. Zatímco jsme čekali na ostrově, vydala se přímo po stopě údajného Elendarova milence. Ukázalo se, že po sobě dovedl velmi dobře smazávat stopy a stejně jako Ilana byl schopen předpovídat naše další kroky. Skoro se mu podařilo ji i setřást. Nakonec jej ale zastihla v jednom z archivů Střední principality, jež kdysi náležel Zářícím. Krom skladování písemností sloužily tyto prostory i mágům k výrobě konstruktů a experimentům, jež měly za cíl zdokonalit jejich Věrné. Muselo se jednat o magicky velmi potentní prostředí a jen těžko si dovedu představit, co všechno tam mohli po sobě Zářící zanechat. Další artefakty v rukou našich nepřátel by mohly znamenat obrovské potíže. Zvlášť, když se teď daly Zlaté zbroje opět do pohybu. V útrobách komplexu se konečně setkala s představitelem možná další ze stran; Naalem. Aby rozptýlila jeho síly a ověřila si, čeho všeho je schopen, využila další ze štěnic, které si odnesla z východu. Stačilo jen na chvilku odkrýt své působiště a hned měla v patách jednoho
z nejobávanějších generálů – Sinda. Naal příliš neváhal a vyhodil s ním celé sídlo do povětří. A samozřejmě incidentu využil k tomu, aby Ilanu přesvědčil, že se naše zájmy shodují. Učinil ji i další nabídku; pomoc s odstraněním hrozby Východu výměnou za oživení jednoho z jeho bývalých společníků. Samozřejmě to mělo háček – byl jedním ze Zářících. O motivech samotného Naala se Ilana nedozvěděla vůbec nic. Bylo až s podivem, že se někdo tak mocný dokázal tak dlouho skrývat před jejím zrakem a nebyl součástí vizí budoucnosti. Ačkoliv to teď vypadalo, že v ní možná sehraje i důležitou roli, ať už se přidá na jakoukoliv stranu.
Pátrat po něm nemělo smysl. Před námi ležela hromada dalších problémů. Jedním z nich bylo i kouzlo, jež bylo sesláno na Elendara. S jeho pomocí by Naal se svými spojenci dokázal zjistit umístění ostrova; dostat se na něj by pak už byla hračka. Ilana musela znovu upravit a obnovit jeho štíty, což si samozřejmě vyžádalo dost z jejích sil. Na mě tedy zbylo spravit velení o našem postupu a možných hrozbách. Požádala jsem Exaie o doprovod, stále jsem byla vyčerpaná a můj stav se jen zhoršoval. Starosti mi ale dělala i Ilana. Cítila jsem, že se něco změnilo. Nedokázala jsem určit, co přesně se stalo, a to mě jen dále znervózňovalo. Měla bych to vědět. V myšlenkách jsem zformulovala svou otázku, jež záhy dostala příchuť prachu a popela. Tentokrát se mi Ilana ani nepokoušela mé obavy vyvracet; místo toho se mi před očima vykreslil obraz neznámé ženy vzdáleně připomínající ten její a postupně se začal proměňovat, až nabral její rysy. Nechápala jsem, co mi tím chtěla naznačit, ale měla jsem nepříjemný pocit, že jsem něco zapomněla a tu ženu jsem musela znát. Když jsem jí nedala žádnou uspokojivou odpověď, nechala v prostoru otevřít bránu k našim spojencům. K mému překvapení se zvedl i Cael, který celou tu dobu jen nečinně přihlížel. Doufala jsem, že zůstane na ostrově a já si budu moci oddechnout od jeho věčných vyčítavých pohledů. Řekla jsem mu, ať se alespoň postará o Zachariáše, tím jsem se zbavila hned dvou nepříjemností.
Společně s Exaiem jsme vkročili do portálu a ocitli jsme se na jednom z přijímacích míst, kde se nás hned ujal jeden z důstojníků. Rozdělili jsme se a já s ním zamířila hned do stanu vrchního velení. Měla jsem štěstí, podařilo se mi zastihnout téměř všechny. Z jejich výrazů bylo jasně čitelné, že očekávali jen to nejhorší. Ano, často jsem byla poslem špatných zpráv; nikomu jinému se do toho pochopitelně příliš nechtělo, a když už, mohli obvykle nabídnout alespoň nějakou protiváhu. Stála Sindova smrt za ztrátu celého půlroku? Nevypadalo to tak. Nakonec to možná byl i nejmenší problém. Ovšem existence další ze zájmových stran dokázala všem nepěkně zamíchat karty. Pohled na jejich bezradné obličeje mě skoro pobavil. I nenápadná výměna malého koženého váčku mezi Horonem a jeho pobočníkem. Každý z nich vyslal posly ke svým jednotkám a naplno se rozjely přípravy ke spuštění preventivních opatření. Atmosféra na velení houstla. Už i z řad generálů jsem vycítila sílící nepřátelství. I přes neustálé slovní potyčky, především se Sataiem, se mi nakonec podařilo zjistit i informace o situaci na frontě. Jak jsme se obávali, zapojila se do bojů i Východní vládkyně. Ačkoliv se jihovýchodu povedl další průlom, postupovali jsme stále pomalu.
Zbývalo už jen kontaktovat Jižního císaře a Matku draků. Vydala jsem se do jižního tábora, abych narazila na poslední z přítomných nevěst. Císař samozřejmě nebyl přítomen a já mohla zanechat akorát vzkaz. Vrátila jsem se zpět a nechala se Horonem nasměrovat k Berohardovu stanu. Zároveň jsem se dozvěděla, že se na velení nenachází ani Tajwun, se kterým jsem si potřebovala promluvit. Doufala jsem, že mi dokáže říci, na kolik ještě mohu využívat svých magických sil, než mě zcela spotřebují. Krom toho mi ještě jako jeden z mála nabízel útěchu a ať už se za jeho solidaritou nacházelo cokoliv, vždy jsem se u něj mohla skrýt. A to jsem zoufale potřebovala. Místo toho jsem teď procházela postupně řídnoucími řadami stanů, než jsem se ocitla až na samotném okraji tábora. Panovalo tu nezvyklé ticho a Berohardův příbytek byl utopen v temnotě. Přistoupila jsem blíž a volala jeho jméno; odpovědí mi bylo jen mlčení. Opatrně jsem nadzvedla chlopeň stanu a vklouzla dovnitř. Zády ke mně ležela na provizorním lůžku postava. V houstnoucím šeru jsem jen těžko dokázala rozeznat, zda to byl on. Znovu jsem na něj promluvila, ale nereagoval. Přistoupila jsem blíž, abych vzápětí odskočila ve snaze vyhnout se jeho pařátu. Drápy rozřízly vzduch přímo před mým obličejem a já hleděla do jeho dračích očí. Část těla měl porostlou šupinami a ve vzduchu se vznášel pach hrozby. Pomalu jsem ustupovala a snažila se ho uklidnit. Nebyla jsem si jistá, zda mě vůbec poznával. Až když jsem byla téměř u východu, se Berohard zastavil a popustil se zpět do své lidské podoby.
Vypadal vyčerpaně a sotva se držel na nohou. Potyčky s východem si na každém z nás vybíraly svou daň. Zažádala jsem o setkání s Figg, ale stejně jako ostatní, i ona byla zaneprázdněná a nebylo možné se s ní spojit. Mohla jsem jen čekat. Nakonec mě Berohard poprosil, zda bych jej nedoprovodila za tábor. Sám se tam ve svém stavu nedokázal dostat. Opatrně jsem ho podepřela a vedla k jedné z plání, kde se mohl proměnit, aby znovu načerpal síly. S každým dalším krokem mi bylo hůř. Jeho dotek jsem cítila mnohem intenzivněji, než jak jsem byla zvyklá u lidí. Nejprve slabé mravenčení v místě doteku, které se začne postupně přelévat do celého těla. Doprovázené křečemi a pocity paniky. Strachem, že mě to každou chvíli roztrhá na kusy. Sílící odpor v mém těle mi vháněl slzy do očí; těch pár posledních kroků mi sebralo poslední zbytky sil. Ani jsem nevnímala Berohardovu proměnu a těch pár slov díků, co mi věnoval, se jen lehce otřelo o mé vědomí. Vyrazila jsem zpět ke svému stanu a každou chvilku jsem se musela zastavovat, abych popadla dech. Jako by to snad ještě mělo nějaký smysl.
Cestou se ke mně dostaly řeči, že další z měst bylo zničeno. Skoro jsem se střetla s Horonem, který proběhl okolo mě, bledý ve tváři, nesoucí nejspíš další plejádu špatných zpráv. Neměla jsem už vůli cokoliv z toho řešit. Byla jsem vděčná za to, že jsem se dostala k našemu stanu, který zůstal prázdný, a já si mohla konečně odpočinout. Navzdory napjaté atmosféře, jež tu celou dobu panovala, se mi po dlouhé době podařilo opravdu usnout. Probudila jsem se až krátce po poledni. Načerpala jsem alespoň tolik energie, abych se mohla znovu vydat k velitelství, kde jsem zjistila, že zatím nikdo z těch, s kým potřebuji hovořit, není přítomen. Cael se podle všeho opět připojil k části posádky při tréninku. Už prve jsem si všimla, že ačkoliv oba pocházíme ze stejného řádu, k němu tu žádnou nenávist nechovají. Dříve bych byla jen vděčná za to, že se mnou není spojován. Dříve,…
K večeru se u mě zastavil Berohard. Překvapivě i s dobrou zprávou, Figg byla ochotná se se mnou setkat a zodpovědět mi mé otázky. Požádal mě, ať mu podám ruku, aby mě k ní mohl teleportovat. Skutečně otravný zvyk. Jako by toho nebylo málo, nezastihli jsme jí zrovna v nejlepší náladě. Bylo mi jasné, že ztratila příliš. V posledních bitvách zemřelo hned několik jejích potomků, i tak byla další rozepře s rozzuřeným drakem to poslední, o co jsem stála. Potřebovala jsem zjistit co nejvíce informací o Loviarovi. Předpokládala jsem, že si mohla vzhledem ke svému stáří jeho jméno spojit alespoň s nějakou událostí, místem, čímkoliv, co by nás mohlo posunout dál. Ale ani ona nedokázala ve své paměti cokoliv vylovit. Stále žádné stopy. Krom toho jsem pro ni měla další zprávu; týkala se Ilanina slibu. Tušila jsem, že se měl vyklubat první z draků. Přikázala mi, ať ji okamžitě umožním vstup na ostrov. Obnovila jsem své spojení s Ilanou a požadavek ji předala. Stále mi zněla podivně zmateně a odmítala se mnou dále hovořit. Prostor zaplnila známá příchuť magie a přímo před námi se postupně začala otevírat brána zvoucí na území ostrova.
Vkročili jsme přímo do jeskyně, kde už čekala Ilana s jedním z dračích mláďat. Svou výškou sahalo Ilaně sotva po kolena a pobíhalo okolo ní jako každé jiné zvíře. Jen stěží se mi chtělo věřit tomu, že by z něj vyrostl jeden z těch majestátních tvorů, co jsme potkali na severu, nebo že by dokonce byl schopen přeměny v člověka. Přesto byla Figg dojatá. Až teď se svěřila, že přišla o šest svých potomků a ačkoliv tomuto drakovi chyběly některé ze základních návyků, dával jí naději na záchranu jejího druhu. Měla v úmyslu vyslat sem jednu ze svých věrných; Leneth, aby se postarala o jeho výchovu. Požádala Ilanu, aby na chvilku zrušila bariéry a vzápětí se znovu objevila s další ženou po boku. I ta nemohla uvěřit svým očím. Svým způsobem bylo tohle celé setkání i dojemné. Přidal se k nim i právě dorazivší Riel, který měl Leneth ukázat místo, kde mohla s dráčetem přebývat. Celou dobu jsem s neblahým tušením vyčkávala opodál, než se začali všichni postupně rozcházet a já zůstala jen s Ilanou.
Vypadala stále hůř. Působení její aury sláblo, jak se stále více uzavírala sama do sebe. Změnila se. Ale nebylo to jen pouhým vlivem událostí, jež na nás tlačily. S tím, jak si svými činy získávala věhlas a důvěru mezi lidem, se pro mnohé z nich stala symbolem. Věřili v ní. Dovolávali se skrze ni dalších zázraků, prosili o spásu a doufali, že bude jejich průvodcem na strastiplné cestě životem. Ano, něco takového bylo skutečně lákavé a jen těžko se tomu dalo odolat. I já se kolikrát přistihla, jak mě její přítomnost ovlivňuje, mění směr mých myšlenek a v chvílích bezmoci mi poskytuje potřebnou naději, vůli k životu. Jenže stejně tak, jako může ona působit na své věřící, tak ji i oni svoji vírou tvarují. Skrze jejich sny a touhy, bezmyšlenkovitě vyslovená přání. A něčemu takovému nelze odolávat věčně. A hlasů neustále přibývá. Bylo to pro mě něco zcela nepředstavitelného. Jen těžko jsem jí mohla poradit, nebo ji dopřát alespoň slova útěchy. Zvlášť teď, když jsem se cítila tak odloučeně. Byl to přirozený proces, krutá daň za to, že mohla v případech nouze požádat o jejich pomoc. Otázkou zůstává, jak dlouho bude schopná odolávat a udržet si sama sebe? Kolik času zbývá, než se stane jen odrazem představ svých věřících? Zatím možná věří jen v čistou naději, ale vždy člověka děli jen malý krůček od toho, aby ve jménu cnosti začal vykonávat bezpráví.
Jedinou útěchou jí mohl být Riel, alespoň to jsem si myslela. Právě s ním sdílela ty nejtěžší okamžiky svého života. A sama jsem moc dobře věděla, jak dokáže dotek milence osvobodit mysl od kdejakých hrůz. Teď mnohem lépe, než kdykoliv předtím. Dokud se ovšem nesnažíme ve strachu o své blízké od všech odloučit. Pro naše klidné svědomí si sami sobě nalháváme, že vše činíme jen pro jejich dobro a nechceme je vystavovat nebezpečí. Poháněni sobeckým strachem, že můžeme přijít o to, co je nám drahé a patří jen nám, zasazujeme rány do všech stran. S hořkostí jsem si vyslechla její slova, neschopná jakékoliv rozumné reakce, jak mi postupně začala nastavovat zrcadlo. Bylo to jen pár dnů, co jsem možná navždy rozpletla dva osudy. Nedělej to! A i když už jsem k němu necítila lásku, byli jsme spolu stále svázáni. Naší minulostí, všemi prožitky, okamžiky radosti i smutku. Nebyla jsem ještě schopná přiznat chybu. Bylo příliš brzy. Nechtěla jsem, aby si tím musela projít. Z části ze strachu o ni a z toho, co by to s ní udělalo. Pokud by Ilana přestala věřit v naději, nebyla by tu už pro nikoho…
Snažila jsem se jí přivést na jiné myšlenky, vrátit ji zpět k úkolům, jež před námi leží. Museli jsme se vypořádat s elfy, zničit portály bolesti a osvobodit Elendarovu rodinu. Vypátrat minulost Loviara a snažit se najít pojítko s Naalem, které by nám mohlo osvětlit aspoň část z jeho motivací. Pod záminkou dalších nutných příprav jsem si nechala otevřít další portál na velení. Byl to zas ale jen strach, který skrze mě promlouval. A touha promluvit si s Tajwunem, strávit v jeho společnosti aspoň trochu času…
Žádné komentáře:
Okomentovat