Jednání s elfy
Další traktát je na světě. A tentokrát jsem opravdu netroškařila a natáhla soupis našich dalších neúspěchů na celých 9 stran, a tím vlastně vytvořila nový rekord. Uvidíme, jak dlouho vydrží, neboť z dalšího sezení mám těch poznámek ještě víc :) zároveň jsem dnes prohráůa souboj nad vlastní mamkou, obě jsme okolo sedmé zasedly k počítači, ona k účetnictví, já k této radosti a "soutěžily", která z nás splní svůj úkol dříve. Mamka zalehla už ve 2:15 :)
No, alespoň jsem se mohla přesunout k mému PC, který má už myš normálně na stole a nemusím se při každém jejím použití ohýbat a lovit ji někde na casu. Vypadá to jako pitomost, ale takhle ukrutně mě ještě záda od sezení u počítače nebolela O_o a před spaním jsem si mohla pustit geniální Magic Hollow od Ulver. Když už jsme u hudby, poslední dobou mi snad všechny přehrávače až podezřele často na random hážou Forced Vision z nového alba od Saltillo. Nějak mám pocit, že to nemůže být náhoda. A teď hurá k zaslouženému odpočinku...
V noci mě probudily blížící se kroky. Slabounké vrzání dřevěných trámů na podlaze prozrazovalo, že si dotyčný dává velmi záležet, aby prošel neslyšen. Vypadá to, že si pro mě už přišli. Nahmatala jsem dýku pod polštářem, pevně stiskla jílec a opatrně vstala z postele. Opatrně jsem došla ke dveřím a naslouchala. Po chodbě se stále někdo pohyboval; zřejmě hledal pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Počkala jsem, než se zvuk jeho kroků začal vzdalovat a pomalu pootevřela dveře. Ještě jsem stačila zahlédnout záda postavy mířící směrem ke schodům. Byl to můj bratr. Asi už jsem doopravdy začínala šílet. Přestala jsem se cítit bezpečně i tady. Vydechla jsem úlevou a vrátila se zpět. Tělem mi projela zimnice, jak jsem měla nervy napnuté až k prasknutí. Bylo stále těžší je kontrolovat, když se mi stále nedostávalo odpočinku. A to mě čekala další důležitá mise. Začínala jsem zvažovat, jak dlouho ještě dokážu tohle všechno vydržet. Naštěstí fyzické vyčerpání vždy zvítězí nad nutkavou potřebou být vzhůru a čelit hrůzám rodícím se ve vlastní mysli.
Hned, jak se rozednělo, vydala jsem se na náměstí, odkud jsme se měli přesunout k elfům. Na místě už byla Ilana a hovořila s mým bratrem. Netušila jsem, co tam Cael pohledával. Dala jsem jasně najevo, že si přeji vyrazit bez něj. Než dorazil Elendar, měla jsem spoustu času na to, abych mu vysvětlila, proč by měl zůstat na ostrově. Na rozdíl od předchozích podobných rozhovorů, se ale tentokrát nenechal přesvědčit. Převlékla jsem se tedy do šatů, které mi pro tuto diplomatickou misi vybrala Ilana a spolu s ostatními prošla portálem. Vynořili jsme se opět u sídla Elendarova strýce. Dřevem dlážděné prostranství bylo pokryté nánosem špíny a spadaného listí. V četných skulinách se uchytily kořínky plevele. Vše nasvědčovalo tomu, že byl jejich dům již značnou dobu opuštěn. Posléze jsme zahlédli i pohyb; několik opodál stojících elfů k nám vzhlédlo právě ve chvíli, kdy se terasou rozezněl poplach. Rázem jsme byli obklopeni společností a v samém centru dění.
Místem projel dost směšný pokus o odčarování a vzápětí nám vyšel vstříc elf ve stejnokroji důstojníků lidových milic. Ptal se nás na důvod našeho vpádu a okamžitě začal vyhrožovat, že nás nechá zadržet jako narušitele. Upozornili jsme ho, že jsme tu na návštěvě Elendarova strýce, na jehož pozemku jsme se nacházeli. Opáčil, že sídlo již jejich rodině nepatří a odešel oznámit náš příchod povolanějším. Až teď se nám Elendar jen tak mimochodem zmínil, že je na něj uvaleno obvinění ze zničení jednoho z měst a smrti jeho obyvatel. Vázalo se to k incidentu, kdy jsme elfím územím procházeli poprvé. Zmíněné město bylo napadeno jedním z temných zářících a srovnáno se zemí. Jak se jim z toho podařilo obvinit Elendara, bude asi velmi zajímavé poslouchat. Po nějaké době se na obzoru objevila další postava, její obrysy byly rozmazané díky účinkům nějakého krycího kouzla. Opravdu typický způsob vítání hostů. Osoba se představila jako Tarien a zamířila přímo k Ilaně, kterou zde přivítala. Vyzval nás, abychom odložili své zbraně a následovali jej. Nechal nás projít přes nějaký druh magického pole, díky kterému odhalili i krátkou dýku, kterou jsem měla schovanou v botě. V šatech a zcela neozbrojená jsem se necítila zrovna příjemně. Poté ze sebe Tarien konečně sňal maskovací kouzlo a oficiálně nás jménem královského rodu Valoren přivítal na území elfů.
Znovu jsme jej požádali o setkání s Elendarovým strýcem, jež byl ale dle jeho slov momentálně vytížen a zaměstnán řešením dalších naléhavých věcí. Tudy tedy zřejmě cesta nevede. Dále jsme hodlali vyřešit nedorozumění vzniklá naším předchozím diplomatickým jednáním, na které byl vyslán Unius s Elendarem. Dorazili na jejich území v doprovodu jednotek Jižního císaře a byli napadeni. Krom toho bylo potřeba očistit Elendarovo jméno. Zatím si pro něj Ilana vynutila imunitu, ale nikdy jsme si nemohli být jistí, po jakou dobu mu bude přidělena. Elfům nebylo nikdy radno věřit. Tarien nás ujistil, že naše žádosti předá Radě. Když Ilana zmínila, že může pomocí svých kouzel snadno zjistit, jak probíhal útok na jejich město, zpozorněl. Je mi jasné, že chtěla ochránit Elendarovu rodinu a možná mu ještě umožnit setkat se s těmi, co zbyli, ale vystavovat takto na odiv své schopnosti mi nikdy nepřišlo moudré. Zvlášť tady. Poté jsme byli vyzváni, abychom se přesunuli do jeho sídla, kde si budeme moci odpočinout a využít jejich pohostinnosti před jednáním.
Zavedl nás do spodních pater obrovského stromového komplexu, kde na nás již čekal kočár tažený dvojicí gryfů. Tarien naskočil na kozlík a chopil se opratí. Vznesli jsme se a pozorovali zelené moře námi. Prolétali jsme okolo menších sídel zasazených do stromoví, která postupně houstla, jak jsme se přibližovali k hlavnímu městu. Malebné zdobení a umě zhotovené rytiny obrovských bran působily dost kontrastně vůči tomu, co jsme mohli vidět v bývalém útočišti rodu Despana. Dřevěné terasy a můstky spojující jednotlivé stromové paláce byly plné života a barev. Zastavili jsme na jednom ze dvorů, kde se nás ujal zástup sloužících. Nebo tak alespoň měli na první dojem působit. Z jejich držení těla, pohybů a pozorného zraku bylo zřejmé, že tu nejsou pro to, aby nalévali víno pánovi domu. Když jsme odmítli výzvu k odpočinku po cestě, uvedli nás do obrovského sálu, kde na nás čekali další dva muži. První z nich, vysoký, ve zbroji, která v tomto případě nesloužila jen na okrasu a až překvapivě pohledný, nám byl představen jako velitel lidových milic. Jizva táhnoucí se mu od spánku až k tváři a zvláštní druh hladu v očích, když se podíval na Elendara odhalovala bestialitu ukrytou uvnitř, díky které se nejspíš doslova prosekal na svůj současný post. Druhý muž už nepůsobil alespoň na první dojem tak nebezpečně, ale roucho řádu velmistra osmého kruhu naznačovalo, že i u něj bychom se měli mít na pozoru. Každý z nich představoval hrozbu, jen jiným způsobem. Náš průvodce se oběma uctivě uklonil a hned se jal k vysvětlování naší návštěvy.
Ihned zmínil Ilanin výrok o možnosti zjištění, co se odehrálo v době útoku na jejich město. Zatímco znovu vysvětlovala proběhlé události, pozorovala jsem naše dva nové společníky. Velitel milic se ze všech svých sil snažit dostat Elendara před jejich spravedlnost a žádal pro něj trest smrti. Co na tom, že v době útoku byl vlastními lidmi vězněn. Alespoň jsme se dozvěděli důvod časového vytížení jeho strýce – byl obviněn z vlastizrádné činnosti a spolu s další částí rodiny nyní pobývá ve vězení. Rod jeho matky se jich následně zřekl, aby se vyhnuli zadržení a následnému mučení. S tímto zjištěním jsme museli postupovat ještě opatrněji. Zvlášť, když Elendar na svou obhajobu zmínil, že jsme se celé akce, kdy bylo město zničeno, účastnili také. Až doteď tato skutečnost elfům unikala. Poznali naštěstí jen Ilanu, která i zde získala přízvisko „Ničitelka“ díky trvalé Krastově péči o jejich sny. Já se o nic z toho nemusela starat, dávno jsem byla označena za mrtvou – a to v dobách, kdy o mé existenci téměř nikdo neměl ani ponětí.
Znovu jsme jim připomenuli, jakým způsobem celá akce probíhala. Byli jsme drženi jedním ze správců dané oblasti, u kterého jsme si zařídili průchod jen díky likvidaci hnízdiště wyvernů. Při té příležitosti nám zabavil veškeré předměty proti divinačním kouzlům, které nás měli chránit. Pak už pro naše nepřátele nebyl problém nás vyhledat. Zničit pro takové účely celé město včetně jeho obyvatel pro ně nepředstavovalo větší potíže. O viníka se poté Ilana postarala. Nic z toho samozřejmě nemohlo smazat ztrátu všech těch zmařených životů. Byla to jen další krvavá skvrna na naší cestě připomínající nám cenu, jakou musí i druzí pro naše ideály zaplatit. Ani to ovšem velitele milic nepřesvědčilo, že s tímto incidentem nemá Elendar nic společného – nakonec nám dělal průvodce; dokonce jednomu ze zářících, což stačí na to, aby byl popraven. Do hovoru se poprvé vložil mág, aby velitele uklidnil a varoval jej před Ilaninými schopnostmi, které dokonale odpovídají obrazu, jež jim Krastos předhodil. Tam, kde argumenty nestačí, je dobré vzbudit v oponentovi strach. U elfů to platí dvojnásob. Žijí celá pokolení pod nátlakem a vidina dalšího zničeného města umlčela i velitele lidových milic.
Konečně jsme se mohli věnovat skutečnému důvodu naší návštěvy – donutit elfy vojensky spolupracovat s jihem. A zjistit, jestli již neuzavřeli dohodu s východem. Zprávy o možném nebezpečí šířící se z této strany se k nim samozřejmě dostalo, ale rozhodli se jim nevěřit. Poukazovali na fakt, že jsou stále věrní Jižnímu císaři, tudíž odmítali jakékoliv styky se Severem a dalšími oblastmi. Neměli jsme bohužel nic, čím bychom mohli vyvrátit takto zřejmé lži a rozhodli jsme se hrát podle jejich karet. Požádali jsme o slyšení u Rady a stromových kněžek. Jejich zmíněním jsme si vysloužili další vlnu zvědavosti a podezření; jejich existence a funkce není rozhodně běžnou znalostí. Ačkoliv jsme byli upozorněni na fakt, že s námi zřejmě nikdo nebude chtít hovořit, umožnili nám u nich zůstat a podat alespoň písemnou žádost, která měla být adresátům předána. Bylo zbytečné si dělat iluze, že na naši žádost vůbec odpoví, nebo nedejbože ještě kladně, ale den navíc na jejich území nám mohl poskytnout spoustu možností, jak elfy lépe poznat. Elendar získal imunitu alespoň pro toto jednání, velitel s mágem se omluvili a nechali nás v péči majitele sídla. Byli jsme uvedeni do svých komnat a k dispozici dostali i jejich vyhlášené lázně.
Bylo by od nás neslušné takovou nabídku odmítnout, tak jsme se po nějaké době odpočinku sešli ve společné místnosti, abychom dali dohromady naši zprávu. Vše probíhalo zatím až překvapivě klidně, žádné pokusy o naše zadržení či likvidaci. Dopisovali jsme poslední řádky, když Ilana náhle ustrnula a zbledla. Její vytřeštěné oči hleděly kamsi do dáli, jako vždy, když její mysl uchvátila další z vizí. Hrozilo nám tu snad nějaké nebezpečí? V mysli jsem zformulovala otázku a vyčkala, než mi bude schopná odpovědět. Tentokrát šlo o jih. Požádala mě, abych ji doprovodila. Její kontakt s císařem selhal a ani jedna z jejích nejsilnějších kouzel nedokázala jeho přítomnost zachytit. Naše přípravy přerušilo klepání a následný vstup majitele sídla. Upozornil nás, že odsud není dovoleno kohokoliv kontaktovat a používat magii. Museli jsme požádat o povolení k průchodu branou na cizí území. Po menším vyjednávání se nám podařilo elfy přesvědčit, že se jedná o naléhavou záležitost a následně jsme skrze bránu prošli na neutrální území někde ve střední principalitě, odkud již bylo možné císaře kontaktovat. Ještě předtím se Ilana ponořila do stavu velmi podobnému meditaci, aby prozkoumala další verze budoucnosti, které byly spuštěny. Já čekala vedle ní jako stráž. Tentokrát jsem byla alespoň jejích vizí ušetřena. I Tak jsem z pouhé přítomnosti u nahlížení dokázala snadno vycítit, že neprocházela něčím příjemným.
Po dvou dlouhých hodinách se konečně probrala a zakrátko dorazil i Jižní císař. Jak se ukázalo, důvodem ohrožení hlavního města byla další zvýšená aktivita Zlatých zbrojí. Nebylo to poprvé, co jsme o nich za poslední dobu slyšeli. Upozornila jsem je, že na to, aby mohli provést něco s tak masivními následky, budou potřebovat hromadu zdrojů. Bylo mi záhadou, kde by k nim mohli přijít, zatím nám nebylo známo, že by měli nějaké vlivné spojence. Vždy operovali v menších skupinkách a i díky tomu neustále unikali císařovým snahám o jejich dopadení. Podle všeho se snaží nahromadit co nejvíce artefaktů ze starých časů. Ale k čemu, to je stále zahaleno rouškou tajemství. Držení několika mocných předmětů z nich hned neudělá dobyvatele. Nebýt narůstajících problémů s elfy, podívala bych se nejraději do ulic hlavního města jihu a pokusila se zjistit víc. Bohužel jsem byla opět vázaná jinde. Pouhé varování muselo stačit. S tím jsme se s císařem rozloučili a vrátili se zpět na území elfů. Zde jsme již byli očekáváni. Dopsali jsme naši zprávu a poté přijali pozvání na večeři konanou na naši počest.
Teď jsme museli být zvlášť obezřetní. S tím, jak jsem se zbavila kletby a tím i účinků pozměňujících lektvarů, se vytratila i má odolnost vůči jedům a dalším látkám ovlivňujícím mysl i tělo. Přichystané pro nás byly ty nejvybranější speciality jejich kuchyně, o zábavu se staraly tanečnice i tanečníci a nás hostitel se mohl přetrhnout, abychom si večer dokonale užili. Jediný, kdo byl ve svém živlu, byl Elendar. Jako by si vůbec neuvědomoval možné nebezpečí, které nám tu může hrozit. Nakonec jsem se i přes rostoucí únavu donutila k tanci s bratrem a nakonec i elfy. Jakýkoliv dotyk, byť jen letmý, ve mně vzbuzoval vlny neuvěřitelného odporu a měla jsem co dělat, abych si zachovala tvář. Byla jsem vděčná, když hudebníci dokončili skladbu a já se mohla znovu posadit. Náš elf si mezitím vyhlédl dvojici společníků, se kterými se odebral směrem k pokojům. Doufala jsem, že se dokáže snad aspoň trochu kontrolovat a nevyžvaní žádnou z citlivých informací. Byl s námi už natolik dlouho, že by si měl následky podobně neuvážených akcí uvědomovat. Byla jsem stále jako na trní a pozorně se poohlížela po všech účastnících večeře.
Když se oslava pomalu chýlila ke konci, donesl pán domu zlatý hřeb večera. Zapečetěnou karafu z jeho soukromého sklepa. Už když ji otevřeli, zaplavila sál příjemná vůně. Název tohoto zvláštního nápoje byl celkem odpovídající; Polibek přírody. Skutečně se v něm mísily nasládlé květnaté tóny kombinované s chutí a vůní dřeva. Nalévali jej do dlouhých sklenic a byli jsme vyzváni k ochutnání. Jen těžko bych mohla chuť k něčemu přirovnat. Doslova tříbila smysly. Poprvé jsem se za celý večer cítila alespoň trochu uvolněně. Po dalším doušku však došlo k náhlé změně. Obraz se mi rozostřil a začala se mi točit hlava. Takže přeci. Museli do toho něco přidat. A nezdálo se, že by si toho někdo další povšiml. To mě rozčílilo, jak mohli být tak zaslepení? Ilana vypadala naopak stále v lepší náladě a až příliš důvěrně reagovala na hostitelovy návrhy. Cael se navíc náhle rozhodl, že bych s ním měla jít tančit. Zrovna v takové chvíli, kdy mohlo hrozit nebezpečí i Ilaně. Zvedla jsem se, ale stále jsem cukrující dvojici pozorovala. Tohle se jí rozhodně nepodobalo a pochybovala jsem, že by byla schopná až tak dobrého herectví v tomto směru. Byla jsem stále podrážděnější, navíc, když se bratr začal chovat tak neuvěřitelně umanutě. Po chvilce se mě snažil odtáhnout pryč ze sálu, aby si se mnou mohl užít další společnou noc. Z jeho doteků mi bylo zle a byla jsem nucena jej od sebe odstrčit. A to samozřejmě před zraky dalších svědků. Nakonec byl opravdu lepší nápad nechat se odvést k našim pokojům.
Ráno jsem se probrala v jeho objetí. Okamžitě jsem se odtáhla, jak mi tělem projela zimnice z toho, jak se mě dotýkal. Ničemu ani nepomohlo vědomí, že si z událostí po příchodu do našeho pokoje nic nepamatuji. Snažila jsem si vybavit další detaily, tváře elfů, jež nás doprovázeli, případná znamení…cokoliv. Vše bylo buď rozmazané, nebo utopené v naprosté temnotě. Probudila jsem bratra a doufala, že na něj neměl nápoj podobné účinky. Bohužel si ani on nedokázal na nic vzpomenout. Oba jsme absolutně selhali. Celou dobu jsme byli tak opatrní, až to nakonec zkazila jedna sklenka Polibku přírody. Plná obav jsem se telepaticky spojila s Ilanou, abych jí sdělila možné nebezpečí úniku informací. Ubezpečila mě, že se nic nestalo a není třeba být nervózní. Ona sama si prý veškeré události předchozího večera pamatuje a požádala mě, ať se s bratrem dostavíme do jejího pokoje. Po nějaké době se ukázal i Elendar, evidentně dobře naladěný. Asi si jako jediný užil večer přesně podle svých představ.
Zakrátko se ukázal i náš hostitel nesoucí zapečetěný svitek. Předal jej Ilaně a místnost spěšně opustil. Jednalo se o rozhodnutí koncilu a stromových kněžek. Úhledným písmem sdělovalo, že elfové přijímají obchodní, ne však vojenskou spolupráci. Jejich armáda údajně není schopná nasazení. Pod toto rozhodnutí se krom vicekancléře královské rady (a možného budoucího následníka trůnu) Larona Valorena podepsaly i kněžky. Ilana už předtím pojala podezření, že s kněžkami je něco v nepořádku, pokud však opravdu nějaká z nich papír podepsala, byť jen z donucení, daly se z něj vystopovat linky vedoucí k místu jejich držení. A jak jsme se obávali, vedli přímo za „zdi“ paláce. Setkání s nimi tedy nepřipadalo v úvahu, i předtím je mohli spatřit jen členové královské rodiny. Teď byli navíc bedlivě střeženi královskou gardou. Navrhla jsem, že můžeme zkusit zapátrat v historii a pokusit se využít nějakého z precedentů, který by umožnil schůzku i někomu mimo královský rod. Jediný, kdo by o něčem takovém mohl vědět něco víc, byl Exai. Navíc tu bylo ještě něco; přímo pod stromem, kde je umístěn hlavní palác, je vězněn vůdce povstání, které zatřáslo elfy před více než třemi sty lety. Ilana se domnívala, že by mohla tohoto hrdinu z lidu využít, aby svrhla současnou vládu. Myšlenka revoluce byla sice pěkná, ale následné občanské bouře by rozhodně situaci ohledně elfů nevyřešily a přilily by ještě mnohem více oleje do ohně. Navíc jsem pochybovala o tom, že je vězeň po těch staletích stále ještě při smyslech. Moc dobře jsem viděla, co s lidmi dokázalo různě dlouhé mučení udělat. Ostatně sama jsem toho byla dobrým příkladem.
Museli jsme se nejprve zaměřit na kněžky. Ilana kontaktovala Exaie, aby se dozvěděla, že se s nimi kartografové sešli v jednom z hájů právě před třemi sty lety. Od té doby o nich nic neslyšel. Dokázal si alespoň vzpomenout na jména těch, se kterými se setkal. Poté jejich komunikaci opět přerušil vpád našeho hostitele, který nám již dosti rozlíceně přišel zopakovat, že není dovoleno na jeho území používat jakýchkoliv magických prostředků ke komunikaci s okolím. Jak se jim povedlo zachytit způsoby Zářících, je pro mě dosti záhadou. V tomto případě se nespoléhají na obvyklé metody mágů; jejich spojení je na mnohem niternější úrovni a ještě jsem si nevšimla, že by jej kdokoliv dokázal zachytit. Náhle se Ilana opět zarazila a její pohled zeskelnatěl. Hostitelovi jsem namluvila, že se pouze ponořila do meditace a zakrátko bude schopná si s ním promluvit. Chvíli na mě ještě zíral a doufal, že se mu dostane nějakého lepšího vysvětlení, ale byla jsem neoblomná. Vzdal to a z místnosti odešel. Počkala jsem, než se Ilana probere z dalšího návalu vizí a doufala, že už nebudeme dále vyrušováni. To, co jsme tu prováděli, bylo rozhodně velmi riskantní a nesouhlasila jsem s tím. Snazší by bylo přenechat celou záležitost Jižnímu císaři, který se měl o elfy již dávno postarat. Jeho vize o vzájemné spolupráci a pomoci tady rozhodně nepadaly na úrodnou půdu. Jen jim tím dal příliš mnoho prostoru, jak se mu stavět na odpor.
Následující zpráva od Ilany mě ještě více znepokojila. Hodlala se vydat přímo do hájku, kde byly kněžky spatřeny naposled. Příliš se mi to nezamlouvalo, ale trvala na svém. Vydala jsem se za hostitelem, abych u něj požádala o povolení k vytvoření brány. Doufala jsem, že návrh zamítne a my se spokojeně vydáme zpět a celou věc přenecháme povolanějším. K mému překvapení se k návrhu vyslovil kladně a zavedl nás na jeden z přilehlých dvorků, kde bylo možné podobná kouzla sesílat. Brána, která se před Ilanou vykreslila, byla temná jako noc. Její okraje se ztrácely v prostoru a celkově působila zvláštně cize. Přesto do ní vstoupila. Zkusila jsem se s ní spojit přes naši linku, kterou zatím elfové zřejmě neodhalili, ale na druhém konci bylo jen prázdno. To mi na klidu rozhodně nepřidalo. Hostitel se nás otázal, jak dlouho tu hodláme čekat. Bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla, že se vrátíme do našich pokojů a tím naprosto hloupě prozradila, že Ilana nepotřebuje své brány směřovat na některý ze svých kontaktů. Ale možná jsem byla jen paranoidní a nic z toho si neuvědomil. Nálada byla stále napjatější. Nakonec jsem s bratrem požádala o možnost prohlídky hlavního města. Čekala jsem, že se tu možná dostaneme do problémů, proto by bylo vhodné se lépe obeznámit s okolím, zjistit si případné únikové cesty, rozložení a výbavu stráží.
Naše procházka byla však zakrátko přerušena a byli jsme upozorněni, že již nejsme jejich hosty a budeme vykázáni z města. Nemělo smysl ptát se na důvod. Následovali jsme dva strážné až ke dvorku, odkud předtím odcházela Ilana. Zanedlouho přivedli i Elendara a Ilanu. Alespoň byli oba v pořádku. Upozornili nás, že se již nemáme snažit vnikat na jejich území, a pokud budeme chtít někomu předat zprávu, máme se obrátit na autority bránových měst. S tím se s námi rozloučili a vyzvali nás k odchodu. Portál, který teď prořízl tkanivo prostoru, již ukazoval plachtoví jednoho z vojenských stanů. Nakonec jsme možná měli štěstí, že nás nechali projít. Jakmile jsme dorazili ležení středu, šla jsem si promluvit s Ilanou. Prozradila mi, že ve své poslední vizi viděla Exaivou smrt, ke které mělo dojít právě v onom hájku, kam se vypravila. Snažila se zjistit něco dalšího o kněžkách, načež musela čelit napadení obranných sil elfů. Pochopitelně to považovali za další nepovolený vstup a zásah na jejich území. Dále tu byla otázka Elendarových rodičů, byla tu šance, že je stále ještě drželi na živu. Ačkoliv by asi elfovi udělalo radost, kdyby je mohl znovu spatřit, nemohli jsme si kvůli nim dovolit narušit již tak vratké spojenectví. Jediné možné řešení jsem viděla v kompletní likvidaci jejich vládnoucí třídy a následnému dosazení vlastních lidí. K udržení občanů bych použila stejných metod, jaké na ně byly aplikovány po staletí. Zvyk je železná košile a v tomto to platí dvojnásob.
S podobným řešením samozřejmě Ilana nesouhlasila. A pochybovala jsem o tom, že by se snad císař v tomto postavil na mou stranu. Po jeho příchodu se mé domněnky jen potvrdily. A to i přes to, že elfové začali představovat mnohem větší hrozbu, než se prve zdálo. Jejich říše sousedila přímo s hranicemi jihu a případný útok na císařovo území by mohlo velmi výrazně zvrátit průběh bitvy s východem. Vzhledem k předchozím událostem se nabízela i možnost napojení elfů na Zlaté zbroje. Zvlášť, když mělo být hlavní město jihu dalším terčem. Ilana sice nic z toho ve svých obrazech budoucnosti jasně neviděla, ale již několikrát se nám stalo, že jsme byly svědky naprosto neočekávaných událostí. Věštění byla vždy dvousečná zbraň, bylo snadné některé linky kompletně přehlédnout, nebo si špatně vyložit některé z detailů. Navíc se vše měnilo doslova každým okamžikem. Jistě, nesčetněkrát nám její vidění zachránilo krk, ale rozum mi stále říkal, že bychom na ně neměli až tak spoléhat. Jižní vládce si vyslechl všechny naše připomínky a rozhodl se, že zkusí s velvyslanci elfů znovu promluvit a pokusit se je přesvědčit o výhodnosti spolupráce, kterou jsme nabízeli. Nám nabídl útočiště přímo v jeho sídle, které jsme s vděkem přijali.
Císařův návrat byl mnohem rychlejší, než jsme očekávali. K našemu překvapení dopadlo jeho jednání úspěšně. Elfové se nakonec zavázali k vyšším odvodům zlata a pšenice – pod záminkou vedení války se severem. Udivovalo mě, že stále předstírali, že žijí až v takové nevědomosti. Představa, že opravdu nemají ani tušení o současné situaci mi přišla dost absurdní. Avšak samotný elfský král se stále odmítal do jednání zapojovat. A i přes ztenčené zdroje tu podle Ilany stále hrozilo, že nás elfové zradí. Znovu jsem se pokusila navrhnout sesazení jejich vlády, ale byla jsem odmítnuta. Ještě tu byla možnost přesunutí ostrovu k jejich hranicím a využití jeho zbraní k napadení elfího území. Tento návrh, překvapivě pocházející od Ilany, se též nedočkal vřelého přijetí. Nakonec pro císaře by nebyl problém se od jakékoliv naší akce distancovat, jeho tichá podpora by pro nás byla dostačující. A mně bylo jasné, že Ilana nenechá záležitost s elfy jen tak plavat. Bylo jen otázkou času, kdy se jí v hlavě zrodí další plán, jak se dostat na jejich území a minimálně se postarat o kněžky a Elendarovy rodiče. S tím jsme se s ním rozloučili a vydali se zpět na ostrov. Tam jsem měla vyčkat na další instrukce od Ilany.
K večeru se u mě zastavil Riel, překvapilo mě, že se mu Ilana nezmínila ani o našem návratu. Informovala jsem jej o průběhu našeho jednání s elfy a o výsledku, jakého se nám podařilo dosáhnout. Zmínila jsem veškeré hrozby, jaké pro nás představují, a čekala jsem, že alespoň v něm získám zastání pro své konečné řešení. Překvapilo mě, když se zarazil a s nevěřícným výrazem mi začal vyčítat, s jakou chladností mu předhazuji své návrhy na vyvraždění jejich lidu. Dokonce mě obvinil, že bych snad mohla být opět zasažena východem. Má odpověď, že v případě elfů nejsem emočně nijak zainteresovaná a v současné době jde o nejlepší řešení, jej nijak zvlášť neuspokojila. Nejspíš zapomněl, čím jsem celý svůj život byla. Jakýkoliv soucit musel dávno ustoupit pragmatismu. A nedá se říct, že bych snad teď, pod vedením Ilany konala jiné skutky. Zabalit je do líbivých slov v jeho případě stále fungovalo. Jak snadné bylo říci, že je nutné páchat menší zla pro větší dobro. Dřív nebo později s tímto přístupem narazí a holá pravda se mu možná stane osudnou. Nechala jsem ho jeho úvahám a počkala, než odejde.
Ani druhého dne se mi nedostalo zprávy od Ilany. Místo toho mi hlavu opět zaplnily ozvěny minulosti. Snažila jsem se jejich působení přebít nějakou aktivitou, ale bezúspěšně. Místo toho jsem podlehla vyčerpání a bezmocně ležela na své posteli bez naděje na uklidňující spánek. Zdálo se, že záchvaty nikdy nezmizí. Mohla jsem jen doufat, že se jejich četnost nebude zvyšovat. Caelovi jsem se vyhýbala všemi možnými způsoby a odmítala s ním hovořit. Vše pod záminkou přípravy na další misi. Hloupá výmluva, ale i tak jej donutila ustoupit. Zde beztak nebyl prostor, jakým by mohl pomoci. Ne, když mi jeho fyzická blízkost už nemohla přinést útěchu. Sotva jsem dokázala zvítězit nad jedním z vnitřních démonů, uchvátil mou mysl další. Jestli se skutečně někdo podílel na tvorbě mého životního příběhu, měl vybraný smysl pro ironii. Až mě to donutilo k úsměvu.
Snad se mi i nějak podařilo usnout, kdo ví. Ráno mě vyrušilo volání od Ilany. Podle naléhavosti v jejím tónu mi bylo jasné, že nepřináší žádné dobré zprávy. Pátrání po stromových kněžkách nakonec bylo přeci jen úspěšné; během posledních let byly všechny brutálně vyvražděny. A u elfů došlo k dalšímu názorovému posunu – nakonec se rozhodli, že na frontu nasadí i své jednotky, a to za jediným účelem, aby mohli zradit a zaútočit přímo do týlu jižní armády. Aby toho nebylo málo, byly zaznamenány operace Zlatých zbrojí na území severu. Ačkoliv se Severnímu vládci podařilo jich několik pobít, údajně si odnesli to, pro co přišli. Druhý den v poledne se pak chystala navštívit Rowana, aby od něj zjistila, zda se opravdu někdo z jejich řad pokoušel kontaktovat elfy a zda-li v tom byl úspěšný. Krom toho bylo potřeba zjistit další plánovaný postup východní fronty. Ještě před odchodem k němu jsme se všichni měli sejít u altánku, abychom si udělali jasno v dalším postupu.
Předala jsem zprávu bratrovi, jen abych byla znovu vystavena jeho vyčítavým pohledům. Snažil se na mě apelovat, že pokud nevyřeším svůj problém s nemožností fyzického kontaktu, budu v boji neschopná. Skoro jsem měla chuť mu poděkovat za jeho objevná zjištění. Musela jsem si prostě zvyknout a nedalo se čekat, že to bude snadné. Když mi bylo odebráno to poslední, na čem jsem v životě lpěla. Ráno jsem zamířila hned k altánku, kde už Ilana zdrcenému Elendarovi sdělovala novinky o osudu jejich kněžek. Zpočátku tomu nechtěl uvěřit a začal něco mlet o tom, že přeci jen plnil rozkazy. Bůhví, co mu v tu chvíli běželo hlavou. Po chvíli se ukázal i Riel v doprovodu mého bratra. Předal mi nové vybavení od severu a nějaké náhradní oblečení. Je pravda, že jsme poslední dobou o tyto běžné věci přicházeli dost často. Také nám sdělil, že se Exai stále nachází na velitelství a bylo by dobré, jít naše spojence opět navštívit. Vypadalo to, že se opět rozdělíme a někteří z nás navštíví Rowana, zatímco druzí budou zjišťovat stav na frontě. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme společně a jednoduše počkáme na ostrově, než Ilana vyřídí všechny záležitosti s naším nemrtvým spojencem. Aby k němu necestovala sama, nabídnul se jako doprovod Cael. Docela se mi ulevilo, když se za ním brána zavřela a já po chvilce osaměla.
Zamířila jsem k meditačním kruhům, abych si mohla snáz utřídit své myšlenky. Nelíbilo se mi, jaké uspokojení mi přinášelo chladné jednání vůči mému bratrovi. Jistě, byla to jen další obranná reakce, vlastní účinný mechanismus zaručující, abych se zcela nezhroutila – jenže začal pomalu, ale jistě selhávat. Posadila jsem se na tvrdou zem a nechala mou mysl znovu prožít muka východu. Znovu jsem cizíma očima viděla své poničené tělo ležící na zakrvácené podlaze jako obyčejný kus masa a vybavila si, jak jsem se jako posledního stébla chytila mého citu k bratrovi. Vyšplhala jsem po něm nad hladinu a nechala jej dlít v hlubinách, do kterých nebylo návratu. Poslední kotvou na tomto světě je mi už jen vlastní rozum a poslední zbytky touhy dokončit to, co jsem začala. Trpké rozjímání nad realitou přerušila přítomnost další bytosti. Otevřela jsem oči, abych spatřila Riela vstupujícího za ochrannou vartu meditačního kruhu. Něco takového rozhodně nemělo být možné. Na to, jak se mu to podařilo, odmítal odpovědět. Místo toho mě vyzval, ať jej následuji až k centru, kde dojde k našemu přesunu na velení.
Ve stanu již byli přítomni všichni generálové očekávající naše další hlášení. Slova se ujala Ilana, aby jim sdělila aktuální plány východu získané od Rowana. V kótě 22A mělo dojít k vybudování dalšího z energetických krystalů, jehož aktivace byla naplánována na dnešní půlnoc. Jednalo se o území, které měl pod palcem Horon, hned po obdržení zprávy vydal potřebné rozkazy a poslal jednoho ze svých důstojníků, aby se postaral o jejich naplnění. Krátce na to dorazil Jižní císař s další listinou od elfů, kde měl již k dispozici konkrétní počty nasazených jednotek. Jeho řady se měly rozšířit o osm pluků střelců, 2 jednotky gryfí letky a stopaře. Celkem jejich odvod čítal více než devět tisíc mužů. Dostatečný počet na to, aby mohl napáchat značné škody. Ilana též potvrdila naše obavy o pokusech východu kontaktovat elfy. Údajně se o to pokusil Sind před třemi dny, ale nesetkal se zatím s kladným přijetím. Tento neúspěch jej donutil obměnit většinu jeho lidí na nejvyšších postech.
Dále se přešlo k události týkající se posledních aktivit Zlatých zbrojí. Ačkoliv se některým z nich podařilo uprchnout, zpráva v sobě obsahovala i nákres předmětu, který si odnesli s sebou. Šlo o podivně zhotovený meč, který mi svým tvarem nepřipomínal žádnou ze zbraní, kterou jsem měla zatím možnost vidět. Jen Ilaně připadal povědomý a vyžádala si přítomnost Tajwuna. To jsem uvítala, doufala jsem, že si s ním budu moci pohovořit o svém současném stavu. Pokud tu byl někdo, kdo by mi mohl pomoci alespoň z části objasnit, co přesně se stalo, byl to právě on. Zvlášť s tím, co všechno o mně už věděl. Dorazil během několika minut a pak se jal zkoumat nákresy. Sám si pak začal zapisovat vlastní poznámky a zmínil se o Tarlinových piktogramech, jejichž moc měla být uvolněna. Samotný původ zbraně sahal až do pradávné historie a opět byla dílem Zářících, pocházela až z období počátku rozporu a lidské ofenzívy vůči jejich tyranii. To bylo zatím vše, co nám o meči mohl prozradit. Když s výkladem skončil, požádala jsem jej o soukromý rozhovor.
S typickým úsměvem a hraným nadšením z toho, že mu budu dělat společnost, mou výzvu přijal a hned mě chytil okolo ramen, aby mě odvedl z velitelského stanu. Ucukla jsem, jak mi tělem projela zimnice a následovala ho až k jeho vlastnímu stanu. Nechápala jsem, z jakého důvodu předvádí podobné šarády a proč mi při každé příležitosti dělá návrhy. Na jednu stranu mě chvilkami bavilo přistupovat na jeho hru, ale stále jsem musela mít na paměti, že jde o vrchního mága severu a zřejmě nejbližší osobu vládce. Ukázala jsem mu vypálenou značku na dlani a otázala se, zda snad netuší něco o tom, kde se mohla vzít. Rázem se jeho výraz změnil. Pohled, který mi věnoval, napovídal, že toho ví víc než dost a budu muset přiznat celou pravdu. Že šlo o práci východu, bylo nad slunce jasné. Stejně tak to, že něco podobného bych si nenechala způsobit dobrovolně. Přiznala jsem, že jsme se s východem dostali do křížku a chvíli jsem byla v jejich péči. Nechtěla jsem zmiňovat veškeré podrobnosti. Donutil mě svléknout se, aby si mohl prohlédnout všechny značky. Ačkoliv se mé kůže dotýkal jen jemně, bylo to krajně nepříjemné. Navíc jsem měla podezření, že to ani nebylo zapotřebí.
Jakmile s tím skončil, citelně se mi ulevilo. Oznámil mi, že mé magické dráhy byly buď vypáleny, nebo navázány na můj duševní otisk a v případě, že se pokusím kouzlit, spotřebuje to část mě – a to buď vzpomínky, nebo emoce. Hrozilo, že to může pozřít veškerou mou podstatu. Jen mi tím potvrdil a ještě doplnil slova jihovýchodní kněžky, od které jsem získala ochrannou brož. A do toho ještě vstoupila Ilana. Tajwun ihned zjišťoval, zda na sobě náhodou nemá něco podobného, aby mohl dostat oblečení i z ní. Viditelně zklamán jejím zamítavým postojem se pak vrátil k řešení našich potíží. Skrze tyto značky muselo být prý něco sesláno. Byla jsem donucena prozradit další část pravdy a říct mu o energii, kterou chtěli skrze mě použít ke zničení Ilany. Jako vodítko jim pak posloužilo naše pouto, které bylo spáleno stejně jako moje magické linky. Sice stále fungovalo, ale i to může být otázkou času. Ilana doplnila, že tou energií bylo ve skutečnosti 50235 duší; nebo spíše pozůstatků umučených lidí. Divil se, jak jsem něco podobného mohla vůbec přežít, lidské tělo ani duše není stavěno pro podobné manipulace a jejich použití vždy znamenalo bolestivý skon subjektu. To, že se mi zřejmě i díky působení Ilany podařilo přežít, bylo opravdu zázrakem. Ovšem má psychika zůstane až do konce života poškozená; otisk všech duší se do ní vpálil jako cejch, který mi bude všechny události znovu a znovu připomínat. Tajwun mi navrhl, že se mi bude snažit být kdykoliv k dispozici, pokud se budu potřebovat někomu vypovídat, nebo kdybych snad zatoužila i po jeho něžném doteku, vyjde mi vstříc. V tu chvíli jsem bohužel nedokázala jeho vytříbený smysl pro humor ocenit.
Navíc tu byla ještě otázka onoho duševního otisku, který z nás mohl být sejmut. To Tajwunovi hned sebralo vítr z plachet. Nechal si do stanu přivolat svého nejlepšího žáka, který měl být expertem v dané oblasti. Zakrátko do stanu vešel postarší muž, jenž se nám představil jako Zarus. Svým vystupováním působil jako přesný protiklad k Tajwunovi. Jakmile se dozvěděl o důvodu své přítomnosti, doporučil nám vzdálit se co nejdále od velení. Pokud nám opravdu otisky sejmuli a máme v sobě pojistky, skrze které k nám může východ posílat své síly, znamenala naše přítomnost zde velké nebezpečí, brož nebrož. Přesunuli jsme se na travnatou pláň k jedné ze záložních legií vlčích jednotek podléhajících přímo Severnímu vládci, který byl taktéž přítomen. Doufala jsem, že se to bez něj obejde, pokud by se ukázalo, že jsem skutečně stále na východ napojená, byl by tím prvním, kdo by se mě pokusil odstranit. A k tomu stačila jediná myšlenka. Po vysvětlení našeho příchodu se Zarus hned pustil do práce.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Velitel elfích lidových milic ale vůůbec nepřipomíná Iorvetha z druhého dílu Zaklínače :) ale co už, je to nejvíc sexy elf, jakého jsem kdy v PC hrách viděla (dokonce překonal i Zevrana a Fenrise z Dragon Age). A když už se ho za postavu nemohu dotknout, tak doufám, že ho budu moct aspoň zabít :)
Žádné komentáře:
Okomentovat