Ze života Maery - část XI.

Půločko

Začínám poslední dobou zjišťovat, že se mé zápisy začínají nepříjemně protahovat. S tím se zvyšuje i množství času, které musím psaní obětovat. Bohužel kvalita zůstává stále stejná. Marně čekám na nějaký zásadní zlom, polibek múzy či požehnání od samotného Aštara Šerana, které by mě posunulo zas o kousek dál, k mému vysněnému cíli. Zatím mi nezbývá nic jiného, než doufat, že jsou moji čtenáři se zápisy stále spokojeni :) Dalších 6,5 stránky je tu jen pro vás ;)

    Nakonec jsem se vrátila zpět do domu, procházela jsem prázdné, potemnělé místnosti a zjistila, že se moji společníci již uložili ke spánku v jednom z větších salónků. Potichu jsem se přesunula k protilehlému rohu, kde jsem si zabrala židli u vyhaslého krbu. Spánek ale nepřicházel. Sotva se mi podařilo uklidnit po předchozím zážitku mou mysl, začaly na ni narážet další vjemy; stejně znepokojivé. Nervózně jsem pohledem přelétla po stěnách místnosti, zkoumala každičký detail jejich obložení a hledala cokoliv, co by mohlo nějakým způsobem narušovat jinak poklidnou atmosféru. Něco tu rozhodně nesedělo, ale zatím to zůstávalo před běžným zrakem skryté. Přísné tváře hledící na mě ze zarámovaných obrazů musely být něčeho svědkem; zachytila jsem zpočátku slaboučké působení, jen nepatrný záchvěv ozvěn minulosti. Je snad tohle místo prokleté? Snažila jsem se jej uchopit a odhalit tak tajemství, které vila skrývá.

Místnost byla náhle zalitá světlem. Prudká záře a vůně kadidla mi příjemně otupovala smysly. Blížila jsem se ke středu dění, celá rozechvělá vzrušením. Rituál byl už v plném proudu, kolem sochy tančily osoby oděné v pestrobarevný šat a svými pohyby vrhaly pitoreskní stíny. A pak jsem ji zahlédla; zlatou skulpturu vlnící se ve světle, lákající mě, ať přijdu blíž. Plná touhy jsem se přibližovala, než scénu roztříštil nelidský skřek…

Tak tak jsem se uhnula čepeli meče, která se zakousla jen pár palců od mé hlavy do dřeva stolu. Prudký náraz jej roztříštil a já vyskočila ze židle právě včas, abych se postavila tváří v tvář útočníkovi ve zlaté zbroji. Z protějšího rohu ke mně dolehly zvuky boje, takže tu rozhodně nebyl sám. Vyhnula jsem se dalším výpadům a ustoupila ke středu místnosti, abych měla okolo sebe větší prostor k manévrování. Zarazilo mě, jak se sem mohli dostat, aniž by je kdokoliv z nás zaslechl, ale neměla jsem čas o tom dále přemýšlet, když jsem se musela bránit dalším útokům. Protivníkovy údery byly tvrdé a přesné, držela jsem se v defenzívě a čekala na jeho první chybu. A pak přišla; odrazila jsem další z jeho ran a podařilo se mi jej vyvést z rovnováhy, přešlápl a zavrávoral. Má čepel mu zajela přímo do mezery v podpaždí. Vystříkla krev. Situace se otočila. Začala jsem jej zatlačovat zpět a každým dalším výpadem mu způsobovala další zranění. Koutkem oka jsem zahlédla srdnatě se bránícího Einara, který se snažil přes svého protivníka dostat k Exaiovi krčícímu se u zdi. Ten už na tom tak dobře nebyl. Potřebovala jsem se svého útočníka rychle zbavit…

Z nenadání odněkud přišel rozkaz k ústupu a nepřátelé se začali pomalu stahovat. Nemohla jsem je jen tak nechat odejít, ať už tu byli z jakéhokoliv důvodu, potřebovala jsem zjistit, co měli za lubem. Rozeběhla jsem se proti jednomu z nich, odrazila se od země, vyskočila a srazila jej k zemi. Okamžitě jsem vyrušila veškerou magii v okolí, kdyby snad chtěli využít k přesunu teleportu. Náhlá vlna antimagické energie je všechny zarazila. Rozrušila vazby, kterými byly jejich zbroje doslova přinýtovány k tělu a zlaté pláty se začaly postupně drolit a odpadat, aby tak odhalily znetvořenou masu tkáně a svalů pod nimi. Útočník, na kterém jsem klečela, na mě upíral mrtvolné, zakalené oči. Přesto jsem z něj cítila podivné záchvěvy života. Snažila jsem se jej omráčit, ale jílec meče se do jeho spánku vnořil jako do houby. Dělalo se mi z toho všeho nevolno. Einar se začal pokoušet o totéž a napadl dalšího z nich. Já měla mezitím co dělat, abych udržela tu zrůdnost pod sebou na lopatkách. Věděla jsem, že nepromluví, ani kdybych jej vystavila tomu nejhoršímu mučení. Ale byla tu i jiná cesta. Přes silný odpor jsem se mu znovu zadívala přímo do očí…

Viděla tělo mladé světlovlasé ženy, jak se mě snaží celou svou vahou udržet při zemi, svaly napnuté až k prasknutí. Nedokázala jsem ji vzdorovat, síla mě opouštěla a četná zranění mi bránila v pohybu. Za očima jsem pociťovala narůstající tlak. Pojistka se začala spouštět. Potřebovala jsem se dostat dál, zjistit důvod jejich návštěvy. Nořila jsem se stále hlouběji do jeho znetvořené mysli. Ocitla jsem se v sále a přebírala instrukce od další osoby ve zlatavé zbroji. Předmět nesmí za žádnou cenu na slunce. Spojení náhle přerušil výbuch. Tlaková vlna mě odmrštila a já proletěla skrz balkónové okno na udusanou zem. V letu jsem se tak tak stačila nakrčit, aby byl dopad co nejmírnější. Otřesená a s krví na jazyku jsem sledovala, jak se celá budova hroutí k zemi. Zahalila mě oblaka prachu a smetí, před kterým jsem skryla svou tvář do oděvu. Pokusila jsem se pomalu odplazit pryč a postupně se narovnat. Naštěstí jsem neměla žádné zlomeniny, jen hromadu nepříjemných podlitin. 

Skrze haldy prachu začala na místě zbořeniště prosvítat prapodivná zlatavá záře nasáklá magií. Jestli po něčem zlaté zbroje šly, bylo to určitě tohle. Snažila jsem se ve svém okolí zachytit další stopy pohybu, ale marně. Netušila jsem, kam se poděli moji společníci. Mohla jsem jen doufat, že se jim podařilo dům zavčasu opustit. S provizorní rouškou jsem se opatrně vydala ke zdroji světla. Využívala jsem zbytků zdí a svého magického talentu, abych se skryla před zraky všech. Po několika krocích jsem byla na doslech zlatým zbrojím. Musely přivolat nejméně jednu další jednotku. Po něčem horečnatě pátrali. Mou jedinou šancí bylo dostat se k předmětu jejich zájmu dřív; instinktivně jsem se blížila k místu, kde jsem zachytila zdroj moci. Ale jen, abych byla svědkem toho, jak jej objevují členové řádu. Ve svém stavu jsem nebyla schopná boje, tak jsem mohla jen přihlížet tomu, jak zlatavou sochu neurčitých tvarů vytahují. V místech, kde se jí dotkly, jim začala praskat zbroj a vpalovala se až do masa. Sluneční paprsky si našly cestu skrz haldy prachu a po jejich dopadu začala socha černat a rozpadat se v prach. Doufala jsem, že ji alespoň zničí, když jsem ve svém poslání selhala. Ale jednali pohotově, přehodili přes ni kus plátna, poté odříkali několik slov a v tu ránu byli pryč.*

  Do kusu látky jsem nahrnula prach, který zbyl ze sochy, a znovu zapátrala po ostatních členech družinky. Oblaka smetí se už stihla usadit a nic mi nebránilo ve výhledu. Ale po nich ani stopy. Znervózněla jsem; hrozila možnost, že je unesli zlaté zbroje. Po mentálním střetu s jedním z nich jsem docela ztratila přehled o situaci okolo. Překračovala jsem ruiny domu a vyvolávala jejich jména. Pak jsem zachytila pohyb. Cosi se snažilo prodrat skrze popadané zdi a trámy. Nejprve se objevila zkrvavená ruka. Chytla jsem ji a snažila se pohnout kusem dřeva, který stál mezi mnou a uvězněnou osobou. Po chvíli snažení se zadařilo a postupně jsem z ruin vytáhla pomláceného elfa. Měl zatracený štěstí, že ho to nerozmačkalo. Pomohla jsem mu ze zbořeniště a pátrala po zbytku. Zanedlouho jsem zaslechla z jedné z uliček Ryanorův slabý hlas. Další, kdo to zvládl. Ač zraněn, v době výbuchu už v domě zřejmě nebyl. Zbýval už jen Einar s Exaiem. Čas nepříjemně ubíhal a nám se stále nedařilo najít po nich jakékoliv stopy. Exai vzduch k životu nepotřeboval, ale jestli byl Einar uvězněn pod troskami, měl pramalé naděje na to, že by mohl přežít, pokud už dávno nebyl rozmačkán. Snažila jsem se zachytit v okolí stopy emocí, čehokoliv, co by mi prozradilo, že je ještě někdo další v mé blízkosti naživu. Jako zázrakem jsem zachytila myšlenky Exaie. Cítila jsem, jak se snaží mermomocí někoho ochránit a postupně se propadá stále hlouběji do trosek domu. 

Začala jsem v tom místě hrabat, odhazovat kusy střechy, rozmláceného nábytku, ale byli zřejmě příliš hluboko. Přerušil mě až příchod jednotek severu, které s odklízením pomohli. Nakonec jsme společnými silami dokázali oba vysvobodit a já je nechala v jejich péči. I mně nabídli pomoc, kterou jsem s vděkem přijala. Jakmile jsem se však očistila od prachu, a tím odhalila svou tvář, začali si ode mě všichni udržovat odstup. Bohužel jsem byla jediná, kdo tu věděl, co se stalo a proč, tak se mnou nakonec museli promluvit. Viditelně podrážděný plukovník si vyslechl mé hlášení a převzal zbytky po soše k podrobnějšímu zkoumání. Na severu vůbec netušili, že jsou zlaté zbroje schopny teleportace skrze světlo, díky čemuž se dostaly i skrze bariéry jihovýchodu. Jejich současná aktivita mě však znervózňovala mnohem víc. Nakonec nám ve stejném bloku přidělili nový dům a nechali nás na místě. I přes to, že mohly hrozit další nečekané útoky. Jak typické. Dokud jsem sever považovala za svého spojence, byla jsem bez obav. Ovšem teď jsme byli v daleko jiné pozici a Ilana byla v bezpečí. Moc dobře jsem věděla, že naše ztráta by nikomu nevadila.

Mlčky jsem se přesunula se svými společníky do nového příbytku, který jsem okamžitě podrobila důkladné kontrole. Nenašla jsem nic, co by snad mohlo stát komukoliv za pozornost. Obyčejný, opuštěný dům. Beztak jsem si potřebovala odpočinout. Už se mi skoro podařilo usnout, když přišlo další překvapení; dorazila Ilana jen těžko skrývající své rozlícení. Prozradila jsem ji, co vše se tu semlelo a jen si od ní potvrdila, že jsme byli na západ vysláni jako návnada, kdyby se náhodou východu chtělo zaútočit. Samozřejmě ji nikdo o našem přesunu neřekl. Já sama jsem se jí zdráhala informovat, netušila jsem, jak bude její léčení Tajwuna a mého bratra probíhat. Jakékoliv vyrušení by se jim mohlo stát osudným. Zatímco jsem jí líčila, jak se vše seběhlo, její vztek narůstal. Dosáhl vrcholu ve chvíli, kdy se dozvěděla o prapůvodní příčině celého incidentu; krádeže jedné z Rowanových knih. Obě jsme se vydaly za Ryanorem, kde jsme měli konečně možnost jej konfrontovat a upozornit ho na průser, který způsobil. Pravděpodobně bude obviněn z velezrady, která se na severu trestá smrtí. Vzhledem k tomu, že je jedním z Ilaniných společníků, možná by mohl mít i nárok na soud. Nakonec možná i dostal nějaký čas k přemýšlení; naši výměnu názorů přerušil příchod Severního vládce. 

Omluvil se nám za nepříjemnosti, kterým jsme byli vystaveni, a prozradil, že za tento rozkaz mohl generál Jarmun, hlava severní rozvědky. I hrozba vpádu elfů do Paderunu prý byla zažehnána, čemuž jsem rozuměla jen já s Ilanou. Ovšem jak toho dosáhl, nám už nesdělil. Poté se s Ilanou odebral do vedlejší místnosti a my opět osaměli. Ryanor přešlapoval v rohu a ve tváři se mu zračila směsice strachu a vzteku. Zoufale se snažil vyhýbat jakémukoliv očnímu kontaktu. K jeho štěstí nebyla Ilana pryč dlouho. Byla rozhodnutá vrátit se zpět na sever, aby zkontrolovala mágův a bratrův stav. A já měla jít s ní. Nemohla jsem zprvu uvěřit, že mi něco takového bude dovoleno, ale přikývnutí vládce Ilanino prohlášení potvrdilo. Einar podotknul, že bychom o zničení knihy měli informovat i jejího majitele. Navrhl, že se tam při nejbližší příležitosti vydá s Exaiem. Ryanor bude muset zůstat mimo veškeré dění, dokud nad ním nebude vynesen trest. Těsně před odchodem se Ilana zmínila, že sama již nalezla způsob, jak podobnou knihu vyrobit. Je schopna do ní uzamknout vědomí a skrze něj vstupovat do mysli všem, co začnou knihu číst. Opravdu nebezpečné kouzlo, ale velmi dobře uplatnitelné pro špionáž.

Pak už jsme se přesunuli konečně na sever, přímo do Tajwunova sídla. Zamířily jsme s Ilanou do jeho pokoje, kde ležel spolu s mým bratrem. Oba byli stále v bezvědomí. Ilana zkontrolovala mága a já poklekla u Caelova lůžka. Stařecké vrásky, které prve hyzdily jeho tvář, byly pryč. Stejně tak i šedé vlasy; vypadal, jako kdyby žádnou proměnou neprošel - podobně, jako já. Mohla jsem jen doufat, že u něj tento proces neprobíhal tak drasticky, ačkoliv mi bylo jasné, že to nemohlo být zadarmo. Pohladila jsem jej po tváři a druhou rukou tiskla jeho dlaň. Bylo to tak dávno, co jsem mohla být s ním. Jeho dech byl mělký, ale pravidelný. Bude žít. To bylo vše, co mě v tu chvíli zajímalo. Ilana nás mezitím nechala o samotě. Lehce jsem jej políbila na čelo a překvapením jsem sebou trhla, když otevřel oči a oplatil mi sevření ruky. Všimla jsem si, že mě v prvním okamžiku téměř nepoznal, ale záhy se na jeho rtech objevil úsměv. Takový, na který jsem čekala celé věky. Přitiskla jsem svou tvář k jeho, oči zalité slzami a vychutnávala si každičký dotek jeho kůže. Nedokázal jsem odolat náhlému návalu emocí; bezmezné radosti a touze. Až když jsem se opatrně odtáhla, dokázala jsem opět v klidu dýchat.

Zasloužil si i pár slov. Byl v bezvědomí a mimo veškeré dění tak dlouho. Řekla jsem mu, že jsem se svého prokletí beze zbytku zbavila a vše bude v mžiku ve starých kolejích. Jen, co se uzdraví; pak už nám nikdo nebude stát v cestě. Byla to lež, ale nechtěla jsem, aby se hned po svém probuzení dozvěděl, že jsem upadla v nemilost severu, na mou duši je navázána pojistka, kterou mě mohou na místě zabít, a mám být vysílána na sebevražedné mise. Kdokoliv mimo tyto zdi se se mnou odmítá bavit a jen těžko bych byla schopná mu jakkoliv pomoci. Vlastně jsem se stala jen další přítěží. Poznal to. Jestli byl na světě někdo, kdo se dokázal spolehlivě dostat přes všechny moje masky, byl to on. Celý život jsme si navzájem vykládali hromady lží v domnění, že tím toho druhého ochráníme. Teď by nám to ale opravdu nijak nepomohlo. Musela jsem s pravdou ven. Vylíčila jsem mu, co všechno se stalo i do jaké situace nás teď dostal Ryanor. S každým dalším detailem mu úsměv z tváře postupně mizel a nahrazovaly jej obavy. Bylo mi to tak líto. Slíbila jsem mu, že se postarám o to, abych jej odsud dostala pryč a pokud možno jej alespoň z části vymanila z vlivu severu. Stačí, že mají mě. Jediné, čeho jsem jej ušetřila, byly katastrofické vize budoucnosti. Ty ostatně patřily jen mně a Ilaně. Moc dobře jsem chápala, proč je dál nešíří. Poté mě bratr přerušil a přál si s ní promluvit. Chápala jsem, že ji chce nejspíš za vše poděkovat, ale to rozhodně nebylo vše. Teď, když se dozvěděl, jak se věci mají, musel podniknout určité kroky. Aby mě ochránil. Znám ho, bohužel až příliš dobře. Přesto jsem se donutila místnost opustit.

Ilanu jsem zahlédla v jedné z uliček, jak si zkoumavě prohlížela svůj odraz v zrcadle. Nevšimla jsem si, že by se na ní cokoliv změnilo a nechápala jsem, proč tak činí. Bylo spíš až s podivem, že se v její tváři nezračily všechny strasti, kterými prošla. Jen občasné změny nálad a nekontrolované pohledy občas prozrazovaly, čeho všeho byla svědkem. Předala jsem jí vzkaz od bratra a sama se od zrcadla vzdálila; ještě jsem si zcela nedokázala zvyknout na svou novou podobu. Po nějaké době se oba objevili ve dveřích. Ilana nám ukázala cestu k pokojům pro hosty, kam jsem posléze bratra dovedla. Ačkoliv jsem jej musela cestou podpírat, zotavoval se neuvěřitelně rychle. Na nic jsem se neptala a uložila jsem jej do postele. Lehla jsem si vedle něj, objala ho a vychutnávala si teplo jeho těla. Naslouchala jsem tlukotu jeho srdce a všechny starosti se rázem vypařily. Dávno ztracené pocity se znovu draly na povrch, jako bychom se snad dotýkali poprvé.  Jistým způsobem to tak skutečně i bylo. Mlčky a v objetí jsme spolu usnuli.

Ráno se ve dveřích objevila jedna ze sester a pozvala nás na společnou snídani. Pomohla jsem bratrovi vstát a sešli jsme po schodech dolů, až do menší jídelny, kde už na nás čekala Ilana s jednou z Tajwunových ošetřovatelek. Během jídla nám dosti barvitě líčila spousty příhod s mágem, který podle jejích slov nenechal jedinou sukni na pokoji. Při vzpomínce na jeho poznámky bych se ani nedivila, kdyby alespoň polovina z toho, co nám říkala, byla pravda. Byl ale čas věnovat se důležitějším věcem; po snídani jsme měli ještě pár hodin k odpočinku, než si nás měla Ilana vyzvednout, abychom se společně s ní přesunuli do hlavního paláce v Paderunu. Konečně mělo dojít k projednání Ryanorovi situace a my měli být přítomni u vynesení rozsudku.

Zanedlouho se ozvalo ťukání na dveře a po mé výzvě vstoupila Ilana. Vše již bylo zařízeno a my se měli připravit na odchod. Léčba Tajwuna byla taktéž úspěšná a před chvílí nabral vědomí. Následovali jsme Ilanu až k teleportačním kruhům a přesunuli se na místo určení. Stráže nás dovedli až k hlavní kopuli paláce, kde zasedala Rada. Zprvu nechtěli mě a bratra vpustit, ale po chvilce čekání jsme byli přeci jen předvoláni. V obrovské místnosti bylo přítomno všech pětatřicet radních, kteří měli rozhodnout nad Ryanorovým osudem. On sám zatím nebyl přítomen. Dospěli k rozhodnutí, že abych si mohla u severu vylepšit svou reputaci, měla jsem se zavázat k dohledu nad jeho činy a přebírat tak za jeho rozhodnutí plnou odpovědnost. Jejich návrh se mi ani v nejmenším nelíbil, poslední, co bych si přála, bylo dělat chůvu někomu tak nevyzpytatelnému a hloupému. Jen těžko bych mohla kontrolovat každý jeho krok a v jeho případě znamenala chvilka nepozornosti jen další průser. Nehledě na to, že bychom tímto riskovali další záchvaty hysterie, kterým v případě jakéhokoliv nátlaku podléhal. Naštěstí se Ilana postavila na mou stranu a souhlasila, že podobné opatření problém s Ryanorem rozhodně nevyřeší.

Další možností byla pojistka, jakou jsem dostala já, ale i tento návrh byl záhy zamítnut. Stejně tak nabídka Severního vládce o možné účasti v bitvách na frontě. Se svými nekontrolovatelnými schopnostmi by tam mohl způsobit opět více škody než užitku. Přestože bych v jeho případě bez okolků souhlasila s trestem nejvyšším, nelíbilo se mi, že je o této záležitosti rozhodováno bez jeho přítomnosti. Má námitka se ujala a po přestávce byli před Radu předvedeni zbývající členi naší skupinky, včetně samotného Ryanora. To už bylo přítomno ale jen pět radních, Severní vládce a nadmíru příjemný generál Lom. Nechali kapitána předstoupit doprostřed místnosti na stupínek a začali s výslechem. Alespoň teď už se přestal trapně vykrucovat a pro změnu hrál poníženého a zoufalého, ze všech sil se snažícího své chyby napravit. A že si jich náhle načal tolik uvědomovat! Opravdu působivé divadlo. Byla bych opravdu překvapená, kdyby dokázal podobně ubohou komedií kohokoliv přesvědčit. Jasně mu dali najevo, že je obviněn z velezrady a cokoliv, co řekl, nelze brát jako polehčující okolnost. Ke slyšení se dostal opět jen díky vlivu Ilany. Když se svým projevem skončil, odebrala se rada spolu s Ilanou do vedlejší místnosti, kde se měli dohodnout nad jeho trestem.

Čas se nepříjemně táhl a ve vzduchu byla cítit nervozita a napětí. Ryanor se v nás marně snažil nalézt podporu; jen Exai jeho prosebný pohled nedokázal vydržet a sklopil zrak. V místnosti bylo naprosté ticho, nikdo se neodvážil pronést jediné slovo. Ruch se vrátil až s příchodem soudců. Z jejich pohledů bylo snadné vyčíst, že o osudu Ryanora bylo již rozhodnuto. Dokonce dostal na vybranou; buď by za svůj nebezpečný akt přijal trest smrti, nebo mohl přijmout nabídku jihovýchodu, kde by mu členové řádu pomohli ovládat jeho síly. Poslední možností byla zřejmě doživotní internace na Ilaniným ostrově. Volba byla nasnadě; Ryanor se rozhodně nechtěl vzdát svého života a tak se zavázal k tréninku u Bratrů z jihovýchodu. Téměř okamžitě do sálu vstoupila eskorta a už jej odváděla. Sotva se ještě stačil rozloučit s Einarem a dveře se za ním zavřely. Nejspíš to bylo naposled, co jsme ho viděli. Rozhodně v této podobě. Uklonili jsme se zbývajícím Radním a místnost posléze opustili. Čekaly nás ještě další povinnosti.

Einar mi hned po odchodu předal zbytek mých věcí, které jsem nechala v Lorně. Vypadalo to, že budu svou výbavu opět potřebovat. Ilana nám sdělila, že změnila své plány a hodlá navštívit jednoho ze svých známých v městě Gondor. Jelikož bylo město pod nadvládou severu, nebyl problém s naším okamžitým přesunem. Ocitli jsme se před branami zasněženého města a okamžitě na nás udeřil chlad. Bylo nezvyklé opět cítit, jak mi mráz proniká pod kůži a začíná nepříjemně štípat. Bratr na tom byl stejně, od namodralých rtů mu stoupaly obláčky páry a začal se třást. Přehodila jsem přes něj svůj plášť a sama se snažila alespoň trochu zahřát pohybem.  Vešli jsme po hlavní třídě až na náměstíčko, kde si nás okamžitě všimli prodejci všelijakého zboží a zvali nás k jejich stánkům. U některých z nich jsme se zastavili, abychom si opatřili teplé oblečení. Ilana nám zatím sice neprozradila, jak dlouho se hodláme zdržet, ale rozhodně to nevypadalo, že bychom snad měli namířeno do některého z hostinců. Kožešiny příjemně hřály a my se vydali za město, až ke hřbitovu; údajně si promluvit s obyvatelem jedné z hrobek. Nedávalo to příliš smysl a Ilana se po celou dobu tvářila náležitě tajemně. 

Konečně jsme se i s pomocí Einara dostali k hledanému náhrobku. Byli jsme upozorněni, že ať už je uvnitř cokoliv, je to v pohybu a drženo na místě velmi mocnými kouzly. V bezpečné vzdálenosti jsme se rozestavili v okolí a čekali na další pokyny. Ilana se mnou navázala spojení a přistoupila k hrobce. Složitými gesty vykreslila ve vzduchu několik symbolů, odříkala naučená slova a zprůhledněla. Ještě nikdy jsem ji neviděla něco podobného provádět, nepodobalo se to žádné z jejích schopností, kterých jsem byla svědkem. A pak vstoupila dovnitř. Nebo jsem si to alespoň myslela. V tu ránu byla naše linka přetržena a nám nezbývalo nic jiného, než vyčkávat. Dlouhou dobu se vůbec nic nedělo. Už jsme pomalu začínali být nervózní, když se pod námi zatřásla zem. Záhy se nad náhrobkem objevila Ilana, celá ohořelá a beze zbraně. Zarazila nás, když jsme k ní chtěli vykročit a řekla, že potřebuje okamžitě kontaktovat Severního vládce. Využila k tomu jednoho z našich komunikačních náramků a za pár okamžiků před námi stál i s doprovodem nejméně patnácti mužů. Vyměnila si s ním několik slov a hodlala se vrátit zpět do hrobky. Zřejmě v ní byl uvězněn někdo opravdu mocný. Znovu mě požádala o obnovení naší komunikační linky, ale jakmile se doslova vsákla do zmrzlé půdy, bylo spojení násilně utnuto.

Opět to nekonečné čekání a nepříjemná zima, která se už dostala skrz všechny vrstvy našeho oblečení. Až se konečně před Severním vládcem začal v prostoru vykreslovat známý obrys Ilaniny brány. Skrze něj jsme mohli spatřit konstrukci nápadně připomínající mlýnské soukolí. A já v hlavě opět zaslechla Ilanin hlas. Bytost uvnitř si přála mluvit s vládcem a já měla jeho slova tlumočit. Chtěla si ověřit, zda před hrobkou stojí skutečně Pelior, jak jej oslovil. Co je na pěsti, chodidle a hraně dlaně špatně? Po vyřčení otázky se vládce usmál a odvětil: „Jen to, že je jimi možné zabít Zářící, velmistře třetího řádu Petrusi.“ Jakmile jsem pomocí myšlenek předala odpověď Ilaně, zavířil kolem nás vzduch, jako by se nám něco prolétlo těsně před nosem. Nikoho jsme ale nespatřili a otevřený portál se náhle rozzářil. Prostorem se prohnalo několik nepříjemných rázů magie, které stály mého bratra vědomí. Zachytila jsem ho a opatrně položila na zem. To už Pelior vsunul ruku do brány, aby pomohl Ilaně ven. Mlýnská kola zřejmě nebyla jen nějakým přeludem. Vládci se jen tak tak podařilo zraněnou Ilanu vyprostit, než hrobka implodovala. Sžíravá magie, která ji chránila, mu popálila ruku a připravila jej i o část zbroje. Okamžitě k nim přispěchali Riel s Exaiem, aby jim těžká zranění vyléčili a ulevili tak jejich bolesti.

Krátce na to se Ilana probrala a očima pátrala po okolí. Měl tu být přítomen kostlivec, kterého z hrobky osvobodila.  Nikde po něm ale nebylo ani stopy. A pak se do toho vložil opět Pelior. Nabral na sebe svou skutečnou podobu a vyzval Petruse, aby se ukázal. A ten tak skutečně učinil. Opravdu bizarní scéna; míšenec člověka se zářícím nadšeně vítající kostlivého muže, přítele z dávných dob. Peliora téměř po celou dobu tituloval „Půločko“, aniž by to byť  jen na okamžik mohlo působit nějak hanlivě. Byly jsme svědky jejich konverzace, ze které vyplynulo, že byl Petrus pod zemí držen celá staletí. Uvěznil ho jeden z Tarlinových žáků; vynikající manipulátor, o kterém existovala snad jen jediná nepatrná zmínka. Dokázal za sebou mistrně zamést všechny stopy, a když jsme se z kostlivce snažili alespoň vypáčit jeho jméno, objevila se na jeho lebce rudá tiára a náhle nebyl schopen slova. Už jsme se kdysi s něčím podobným setkali, ale v jeho případě bylo kouzlo spleteno tak mistrně, že jej nedokázal nikdo z nás prolomit. Ilana se snažila alespoň lokalizovat samotného původce kletby, ale též narazila na důmyslné ochrany a jen s velkým vypětím sil se jí podařilo určit směr. Nebylo velkým překvapením, že ukazoval k východu. Ale jméno další z jejich přeživších známých; kouzelnice Alovis, která se mezitím stala východní vládkyní, pro nás už bylo novinkou. Vypadalo to, že se Ilaně podařilo osvobodit dalšího cenného spojence. Teď už jen zbývalo sejmout okovy i z jeho mysli…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

* Konečně jsem měla opět možnost jako postava "zazářit". Jako jediná jsem byla schopná akce a dokonce jsem měla možnost zabránit Zlatým zbrojím v odcizení podivné sochy. Stačilo jen, abych se k ní dostala dřív. No, pointa je teď už asi jasná. Během soubojů jsem si nejspíš vyplácala udělený příděl štěstěny a pak byla odměněna mým "oblíbeným" číslem 3 O_o Jako vždy, když opravdu o něco jde. Fakt mě tu někdo nemá hodně rád!

** Součástí tohoto zápisu měla být i erotická scéna, na které jsem si chtěla vyzkoušet své "literární kvality". Bohužel se mi dnes dostal do rukou (opravdu úplně náhodou!) tento článek z Reflexu a ať jsem se snažila sebevíc, při každé myšlence na sex se mi vybavila "kobra v trenclích" a já byla v koncích :) až se z toho vzpamatuju, tak snad vše napravím a svůj slib dodržím :))