neděle 11. března 2012

Ze života Maery - část VII.

Zrůda uvnitř

Následující řádky obsahují události celkem ze dvou sezení. Nemělo moc smysl je rozdělovat a aspoň už nejsem v takovém skluzu. Ale protože nic nemůže nikdy jít přesně podle mých plánů, zapomněla jsem si svoje zápisky v Praze, takže je tohle pouze výcuc z mé děravé hlavy. Doufám, že je tam jen minimum nepřesností. Upřímně jsem fakt ráda, že se mi to nakonec podařilo i za velké nepřízně osudu dopsat. No, to je asi vše. Post obsahuje dokonce jednu poznámku pod čarou! :)

    Ozvěna zaklapnutých dveří se mi zaryla až do morku kostí. Zavřela jsem za sebou všechny brány. I kdyby se mi podařilo v chystaném souboji vyhrát, nemohla bych se vrátit po stejné cestě zpět. Brány zrezivěly a proměnily se v prach. Nechala jsem si opět zavolat Tajwuna a požádala ho, aby mě přesunul na nějaké odlehlé místo, mimo dosah civilizace, kde jsem se mohla svému prokletí postavit, aniž bych ohrožovala kohokoliv dalšího. Mé žádosti vyhověl a já se po několika okamžicích ocitla na zasněžené pláni snad na samotném okraji říše. Ostrý vítr s sebou přinášel chlad, který se mi zakusoval do kůže. Rozloučila jsem se s mágem a začala si stavět provizorní přístřeší, dokud jsem na to ještě měla sílu.

Iglú mi poskytovalo dostačenou ochranu před nepřízní počasí. Teď, když jsem byla konečně sama, mohla jsem se ponořit do svých myšlenek. Cítila jsem přítomnost cizího vlivu, pomalu se mi vkrádal do mysli, stával se její součástí. Náhle jsem si přestala být jistá, zda jsou vůbec naše mysli oddělené; možná jsem to byla jen já a má minulost, která se začala pomalu ozývat a drát se na povrch. Vnímala jsem, jak se to učí, přebírá to mé zkušenosti a schopnosti. Pokud by to byla cizí bytost, proč by chtěla i po tom všem přebývat v tak žalostné tělesné schránce? To opravdu nedávalo smysl, mohlo se to osamostatnit, nebo si rovnou najít vhodnější nádobu. Musela jsem to být já. A má památka na léta vraždění se Zrzkem a Špičákem, kdy se poprvé objevil ten slastný pocit z nadvlády spojený s mocí rozhodovat o životech ostatních. Lidé jsou všichni stejní, jen jednou stačí přičichnout a zvrácenost se začne šířit jako nákaza.

Ať už to bylo jakkoliv, musela jsem to potlačit. Ve skrytu duše jsem doufala, že jde opravdu o něco cizího, co se mnou nemá krom těla nic společného. Pokud bych teď selhala, měla jsem alespoň ještě možnost svou existenci ukončit. I když jsem cítila, že jsem se svými silami opravdu na krajíčku; potřebovala jsem požádat jednu z mocných bytostí o pomoc. Chtěla jsem mít jistotu, že tu po mně nezbyde vůbec nic. V úvahu tedy přicházel jen jediný muž; samotný vládce severu. Má druhá podoba byla příliš mocná, abych se mohla svěřit do rukou komukoliv jinému. Bylo by velmi snadné mě zneužít, rozvrátit poslední zbytky mé duševní rovnováhy a přetvořit mě k jejich obrazu. S informacemi, které jsem měla k dispozici, jsem si něco takového nemohla dovolit. Sever s takovými, jako jsem byla já, nakládal přímočařeji. Krom toho jsem začínala svým vzhledem velmi připomínat padlé zářící, kteří byli pro vládce trnem v oku. Jedině on by s mou popravou neváhal. Smířená s nutností odevzdat mu svůj život jsem se ponořila do hluboké meditace.

Pomalu jsem postupovala po jednotlivých linkách a snažila se oddělit hranice mé mysli. Před očima se mi znovu odehrávaly nejsilnější okamžiky mého života, znovu jsem nechala ožít staré vzpomínky a rány, které mě zformovaly. Potřebovala jsem si jasně vymezit, co z toho patří jen mně, jaké schopnosti jsou výsledkem let tvrdého tréninku a odříkání. V okamžiku, kdy jsem si myslela, že mám vše pod kontrolou, jsem se pokusila vyvolat bytost z hlubin mé duše. Nebylo to příliš složité, stačilo si vzpomenout na těch pár slastných okamžiků, kdy jsem poprvé ucítila Rielovu krev; jeho tělo mi tehdy leželo bezvládně náručí a já byla tak blízko tomu, abych se do něj zakousla a nechala jeho životní sílu proudit skrz mé žíly. Rty mi samovolně přešly do úsměvu a kůže na rukou začala černat. Záhy ji pokryly jemné šupinky, které se postupně přetvořovaly v nebezpečné pařáty. Touha a příslib jejího naplnění byl zpět. Jen se to všechno dělo příliš rychle. Nestihla jsem vysledovat změnu v mém myšlení, žádný hrubý přechod, cokoliv, čeho bych se mohla chytit. A hlad sílil. Zbývala tu ještě jedna možnost, nechat se jím pohltit, doufat, že pokud se bestie dlouho nenasytí, zeslábne natolik, že sama zemře, nebo ji budu moci snáze porazit. Byla jsem trpělivá a znala své hranice, věděla jsem, že vydržím mnohé. Zatnula jsem zuby a čekala. Hodinu za hodinou, den za dnem. A stále jsem sváděla nerovný mentální souboj nad kontrolou mého těla…

Ze soustředění mě vytrhly blížící se kroky a působení mně velmi známé aury. Ilana? Co tu, k sakru dělá? S námahou jsme se zvedla a vykročila jí vstříc. Měla přeci bojovat se Saverem na východě. Ale možná bylo už po všem, netuším, jak dlouhou dobu jsem v meditacích strávila. Ať už tu byla z jakéhokoliv důvodu, potřebovala jsem teď být sama. Ona byla samozřejmě jiného názoru. Jakmile se rozhodne někomu „pomoci“, neustoupí ani o píď. Jenže já se o nic takového neprosila, nechtěla jsem, aby se mi do toho všeho pletla. Vyšla jsem ven a snažila se ji odehnat, poslat ji zpět. Beztak mělo být během několika dní vše vyřízeno. Ale nedala se, neposlouchala, co jí chci říct a tvrdohlavě si trvala na svém. A pak se věci zvrtly. Aby mi dokázala, že na to sama nestačím, řízla se dýkou do dlaně. Z rudého šrámu začala okamžitě téct její lahodně vonící krev. Sotva jsem ten pach zachytila, začala jsem se postupně měnit. Ne, znovu už ne! Potlačila jsem bolestný výkřik a snažila se zachovat vlastní formu. A pak jsem koutkem oka zahlédla Tajwuna.

Křikla jsem na něj a požádala ho, ať okamžitě zavolá svého vládce. Pokud to nemělo vyjít teď, pak už nikdy. Ilana se mě snažila zastavit, tvrdila mi, že jsem ve své druhé podobě schopná jej zabít. Takový nesmysl! Trvala jsem na svém a po chvilce jsem ucítila přítomnost další mocné bytosti; konečně byl tady. Otočila jsem se k němu a popustila se do své pravé podoby. Během mrknutí oka okamžitě vyrazil proti mně, oči a mysl naplněné nenávistí. Jen slabě jsem se otřela o jeho myšlenky, abych zachytila příčinu tak nečekaně rychlé reakce; scénu vytaženou z hlubin jeho vzpomínek, kdy bojoval proti padlým zářícím. Neměla jsem v úmyslu se bránit. Dokud se mu nesnažila do rány vstoupit Ilana. A on, v zajetí svého vzteku útočil na nás obě. Máchal svým dlouhým mečem v tak šíleném rytmu, že se jeho ranám nedokázala ani jedna z nás vyhnout. Snažila jsem se Ilanu odstrčit; byly určené jen pro mě a doposud jsem měla sílu kontrolovat své pohyby. Ona ale stála o totéž. A pak se přede mnou objevila brána. Už ani nevím, jak se jí to v zápalu boje podařilo, ale těsně před tím, než mohl severní vládce zasadit své poslední údery, jsem portálem proletěla na ostrov. 

Okamžitě se okolo mě nakupily jeho ochránci, abych je několika rychlými výpady srazila k zemi. Ztrácela jsem svou vůli a cesta zpět se pomalu uzavírala. Po několika marných pokusech o zpřetrhání ochran ostrova jsem tento marný boj vzdala. Z posledních sil se mi ve strašných bolestech podařilo získat svou podobu zpět. Skrze magické pole ostrova ke mně promluvila Ilana; měla jsem prý počkat, než celou situaci vyřeší a pak mi pomůže zbavit se mého prokletí. Žádala jsem, ať mě tu nevězní a otevře mi bránu na sever. Odpovědí bylo opět zamítnutí. *

Zklamaná a vyčerpaná jsem se pomalu přesunula k meditačním kruhům, zanechávajíc za sebou krvavou šmouhu. Provizorně jsem si ošetřila hluboké rány, které se začaly působením mé proměny pomalu zacelovat. Posadila jsem se doprostřed obrazce vyrytého v kameni a snažila se uvolnit. Nevěděla jsem, jak dlouho tu mám čekat a zda to ještě vůbec mělo cenu. Jen náhodou jsem si všimla, jak prostor okolo mě začíná pomalu ztrácet kontury. Pohlédla jsem na své ruce, které začaly průsvitnět. Postupovalo to stále výš a mě začalo docházet, že se začínám ztrácet, postupně jsem vymazávala svou existenci z tohoto světa. Nezbylo by tu po mně vůbec nic, ani jediná vzpomínka. V záchvatu paniky jsem se vymanila z působení kruhu a doplazila se až k protější stěně místnosti. Přestalo to a postupně jsem se vracela zpět. Schoulila jsem na studené zemi a odevzdaně čekala, na cokoliv.

Myslím, že mohl uplynout celý den, než jsem opět zaslechla Ilanin hlas. Jeho tón zněl o dost naléhavěji než obvykle. Zvedla jsem se a snažila se nejdříve zaostřit zrak a dát se postupně dohromady. Měla jsem být konečně přesunuta zpět. A předvedena k radě generálů severu, abych se zodpovídala z útoku na severního vládce. Nevěřila jsem vlastním uším. Co to bylo sakra za nesmysl? Vyslechla jsem si, že jsem měla vládce údajně mentálně napadnout a obávají se možného zneužití takového působení. Vládce se okamžitě vzdal svého postu a své pravomoci a velení vložil do rukou nově zvolené rady. Lidem, kteří nemají naši důvěru a naopak. Pokud jsem byla schopna dostat se skrz bariéry vládce, mohla jsem ovlivnit všechny. V mysli mi začaly okamžitě naskakovat scénáře dopadu takové akce na spojenectví s ostatními silami. Nechápala jsem, jak mohl severní vládce podlehnout tak zkratkovitému jednání. Požádala jsem o okamžitou teleportaci na sever. Musela jsem si s ním, nebo alespoň s Tajwunem promluvit a celou záležitost vysvětlit, dokud jsem ještě měla tu možnost.

Tentokrát Ilana neváhala a během několika okamžiků jsem se ocitla znovu ve společnosti všech svých společníků v útrobách paláce, kde mělo dojít k výslechu. Jen bratr stále chyběl. Vyhnula jsem se jejich pátravým pohledům a požádala nám přiděleného průvodce o slyšení u vládce a Tajwuna. Poté se nás ujal generál Garun v doprovodu Beroharda. Snažila jsem se osvětlit celou situaci alespoň jim, ale vzhledem k jejich současnému postavení nebyli schopní mi být jakkoliv nápomocni. Sotva jsem se držela na nohou a měla přijít další rána. Slyšení u generálů mělo záhy začít. Byla jsem odvedena do tmavé místnosti se stoličkou uprostřed, nikde ani stopy po přítomnosti někoho dalšího. Tedy jen projekce. Opravdu směšné. Jejich obavy byly jistě opodstatněné, ale ve mně dokázaly vyvolat jen obrovskou míru nevole. Poslední měsíce jsme všichni nasazovali krk pro jejich zájmy, doprovázely jejich síly na nebezpečných akcích, nebo je za ně vyřizovali a jediný, zatím žádnými důkazy nepodložený domnělý útok a celý svět se mi obrátí naruby. Ať už jsem tu předtím měla jakoukoliv pozici, byla nenávratně ztracena. 

Všechna falešná obvinění jsem odmítla a znovu je žádala o rozhovor s vládcem. Pravdou bylo, že je on s Tajwunem věděli o mém stavu mnohem víc než kdokoliv jiný. Měli k dispozici moji starou krev a nepochybovala jsem o tom, že mě sledují i nadále a snaží se přijít mým vlastnostem na kloub. Kdo by také nestál o přirozený „dar“ nezjistitelnosti? Vše mi bylo odepřeno, a když jsem nezačala zpívat podle jejich noty, začalo vydírání mým bratrem. Pochopitelně jej měli v držení, od samého začátku. Naštěstí ani s ním nic nezmohli. Beztak jsem jim nemohla dát žádné doznání, neměla jsem v úmyslu přiznávat se k činům, které jsem nevykonala. Upozornila jsem je, že pokud jen zkřiví vlas Caelovi, raději se sama zabiju. Budou mě přeci potřebovat živou, pokud by se jejich podezření potvrdila, aby mohli zjistit přesnou povahu mých schopností. A muselo jim být jasné, že hodlám své poslední tvrzení dodržet. Vím, že s mou výpovědí nebyli spokojení a nejspíš k ní původně nemělo ani dojít, ale zmínka o bratrovi ve mně vyvolala poslední záchvěvy vzdoru.

Zakrátko mě propustili, abych se mohla opět sejít s ostatními. Z jejich tváří jsem mohla jen stěží zahlédnout spokojenost. Prý jsem odmítala spolupracovat. Hloupost. Nechala jsem se odvést do své cely, kde jsem měla čekat na rozsudek. Ilana s Einarem však dostali svou příležitost promluvit si s vládcem a údajně pomoci se zjištěním jeho stavu. Opravdu k vzteku. Už jsem měla všeho po krk. Chladné, kamenné stěny a masivní dveře jsem přijala s vděkem. Stráži u vstupu jsem sdělila, že si nepřeji s nikým mluvit. Hodlala jsem tohle všechno ukončit. Ilanina kouzla, která hodlala použít, byla velmi náročná, a tak jsem měla k dispozici minimálně několik dní. To mi muselo stačit, ať už bude výsledek jakýkoliv. Pak vše začalo nanovo. Zaujala jsem klidovou pozici a začala si v sobě opět vytyčovat bariéry. 

Narazila jsem na velmi silný a nečekaný odpor, to uvnitř vědělo, že už nehodlám ustoupit. A já si čím dál jasněji začala uvědomovat, že je mi opravdu cizí. Tím, že se z části osamostatnil, mi dal zřetelně najevo, že se hodlá o mé tělo bít. Má mysl se stala bitevním polem a jedinou zbraní mi byla síla vůle a přesvědčení. Každý sval v mém těle byl napnut až k prasknutí a nezhojené rány se začaly ozývat, aby je záhy pokryla temná, šupinatá kůže. Nenechala jsem se tím vyvést z míry a pokračovala. Vypadalo to slibně, i přes extrémní vyčerpání se mi dařilo zrůdný vliv v sobě potlačovat a pomalu jej zahánět zpět. Přesto jsem nepovolovala, mohl to být i nějaký podlý úskok a já tu bytost musela zničit kompletně. Měla jsem tu alespoň větší pohodlí, než na okraji severní principality. Bohužel jen dočasně. Riel zřejmě nerozuměl jednoduché oznamovací větě, že si nepřeji být kýmkoliv rušena; jakmile se jen přiblížil k mé cele, získala bytost uvnitř okamžitě navrch. Byl tak snadnou kořistí! Byla jsem teď několikrát svědkem všech jeho slabostí, čehož ta bestie chtěla zneužít. Stálo mě to opravdu mnoho, abych se udržela na místě a okřikla ho, ať vypadne. Nemohla jsem si dovolit takto plýtvat svými silami.

Riel to však nevzdával, jednou jsem jej zahnala, ještě při smyslech se zdůvodněním, proč tu doopravdy nemůže zůstávat, aby mě šel navštívit ještě několikrát. Po něm i Einar s jeho nepříjemným působením. Držela jsem se, napínala své tělo i nervy k prasknutí. Pomalu jsem začínala prohrávat. Měla jsem problém udržet se při vědomí, několikrát jsem o něj přišla, abych se probudila s prsty zarytými v zemi přede dveřmi. Oči mě pálily od potu a má kůže dostávala sinalý nádech. Ztratila jsem téměř veškerou váhu a docházelo mi, že umírám. Na úplné vyčerpání, sotva jsem měla sílu jen pohnout rukou. Takový tedy měl být můj konec? Naprosto hloupý a žalostný. Rozpraskané rty jsem donutila k poslednímu zoufalému úsměvu a oči opět zavřela.

Probral mne příjemný hřejivý pocit, který mě znovu naplňoval energií. Alespoň takovou, že jsem byla schopná vzhlédnout, rozlepit opuchlé oči a podívat se znovu do tváře zářící Ilany. Alespoň ona se přišla podívat na můj skon. V jejím pohledu jsem spatřila patrnou hrůzu, když se blížila k tomu, co zbylo z mého těla. Dříve bych se možná i snažila se skrýt, ale teď už mi na tom vůbec nezáleželo. Řekla jsem jí, že je konec, že jsem svůj boj prohrála a déle už nevydržím. Nedbala mých slov a poslala stráže pro jídlo a vodu. Něco mě v její přítomnosti nutilo mou rezignaci přehodnotit. Ležela jsem tu tolik dnů, na pokraji sil a stále jsem žila, stále jsem byla schopná tomu vzdorovat. Možná tu byla ještě „naděje“. Jakoby zpoza clony jsem zaslechla její hlas, jak mi líčila plány na mou záchranu. Donutila mě dostat do sebe alespoň trochu vody a připraveného jídla. Chtěla jen, abych ještě nějaký čas vydržela. Už jen pár dní. Přijala jsem její nabídku a nechala se přesvědčit, ať v té bitvě pokračuji, ačkoliv jsem někde v hloubi duše cítila, že jakmile se ocitnu mimo její dosah, veškeré síly mě opustí. Když už jsem byla schopná se alespoň pohnout, nechala mě napospas vlastním myšlenkám, ale její aura tu stále působila a dodávala mi vůli žít…


*  „Sorry, nemám nohu. Chvilku to potrvá.“ Byla přesná odpověď, asi spíš hráčky. Tak to dopadá, když se při hraní konzumuje příliš alkoholu (ale je třeba připustit, že při odehrávání takových dramat je zatraceně potřeba).

Žádné komentáře:

Okomentovat