Role-playing, cesta do pekel

    Vím, že jsem slíbila pravidelně sem umisťovat zápisy z hraní a poznámky z něj se mi hromadí až nebezpečně rychle, ale bohužel se k tomu nějak nemůžu dokopat. Zjistila jsem, že nejlíp se mi píše v pozdních večerních (či časně ranních) hodinách, a v tuto dobu obvykle spím, neboť nechci rušit své okolí. Hlavně si tu nemůžu svítit a tak jen těžko rozluštím ty svoje klikyháky :) během dne jsem zas plně zaneprázdněná hraním SW:ToR (strašná zlo, tahlecta hra - a nepřejte si dostat se až na Hoth). Takže mi zbývá jediné, sepsat zas něco jen z mé hlavy, protentokrát se budu snažit nebýt emo a držet se tématu. Tentokrát něco prozradím o své vlastní hráčské minulosti a lehce nastíním svůj přístup ke hraní :)

    Úvodem by asi bylo dobré zmínit, kterak hitomi k hraní přišla. Je to takový krásný příběh, jak se sbírky pohádek. Kdysi dávno, když jsem ještě navštěvovala první dva stupně základní školy jsem se dozvěděla, že existuje něco jako Dračí doupě. Prý jeden člověk vypráví příběh a tvoří úkoly pro ostatní zúčastněné, no paráda! V těchto krásných časech jsem v televizi sledovala takové úžasné kanály jako RTL II, Cartoon Network a samozřejmě dětská vysílání ještě snad na ČT3, takže o inspiraci nebylo nouze. Aniž bych tušila, že má DD nějaká pravidla, rozhodla jsem si vytvářet svá vlastní. Mým prvním počinem byly "Příběhy z kanálů" (jak poetické :) ale tak Želvy ninja...), kde jsem nechala jednu ze svých tehdejších kamarádek prozkoumávat toto úchvatné prostředí a do cesty jí stavěla zmutované mouchy, krysy a podobnou havěť. Upřímně, vážně netuším, kde se tohle všechno v mé mladičké dětské kebuli vzalo. Jak šel čas, stále jsem se v této činnosti zdokonalovala, ačkoliv jsem si vždycky spíš přála stát na opačné straně, vyzkoušet si samotné hraní. Ze všeho nejvíce mě vždycky bavilo (a stále tomu tak je) vymýšlet si příběhy nových hrdinů, a ty si prožívat. Avšak nikdy ne takových, jak byli běžně vnímáni. Poměrně brzo jsem začala pociťovat úzkost ze způsobu, jakým byli vyobrazováni, jak v honbě za tím, co oni považovali za správné za sebou nechávali bezpočet obětí ve jménu naprosto hanebně překroucené ideje. Vidět věci černobíle mi nikdy nijak nešlo, všude jsou tu pro mě jen samé odstíny šedi. Zároveň mě vždycky něco na té lidské zvrácenosti přitahovalo a nutilo mě prozkoumávat veškerá zákoutí takové mysli. Především pak důvody, které člověka k takovým činům vedou.
    Později se mi můj malý dětský sen splnil a já našla člověka, který byl ochoten dělat mi vypravěče. Dokonce vlastnil i ona slavná pravidla pro dračák (a na rozdíl ode mne je znal snad nazpaměť). Příliš jsme se jimi však neřídili, především kvůli mně, protože nejsem schopná se je naučit a nějakým způsobem je přijmout. Nejsem zvyklá se ve své tvorbě příliš vázat a zbytečně si stavět v mysli překážky. Pro vyhodnocování situací spíš dávám přednost intuici. Tehdá to šlo i velmi pěkně, hrávalo se na procházkách přírodou, bez kostek a další "nutné" hráčské výbavy. Krásně se nám do hry míchaly motivy z her a seriálů, co jsme sledovali. Jeden čas jsme dokonce hrávali Jagged Alliance 2 ve světě Pokémonů (fakt to jde! :)). Valnou většinu tohoto hráčského období jsem však strávila se svou půlelfí kouzelnicí Arien, která to samozřejmě nemohla mít v životě lehké. Jak jsem zjistila, tíhnu k tragédii už opravdu od útlého věku. Vždy byla minimálně vyhnancem, bytostí na okraji společnosti, ve které si jen těžko mohla vydobýt své místo pod sluncem.
    Dalším významným obdobím byl nástup na gymnázium, kdy jsem už měla alespoň nějaký stabilní přístup k internetu a mohla jsem se začít pohybovat na fórech zaobírajících se touto tématikou. Poté dokonce i na serverech, kde bylo možné hrát online. Čas od času se dívám na tehdejší výtvory (ke každé postavě jsem si psala poměrně rozsáhlý životopis, obvykle formou povídky) a nestačím se divit, s čím vším jsem přišla. Papír (zvlášť ten wordový) snese skutečně vše. Konečně jsem měla příležitost konfrontovat svůj styl hraní s ostatníma lidma, což mi nakonec přineslo mnoho cenných poznatků. Hlavně jsem zjistila, jak úžasný je to nástroj k poznávání druhých. Především pak u klasického hraní, kde mohu krásně pozorovat způsoby uvažování ostatních hráčů a reakce na celou škálu podnětů (což jsem možná neměla zmiňovat, neb budu možná ještě pod větším drobnohledem). Jak ale lépe získat odpovědi na zmíněné otázky? :) Navíc se hraní ukázalo i jako úžasný prostředek osobní duševní hygieny.

    Každá mince má však dvě strany a já mám tendence dívat se spíš na tu, co by snad i měla zůstat skrytá. Po dlouhém úvodu se snad konečně dostanu k jádru pudla. Hraní je pro mě vlastně velmi niternou záležitostí, ať už člověk chce či nikoliv, vždy do svých postav vloží spoustu svého; touhy, sny, zkušenosti i nejhorší obavy. Jako by stvořil dítě, které se začíná s prvními krůčky po vypravěčově světě postupně rozvíjet a žít vlastním životem. Z loutkaře se stává loutka, tahaná a popostrkovaná zcela odlišnými úmysly. Jen tak se někomu svěřit do rukou není vůbec snadné, alespoň ne na takovéto úrovni. Ovšem i loutkaři se dostane velkého zadostiučinění, čím více ze sebe ve hře odevzdává, tím lépe může pokračovat ve vlastní tvorbě, dovést své umění k dokonalosti. Vybrousit svou loutku do nejmenších detailů. Zároveň se ale nebezpečně ztenčuje hranice mezi myslí obou bytostí. Lidský mozek je ve své genialitě i neuvěřitelně hloupý nástroj; jen těžko rozezná, zda člověk nějakou tragickou událostí skutečně fyzicky prochází, nebo je jen zprostředkovaná. Informace o tomto prožitku se uloží téměř shodně a mohou nadělat mnoho paseky. Zvláště v případě osob, které jsou zvyklé hrát takovým způsobem, jako já - tedy absolutním se ponořením do role.
    Problémem jsou v mém případě už ty role samotné. Jak jsem opět po letech procházela svou už poměrně rozsáhlou sbírku "loutek", zjistila jsem, že všechny jsou značně potlučené. Opravdu už od dětství nějakým způsobem přitahuju tragédie a veškerá má tvorba je prodchnutá obrovskou dávkou smutku, o jehož původu nemám v zásadě tušení. Jistě, nikdy jsem nebyla velkým příznivcem komedií a když už jsem si vybírala spíše vážnější témata, ať už v literatuře, filmu či hudbě. Jen se mi stále nedaří vystopovat začátek tohoto konání a způsobu uvažování. A pak, že je hraní útěkem od reality. No tedy pěkně děkuju! Člověka to nutí se co den vracet ke spoustě nepříjemným událostem a neustále si všímat veškerých zvěrstvech, kterých jsou lidé schopni - a přesvědčovat se, že "vhodné" předpoklady k nim má každý jedinec, včetně pozorovatele samotného. Také se říká, že si v sobě neseme i odkaz tragédií a přelomových situací, které prožili naši předci. Čím jsem starší, tím více tomuto začínám věřit a zároveň by to odpovědělo na spoustu mých otázek týkajících se původu mých myšlenek. Ze svého vlastního života bych toho tolik i přes svou vrozenou přecitlivělost jen těžko nachytala (i když kolikrát už opravdu připadám jak savá houba :)). Takže se pohybuji v naprosto úžasném začarovaném kruhu, kdy beru rp jako skvělou formu relaxace, možnosti náhledu na život z různých pohledů (podle toho, do které loutky si vlezu) a zároveň si hlavu zasírám nepřeberným množstvím dalších konfliktů, které mě o onu duševní pohodu kolikrát připravuji. Až se někdy sama ptám, kam mě všechno tohle pátrání po pravdách (které pochopitelně nikdo nechce vědět) dovede. Buď do blázince, nebo do pekla. Takže rada pro všechny ostatní současné (či možné budoucí) hráče zní - nehrajte to tak! Především za předpokladu, že jste stejné nátury jako já. (aspoň ne s GM, co vám předhazují až příliš věrně bezpočet konfliktů a hrůz - tímto zdravím Greka! :))

Spíše do pekla, protože jsem lhář a zas jsem se zcela nedržela tématu :/ a ještě k tomu se mi nedaří v němčině nalézt nějaký adekvátní překlad pro výraz "výblitek", abych mohla tento příspěvek vhodně otagovat :)